Na cestě od “normoňství” k “mimoňství”

Přinášíme rozhovor s Míšou Řezáčovou, spoluorganizátorkou historicky druhé Mimoňské párty, která se koná 2. 4. v klubu Lávka, a s Petrem Rubášem a Filipem Novákem z dvojčelnného hudebního projektu Vasilův Rubáš, jež na párty vystoupí. V rozhovoru vysvětlují svou motivaci měnit pohled na normalitu, mimochodem i prostřednictvím vzdělávání. Míša Řezáčová je spoluzakladatelkou organizace Spolurádi (ZDE), společností, která pořádá společné výlety pro lidi s mentálním postižením i bez něj.

“Já si myslím, že v naší společnosti není na první a leckdy ani na čtyřicátý třetí pohled poznat, kdo je kdo. Tolerance a liberálnost dospěla do hermelínově vyzrálého stavu, když ani Alzheimerova choroba není na překážku výkonu takových povolání, jako je třeba prezident republiky,” říká Filip Novák z kapely Vasilův Rubáš, která zahraje na Mimoňské párty. Chcete-li se nechat transponovat ze stavu normality do stavu jinakosti, jste srdečně zváni.

Míšo, co vás motivuje pořádat Mimoňskou párty? A proč vlastně mimoňskou? Neberu-li v úvahu shodu s postavičkami z jednoho animovaného filmu, označení „mimoň“ je považováno za pejorativní. Co tím chcete dát najevo?

Míša: Když jsme s kamarádkou zakládaly Spolurádi, bylo nutné nějak formulovat to, co vlastně děláme. Nelíbily se nám úřední termíny „lidé s postižením“ a „lidé bez postižení“. Připadaly nám neosobní a vůbec nevyjadřovaly to, co pro nás propojování těchhle zdánlivě dvou světů znamená. Oficiální terminologie je staví do protikladu. Podle nás je ale svět jenom jeden – a každý člověk originál. Tak jsme vymyslely termíny „mimoni“ a „normoni“, které nevyjadřují žádné hodnocení. Vztahují se spíše na mínění člověka o sobě samém. Spolurádi fungují jako cesta od „normoňství“ k „mimoňství“, neboli k uvědomění, že žádné normy na lidi neexistují. Zkrátka že nikdo není „normální“ ani „mimo“.

Petře, Filipe, co motivuje vás k účasti? Přiznám se, že vaši hudební tvorbu neznám dokonale, nicméně Lvice, skvělá to píseň, je vlastně o pocitech outsidera. Souvisí to nějak?

Filip: Ano, děj se odehrává v Mimoni na Českolipsku někdy na přelomu března a dubna roku 1960. Sloka, kde jsou popsány tyto historicko-geografické markanty, byla bohužel škrtnuta z důvodu obavy z nezájmu většinového publika.

Petr: Jak je vidět, největší motivací je, že konečně nalezneme publikum, které nám plně rozumí!

Míšo, jaké je poselství této párty? Nějaké tuším…

Míša: Loni byl podtitul Mimoňské párty „Skoro normální koncert“, což naznačovalo, že na normálních koncertech můžou být „mimoni“ tak trochu mimo, ale na tomhle prostě nikdo mimo nebude. Překonali jsme bariérovost v Lucerně pomocí schodolezu pro vozíčkáře, všechno včetně písní se tlumočilo do znakového jazyka, na pódiu i pod ním se překonávaly tělesné i mentální rozdíly a bariéry. Letošní ročník má přízvisko „Paranormální koncert“ a nadnáší otázku, zda mimoni (potažmo normoni) jsou či nejsou ufouni. Zbytek si můžete domyslet sami…

Petře, Filipe, co si myslíte o soužití lidí s handicapem a těch tzv. „normálních“? Máte pocit, že si společnost už zvyklá na fakt odlišnosti, nebo handicap stále považuje za méněcennost?

Filip: Já si myslím, že v naší společnosti není na první a leckdy ani na čtyřicátý třetí pohled poznat, kdo je kdo. Tolerance a liberálnost dospěla do hermelínově vyzrálého stavu, když ani Alzheimerova choroba není na překážku výkonu takových povolání, jako je třeba prezident republiky.

Petr: Naopak bychom se měli na prahu Prahy zamyslet, zda-li není čas se přehoupnout na druhou stranu a přestat tolerovat přemíru tolerance zvlášť u veřejných činitelů. Bylo skvělé mít takovéto lidi ve stálé péči sluníčkových organizací, jako jsou Spolurádi! Bylo by daleko víc krásně v této zemi.

Míšo, na akci chcete bořit mýty, jak praví oficiální popis. Jaké? Jaké mýty se podle vás okolo postižení nejčastěji rojí?

