Jak jsem se na jeden den stala pracovnicí helpdesku Cermatu. A co telefonáty rodičů ukazují o přijímačkách

V takové míře se mi to stalo poprvé. V době přijímaček mi obvykle volají spíše novináři se žádostí o komentář nebo rodiče s dotazy k druhému kolu. Letos jsem se ale na jeden den nečekaně ocitla v roli helpdesku, informační podpory i člověka, který naslouchá obavám a bezmoci. I pro mě byly příběhy zmatených a nešťastných rodin zdrojem velké frustrace.

Nešlo přitom primárně o selhání samotného systému DiPSy, i když i ten měl své výpadky. Problémy byly často na straně uživatelů: zapomenutá registrační čísla, nízká digitální gramotnost nebo nejistota při práci s e-mailem či bankovní identitou. Právě to ale odhaluje jiný podstatný problém. I mezi rodiči jsou výrazné rozdíly v tom, jak dobře se dokážou ve výsledcích přijímacího řízení zorientovat. Někteří celý proces zvládnou bez větších potíží, jiní se v něm ztrácejí. 

Přijímačky tak nejsou jen testem pro žáky. Jsou i testem rodinného zázemí, dostupnosti podpory a schopnosti projít administrativním procesem. Jsou ale také testem celé společnosti: zda umí předávat informace srozumitelně a poskytovat pomoc tak, aby se v systému dokázaly orientovat rodiny napříč různým sociálním zázemím i úrovní dovedností. Nejvíce to dopadá na ty, které nemají dostatek času, zkušeností nebo kompetencí, aby celý proces samy bezpečně zvládly. Pokud v takové situaci nepomůže škola nebo poradenský systém, nevýhoda se dál prohlubuje.

Telefonáty rodičů v den zveřejnění výsledků dobře ukazují, jak vysokou váhu dnes jednotné přijímací zkoušky mají. Stres se nekoncentruje jen do samotného výkonu žáků, ale přelévá se do rodin, škol i institucí. Děti nesou tlak dlouho dopředu během přípravy, rodiče bojují za budoucnost svých dětí a školy jsou pod tlakem také: mají žáky připravit na rozhodující moment, který může zásadně ovlivnit jejich další dráhu. Těžkou roli v tom mají i učitelé. Na jejich žácích jim záleží a dobře vědí, čeho by mnozí mohli dosáhnout, kdyby jim systém neházel klacky pod nohy hned na začátku.

Kdo za to nese odpovědnost?

To je důsledek systému, který je dlouhodobě selektivní, kapacitně napjatý a založený na silném rozřazování dětí v citlivém věku. Výsledek se pak tváří jako neutrální a objektivní, ve skutečnosti ale výrazně zvýhodňuje ty, kteří mají doma větší podporu, lepší informace, čas, peníze na přípravu a větší jistotu při průchodu celým procesem. Takto nastavený systém generuje nepřiměřený dlouhodobý stres, reprodukuje nerovnosti a přenáší odpovědnost na rodiny. 

Právě dlouhodobý a nepřiměřený stres, zvlášť bez dostatečné podpory, děti oslabuje. Nejde jen o nepříjemný pocit před zkouškou. Negativní stres může oslabovat soustředění, paměť i schopnost podat výkon v rozhodující chvíli. V kontextu přijímaček to znamená, že výsledek nemusí odrážet jen znalosti a schopnosti dítěte, ale také míru tlaku, kterému bylo vystaveno, a podporu, kterou mělo okolo sebe.

Přijímací zkouška bude pro děti i rodiče vždycky znamenat určitou míru stresu. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je tento stres do značné míry zbytečný, kdy má jeden test nepřiměřeně vysokou váhu, rozhoduje v prostředí nedostatečných kapacit a zároveň předpokládá, že se všechny rodiny dokážou v systému stejně dobře zorientovat. 

Ministerstvo školství by proto mělo přestat řešit problém jen provozně a začít ho řešit systémově. Nestačí, aby systém technicky fungoval. Je třeba otevřít otázku, jakou roli mají přijímačky skutečně hrát, jak silně ovlivňují výuku v posledních ročnících základních škol a zda skutečně odpovídají tomu, co od vzdělávání očekáváme. Stejně tak je důležité mluvit o tom, jak snížit jejich váhu v rozhodování o budoucnosti žáků, jak zajistit kvalitní dostupné kariérové poradenství pro každého žáka, jak lépe podpořit uchazeče se speciálními vzdělávacími potřebami i ty se sociálně znevýhodněným rodinným zázemím. A také jak zajistit, aby nedostatek kapacit nebyl donekonečna maskován rétorikou objektivního výběru.

Data i zkušenosti z praxe ukazují dlouhodobě totéž: současný model není přetížený jen organizačně, ale i sociálně. Stres ze zkoušky nikdy úplně nezmizí, to je přirozené. Nemusí být ale tak zbytečně velký a nemusí tolik dopadat na ty, kteří už tak mají horší výchozí podmínky. 

Pokud ministerstvo nepřistoupí k hlubší reformě přijímacího řízení, bude každý další rok znovu potvrzovat, že český vzdělávací systém neumí snižovat nerovnosti, ale při vstupu na střední školu je naopak dál posiluje.