Příběhy úspěchů pro každého žáka

17345540886_546e796c71_z

Přinášíme tři zásadní příběhy úspěchů ve vzdělávání, které zazněly na konferenci Úspěch pro každého žáka 2015, jež proběhla v úterý 21. 4. v Centru současného umění DOX. Milan Hejný, Vladimír Foist, Břetislav Svozil. Fotogalerii z konference najdete ZDE, další informace na stránkách konference (ZDE) nebo iniciativy Úspěch pro každého žáka (ZDE). Program konference najdete ZDE. Všechna videa z konference, včetně vystoupení Zdeňka Slejšky (EDUin) a Jaroslava Fidrmuce (MŠMT) najdete ZDE.

Mocenský kontra dialogický přístup ke vzdělávání aneb jak vytvářet a podporovat demokracii výukou v českých školách. Děti jsou budoucnost a jejich budoucnost je ve vzdělávání. Zastavme se na chvíli, jestli chceme dosáhnout skutečného poznání. Tři „tag lines“ z tří příběhů o tom, jak dětem dopřát úspěch ve vzdělávání.

Úspěch pro každého v praxi

Příběh první. Milan Hejný ukázal na podstatu školství, když poukázal na rozpor mezi mocenským a dialogickým přístupem ke vzdělávání. Zopakujme příběh, který ukazuje to podstatné. Malá Žaneta byla vždy nešikovná na ruční práce. Ve škole dostala zadání domácího úkolu vyrobit modely dopravních značek. Žaneta se toho bála, ale měla šikovnou tetu, která jí s úkolem pomohla. Protože ale zjistila, že zadání bylo na značky, které jsou pro Žanetu moc malé, udělaly je větší. Protože ale větší značky nestály v korkových zátkách, jak znělo zadání, postavily je do bramborových půlek. Žaneta přišla do školy a svou práci vystavila na lavici. Paní učitelka přišla a bez jakýchkoliv otázek Žanetu obvinila, že to není její práce a že má vše vyhodit do koše.

Jak profesor Hejný na tomto příkladu vysvětlil, přístup učitelky byl mocenský. Bez jakéhokoliv rozmyslu a pochopení smetla do koše její svědomitou a náročnou práci. Jak by situace vypadala, kdyby učitelka postupovala dialogicky? Podle profesora Hejného by se učitelka nejprve Žanety zeptala, jak její práce vznikala a proč postupovala zrovna takto. Dozvěděla by se, co vlastně Žanetu vedlo ke změnám v zadání. Mohla by ji dokonce pochválit za to, že postupovala tak vynalézavě a že si s úkolem poradila. Dokonce by mohla uvažovat o tom, že její usilovnou a tvůrčí práci, byť byla provedena s pomocí, ohodnotí výbornou známkou.

Příběh druhý. Vladimír Foist, ředitel ZŠ Poběžovice, představil auditoriu přístup ke vzdělávání, který skutečně v prvé řadě vidí úspěch každého žáka jako hlavní cíl vzdělávání. Na škole, kterou záměrně vede inkluzivní cestou, je směsice dětí z různých etnik: Romové, Ukrajinci, Češi, Lužičtí Srbové, Němci. Škola ředitele Foista nevytváří bariéry a nedělá rozdíly. Jak Vladimír Foist dokládá na svém vlastním příkladu, změna začíná u každého jednotlivého člověka. Poprvé si to uvědomil, když jako gymnazista chodil okolo zvláštní školy, na které visel transparent s heslem „Děti jsou naše budoucnost“. Svou školu staví na tom, že budoucnost dětí nelze stavět na jejich ochuzování při vzdělávání. Jako klíčové vidí týmovou práci, osobnost učitele, spolupráci s místní komunitou a motivaci žáků a rodin ke vzdělávání.

Příběh třetí. Břetislav Svozil, ředitel MŠ a ZŠ Deblín, je příkladem dalšího progresivního ředitele, který děti neodmítá, ale přijímá. Do jeho školy často přicházejí ty děti, kterým jinde neumějí vzdělávání poskytnout. Břetislav Svozil představil princip poruch učení v organizacích podle Petera M. Senge, na kterých přístup ke vzdělávání staví. Sám je hraničním dysgrafikem a dyslektikem, který by bez podpory rodičů skončil na učilišti. Místo toho má doktorát z přírodních věd a vede školu na principu budování katedrály. Do své práce promítá zejména to, že věci je třeba poznat skutečně do hloubky, aby jim člověk porozuměl. To platí i o tom, že učitel může své děti posuzovat pouze tehdy, pokud je pozná, pokud zná jejich problémy a rodinné zázemí.

Úspěch pro každého v teorii

  • Hana Košťálová: Kritické myšlení pro každého

Hana Košťálová představila principy kritického myšlení ve vztahu k programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Položila si otázku, jestli a jak s tímto záměrem přistupovat ke každému jednotlivému žáku, jaké jsou v takovém případě vzdělávací cíle a podmínky, které rozvoj kritického myšlení umožňují.

  • Vladimír Srb: Jak poznáme kulturu vzdělávání zaměřenou na úspěch každého žáka?

Co je kultura vzdělávání? Jak poznáme kulturu vzdělávání zaměřenou na každého jednotlivého žáka a možnosti jeho maximálního rozvoje na úrovni výuky v konkrétní třídě? A na úrovni školy, zřizovatele, ministerstva? To jsou otázky, na které se ve svém vystoupení zaměřil Vladimír Srb.

  • Arnošt Veselý: Budování kapacit a podpora pro zvyšování kvality výuky

Arnošt Veselý rozvinul konfrontaci mezi ideovým základem předchozích reforem vzdělávacího systému u nás, které byly většinou založeny na předpokladu, že je třeba zvýšit míru zodpovědnosti jednotlivých aktérů, a nárokem na podporu a budování kapacit, o kterých se hovoří stále častěji v současné době a které kladou mnohem větší nároky na jasnou a ucelenou vizi vzdělávací politiky.