Míša: Pokud jde o mentálně postižené, myslím, že lidé si je představují jako slintající prosťáčky, s nimiž není možné zapříst kloudný rozhovor. Skutečnost je ale jiná. Prostota ducha se totiž dá citlivěji vnímat jako pozitivní hodnota. Nese v sobě klid, důvěru, radost ze života, přímost a čistotu v jednání a totální bezprostřednost. To jsou cenné vlastnosti a mimoni mají schopnost je šířit, a to naprosto spontánně. Nejčastěji prostřednictvím vtipných situací. Když necháme stranou naše předsudky a „normy“, uvědomíme si, že mimoňství je pro nás dar.

Petře, Filipe, máte nějakou vlastní zkušenost s tím, že jste sami překonali nějaký předsudek vůči jinakosti? Nebo jste byli něčeho takového svědky? A máte pocit, že k tomu můžete nějak přispět?

Petr: To je vlastně náš pódiový chleba. Děje se nám na každém koncertě, že publikum zvrátíme a obrátíme k pochopení nás, což ani my někdy nezvládáme. Je skvělé vidět zlom ve výrazech posluchačů, kteří nás vidí prvně – od bezradného, mírně zděšeného moralisty až k hráškovitému pupíčku s rohlíkem místo pusy.

Filip: Dokonce někdy atmosféra zhoustne tak, až je z toho hráškovitá kaše a z posluchačů se stanou slintající prosťáčci.

Míšo, co – kromě mimoňských večírků – může pomoci lidem překonávat předsudky? Co si myslíte třeba o inkluzivním vzdělávání a o jeho vlivu na tu „normální“ většinu, když se denodenně setkává s jinakostí? Pan prezident má pocit, že jde o zpomalování kolony…

Míša: To by bylo na dlouhou diskusi. Názory pana prezidenta vyjadřují, že se přístup společnosti musí nezbytně změnit. Všeobecně je zafixovaná představa, že státy prostřednictvím institucí a dobročinných organizací mají řešit situaci různých mimoňů, a to ideálně kdesi v ústraní. Je o ně zkrátka nějak postaráno, takže to není naše věc. Nanejvýš se dá pro dobré svědomí poslat finanční příspěvek. Nám ale nejde o „pomáhání postiženým“, ale o osobní poznání a přijetí lidí v jejich různorodosti. Oni tu mezi námi jsou, to je realita, a ne problém. Takže bereme mimoně mezi normoně. Hlavně společně cestujeme. Kdo to chce prožít, může vyrazit na nějakou akci s námi, aktuální informace jsou na www.spoluradi.org a na FB Spolurádi.

Petře, Filipe, stejná otázka…

Petr: Myslím že je třeba kolonu zrychlovat a to hlavně tu hradní. Těžko chtít po sedlákovi hodnotit operu stejně jako po hradě, aby rozuměl kulturní vyspělosti společnosti, která se právě péčí o mimoně vyznačuje. Navíc díky mimoňům dostáváme krásnou zpětnou vazbu toho, jak báječný je být upřímný a mimo.

Filip: Já si myslím, že i sedlák může klidně hodnotit tu operu a osobně bych řekl, že Troška by ty notičky zrežíroval trošku líp, tak nějak lidověji, žádné ty kavárny, hipsteři a inteleguáni.

Míšo, jde o druhý ročník. Jak byste popsala ten první, ať potenciální návštěvníci vědí, co je čeká. A samozřejmě i to, jestli dojde na nějaké změny v programu a dramaturgii…

Míša: No prostě úlet. Přišla hromada lidí, byl to hodně silný zážitek. Kapely byly výborné a Jarda Dušek naprosto s přehledem propojoval mimoně a normoně. Jako intergalaktický prostředník je Dušek nejlepší.) Letos bude opět videomapping, sice odpadne tlumočení do znakového jazyka, ale na druhou stranu se bude pařit v klubu Lávka, kde je bezproblémový přístup pro vozíčkáře. Kromě Vasilova Rubáše zahrají reggae poslové pozitivních vibrací MessenJah a Lukáš „Admirál“ Kolíbal. A taky vystoupí skvělý písničkář na vozíčku Honza Šesták s kytarou, partou perkusistů a didžeridou. A kolem bude lítat spousta mimoňů – ufouni kam se podíváš… Myslím, že člověka ten zážitek vystřelí do jiného vesmíru a bude mít ještě dlouho z čeho čerpat.)

Petře, Filipe, budete své vystoupení nějak přizpůsobovat? Nějaký speciální tracklist?

Petr: NE.

Filip: Ne?

Závěrečná otázka pro všechny: připadáte si normální?

Míša: Ehm… tahle otázka je trochu mimo, ne?

Petr: Vůbec ano, naopak ne druhak.

Filip: Fle?

pozvánka na Mimoňskou párty