Se žáky meditujeme a s tím souvisí i má poslední kniha, říká František Tichý, zakladatel Gymnázia Přírodní škola

Knihu o meditaci nejspíš napíše někdo, kdo sám medituje. Kdy jste s tím začal? 

Občas jsem meditoval už asi od svých pětadvaceti let, ale intenzivně až poměrně nedávno během covidových lockdownů. Uvědomil jsem si vlastní křehkost a taky jsem měl před očima děti, mladé lidi z naší školy, viděl jsem jejich úzkostnost, pozoroval, jaký mají na to vliv digitální technologie, a řekl jsem si: jedna věc je to odsuzovat, druhá je nabídnout něco alternativního, něco, co by pomohlo. Sám jsem rychle zjistil, že meditace mi pomáhá, a když jsem ve skupině přátel, kteří taky meditovali, vyprávěl o dětech u nás ve škole, zeptala se mě jedna kámoška: a nechceš to zkusit s nimi? To mě do té doby nenapadlo. Někdy v roce 2023, nebo možná už o rok dřív, jsem žákům nabídl meditační víkend a myslel jsem si, že bude první a poslední.

A? Kolik se jich přihlásilo?

Mělo to velký úspěch. Ze sta dětí, co máme ve škole, se zúčastnilo asi patnáct, a to není vůbec málo. Vyzkoušeli jsme si nějaká cvičení na práci s dechem, pozorností, zapojení smyslů, skenování těla, prostě základy. Jsem vzděláním přírodovědec a učím mimo jiné biologii, a tak jsem si pro ně taky připravil povídání, jak meditace funguje na úrovni mozku, neurobiologicky. To byl zásadní klíč, který studentům tuhle oblast otevřel.

Já sám jsem praktikující katolík a mými velkými duchovními učiteli jsou španělský mystik svatý Jan od Kříže a dosud žijící františkán Benedikt Holota, ale mám blízko i k buddhismu nebo i k védantě. Hledám průniky a dokážu najít impulzy k meditační praxi v různých tradicích. Pro mladé lidi je to ale úplně jiný vesmír; řada z nich, když za něčím cítí něco jako víru nebo náboženství, je velmi ostražitá a nedůvěřivá. Ale to, že slyšeli, jak to funguje neurologicky, a potom si to sami vyzkoušeli a zjistili, že to fakt funguje – to byl zásadní průlom.

Bylo to dobrodružné pro ně, ale i pro mě. Od té chvíle jsem totiž o meditační praxi začal uvažovat ne jako o nějaké aktivitě pro pár „zasvěcených“ nebo k tomu inklinujících lidí, ale jako o něčem, co může oslovit hodně mladých lidí a reálně jim pomoct. A postupně se opravdu přidávali další a další. Ti, se kterými jsme začínali, jsou teď už na vysokých školách, a mnozí z nich se našich meditačních výjezdů pořád účastní.

Jak často takové výjezdy pořádáte?

Dvakrát za rok jedeme někam na víkend, plus v létě pořádáme pětidenní intenzivnější pobyt. Máme také společné, řízené meditace jednou týdně ve škole, každý čtvrtek od sedmi hodin ráno. To vstávání je tedy trochu výzva, zvláště pro dospívající, tak jich obvykle dorazí jen pár. Kromě toho zařazujeme meditační postupy i mezi aktivity v našich běžných celoškolních vzdělávacích výjezdech, v rámci volitelných programů. A i to má velký úspěch. Jarního výjezdu na Broumovsko se účastní kolem sedmdesáti dětí a z toho čtyřicet se na tyto meditace přihlásí. Je to v nabídce několikrát během celého týdne, takže jsou pak v menších skupinkách.

Jak poznáte, že to má smysl, že to opravdu pomáhá? 

Někteří studenti zařadili meditaci do svého dne, po probuzení nebo naopak před spaním, a je to na nich vidět. Občas i během dne ve škole, když se potkáme někde na chodbě, se jich zeptám, jestli jsou bdělí,vědomě tady a teď. Anebo se naopak zeptají oni mě. Považuju to za obrovský úspěch, protože mně samotnému trvalo dlouhá léta, než jsem začal meditovat opravdu každý den a podobně uvažovat.

Rozvinout meditační praxi není věc nadání, ale snahy a hlavně pravidelnosti a vytrvalosti. Je potřeba dát tomu důležitost. Mám například studenta, který na první pohled není zrovna „zenový“ typ – sportovec, hodně impulzivní, neustále v pohybu, ale překvapivě mu to hodně  sedlo. I díky meditační praxi lépe zvládá řadu svých impulzů, vyrovnal se se závislostí na mobilu, získává nad věcmi a problémy moudrý nadhled. A zároveň mu introspekce slouží jako protipól jeho aktivní stránky. A hodně mu pomáhá i v jeho milovaném sportu. I jiní to tak mají. 

Jak řešíte to, že se na akci věnované meditačním technikám sejdou lidé různě zkušení? Někteří už tam jezdí roky, jiní jsou tam poprvé.