Závěry z odpoledních debat

Po obědě se účastníci konference rozdělili do sedmi skupin, aby společně diskutovali o tom, co je oslovilo z dopoledních příběhů a vystoupení, co je pro ně použitelné a přenositelné do reality jejich škol. Zároveň hodnotili, co sami v praxi již dnes používají. Témata a otázky, které se opakovaly v jednotlivých skupinách, jsou následující:

  • Bez sdílené vize nelze dosáhnout posunu

Metafora budování školy jako katedrály, kterou ve svém vystoupení představil ředitel školy v Deblíně, Břetislav Svozil, měla odezvu hned v několika skupinách. Pro naplňování vize školy je podle diskutujících podstatné, aby byla sdílená nejen mezi vedením školy, ale s každým, kdo se na jejím naplnění má podílet. Změna školy je možná, ale je důležité stanovit si cíle, vize, a ve společnosti i ve škole je sdílet. Nemá-li škola dobrou vizi, dezorientuje žáky, učitele i rodiče.

  • Úspěch je proces k dosahování maxima u každého jednotlivého žáka

Mezi prezentacemi, které všichni označili za velmi přínosné, vyzdvihovali účastníci zejména přístup profesora Hejného. Milan Hejný zaujal zobecněním principů výuky matematiky do běžného života žáka a propojením výuky matematiky s rozvojem demokracie. Toto téma evokovalo otázku, jak zobecňovat principy výuky jednotlivých předmětů. Profesor Hejný zmínil tři pilíře výuky: odpovědnost, úcta k moudrosti a tvořivost, které jsou podle diskutujících nadčasové a nemělo by se na ně ani zapomínat.

  • Úspěch motivuje nejen žáky, ale i učitele

Vladimír Foist, který představil svou školu, otevřel pro účastníky otázku, jak pracovat v praxi s celou škálou velmi odlišných potřeb žáků v jedné třídě (mentální handicap, jazyková bariéra, sociální bariéra, nadání). Diskutující ocenili zejména jeho pedagogický optimismus. Učitel by měl být schopen poznat, v čem je dítě dobré a podporovat je, a pokud se objeví problém, snažit se najít jeho příčiny.

Nad příspěvkem Hany Košťálové se rozběhla diskuze na téma: co je to úspěch. Pojem „úspěch“ vyznívá jako výkon, pro diskutující se ale mnohem spíše týká hodnot a dovedností a mělo by jít o proces dosahování maxima u každého dítěte. Dalším motivem, který se objevoval v diskusích a vycházel, jak z příspěvku Hany Košťálové, tak Milana Hejného, bylo tematizování úspěchu jako radosti a zaujetí, se kterými dítě pracuje versus zaměření se na „samé jedničky“. Rezonovala také myšlenka zachovat a podporovat u žáků radost z úspěchu sebe samého, ale i někoho jiného.

  • Cokoli pomáhá lidem dělat jejich práci lépe

Odezvu mezi diskutujícími měl i příspěvek Arnošta Veselého věnovaný „capacity building“, neboli budování kapacit. Pro učitele bývá jejich práce náročná zejména po emocionální stránce, a proto je důležité nezanedbat v tomto smyslu jejich podporu. Je třeba pracovat s tím, co učitelé chtějí, neboť i oni potřebují prostor pro rozvoj. Na některých školách jsou podle názoru diskutujících učitelé dokonce zahnáni do obranných reakcí. Proto potřebují důvěru a efektivní podporu. Záleží i na systémových změnách, ale postojové a hodnotové věci jsou ty nejdůležitější.

Z pohledu vzdělávání pedagogických pracovníků je zapotřebí zaměřit se na dlouhodobé vzdělávání, ne jen jednorázové kurzy. Dobré je také v souvislosti s budováním kapacit síťování, propojení organizací, škol a jednotlivců, kteří si mohou vzájemně předávat dál to, co se daří.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Příběhy úspěchů pro každého žáka"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
vittta
vittta
1 year 14 days ago
„Na škole, kterou záměrně vede inkluzivní cestou, je směsice dětí z různých etnik: Romové, Ukrajinci, Češi, Lužičtí Srbové, Němci.“ To je moc složité, jsou tam dle moderního pojetí školství Romové a Neromové!!! “ Škola ředitele Foista nevytváří bariéry a nedělá rozdíly.“ To má podprahově naznačit, že jiné školy dělají jak bariery, tak rozdíly. „Jak Vladimír Foist dokládá na svém vlastním příkladu, změna začíná u každého jednotlivého člověka. “ To říká pan Foist dobře. Hlavně ať to neříká moc nahlas, protože v EDUinu by s tím rozhodně neuspěl. EDUini se zajímají především o jiné, jednotlivý člověk – pokud je ze správné… Více »
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
1 year 14 days ago
….Poprvé si to uvědomil, když jako gymnazista chodil okolo zvláštní školy, na které visel transparent s heslem „Děti jsou naše budoucnost“. Svou školu staví na tom, že budoucnost dětí nelze stavět na jejich ochuzování při vzdělávání… pokud chodí děti s mentálním hendikepem do speciální školy,není to jejich ochuzování,ale přizpůsobování se individuálním potřebám a schopnostem .Pokud vím, je to jeden z požadavků pro zdravotně postižené.Někdo si tu asi plete pojmy. Dalším častým bludem je vydávání dysporuchy jako něco,co má něco společného s intelektem. Většina lidí s dysporuchou je intelektově normální, takže není důvod, proč by nemohli (někteří) vystudovat vysokou. Nejvíc mě… Více »
wpDiscuz