To je opravdu trochu náročné. Musíme to balancovat. Hodně pracujeme se základními postupy technik všímavosti, které zvědomují to, co člověk právě dělá. S vědomou chůzí, vědomým jezením… To kombinujeme s meditací vsedě. Hodně praxí se realizuje v přírodě, dá se to postavit třeba na naslouchání různým zvukům a podobně. Ukazuje se, že právě tohle je dobrý model: málokdo z těch mladých by vydržel sedět v klidu a bez ničeho půl hodiny. Ale pozorovat vlastní reakce na vjemy, emoce a vnitřní impulzy, to je něco, to je pro ně zajímavé a zvlášť, když cvičení střídáme, třeba i po deseti minutách.

A kdy se vynořil nápad na knihu?

Nejdřív to vůbec neměla být kniha, spíš jen takový manuál k našim setkáním. Řekl jsem si, že by bylo dobré věci k tomu sepsat, aby se novým lidem nemuselo vše vysvětlovat od začátku, aby si to mohli někde přečíst. A protože jsem v té době neměl rozepsanou žádnou beletrii, řekl jsem si, že to zkusím pojmout jako knihu pro mladé, tak, aby to pro ně bylo čtivé. Nakonec jsem zvolil kontaktní formu rozhovoru mezi autorem a hypotetickým adresátem. Velká část otázek, které jsem použil, vychází z toho, co kdy děti zajímalo, na co se ptaly, když jsme se o meditacích bavili. Výhoda téhle knížky byla, že se to dalo psát mozaikovitě, rozhovory jsem proložil cvičeními, pak jsou tam vstupy k tomu, co o tom říká věda. Snažil jsem se, aby to bylo poutavé a hravé, ale taky informačně bohaté, ne banální. A text vtipně doplňují kresby septimána Tomáše Brdičky, který je vytvořil v rámci své ročníkové práce. Vnímám tu knížku skoro jako badatelskou učebnici, jako průvodce při objevování vnitřního života.

Jak se vám podařilo knížku vydat? Obcházel jste nakladatelství?

Lumír Kolíbal, majitel nakladatelství DharmaGaia, které vydává knihy podobného žánru, měl u nás před lety syna. Občas, když jsme se potkali na nějakém knižním veletrhu, mně říkal, že až něco zajímavého napíšu, ať přijdu, že to vydá. Když už jsem si s tím dal takovou práci, třeba to může zajímat i někoho mimo náš okruh, řekl jsem si a rukopis mu nabídl. Pár lidí, kteří to četli, mi řeklo, že takových knih – pro začátečníky a psaných pro mladé – v češtině zatím moc není. A knížka vyšla loni v červnu. Chtěl jsem, aby ji děcka měla na prázdniny. 

Je to vaše první kniha, která nevznikla se záměrem napsat knihu?

Ani ne, podobný osud měla biografie Petra Ginze Princ se žlutou hvězdou. Mimochodem, Petr se o buddhismus a meditaci intenzivně zajímal a přímo v terezínském ghettu napsal na toto téma několik zajímavých textů. Ale zpátky do přítomnosti. Mé knihy jsou úplně různé a to mě hodně baví. Když jsem psal o pedagogice, tak asi pro jinou skupinu a jiným stylem, než když píšu beletrii pro dospívající nebo právě teď knížku o meditaci. Ale nakonec je to pořád o hledání vnitřní svobody.

Foto: Kateřina Lánská

Ještě se vrátím k obsahu knihy, k meditacím. Obvykle se to prezentuje tak, že meditovat přináší samé výhody, člověk hned pocítí dobré účinky a tak dále. Je to celá pravda, nebo meditace může přinést i nějaký nekomfort? Přece jen to, že lidé od svého nitra utíkají k různým rozptýlením, má asi nějaký důvod?

To máte samozřejmě pravdu, jde o hloubku introspekce a pokročilost metod. Kniha má proto tři úrovně, přičemž ta základní je, aby se člověk naučil prožívat přítomnost, uměl přepnout na tady a teď. Učí se v zásadě, jak se zbavit roztěkanosti, dosáhnout zklidnění a vědomě a naplno prožít přítomný okamžik. To dneska řeší všichni. To je ta první část. Dál už nikdo jít nemusí.

S těmi, kteří se s tím nespokojí a chtějí zkoumat, co je za myšlenkami, jsme na to šli nejen přes meditační praxi v další části, ale i racionálně s oporami ve vědě, ať už je to neurologie, kvantová fyzika nebo kosmologie. Všechno se to neuvěřitelně doplňuje a vzájemně objasňuje. Děcka, která mají ráda vědu, pocítí skrz ni i tajemství, transcendenci. Znovu a znovu mě fascinuje, jak jsou tomu otevření, jen člověk nesmí zabřednout do prázdných pojmů nebo dokonce dogmat.

Ale zpět k vaší otázce. Když se nám naše podvědomí třeba i prostřednictvím meditační praxe i jen trochu odkryje, je to někdy hukot. Mystici na Západě tomu říkají temná noc duše, moderně bychom mohli říct i hodně hluboká autoterapie, kdy se náš nervový systém samovolně pročišťuje a zbavuje všech pochroumaných programů. Ale to je často proces na léta. Proto je potřeba netlačit na pilu a nechat věci přirozeně zrát. Jako to semínko zmiňované v evangeliích.

Tyto a podobné aktivity bychom dnes klasifikovali jako wellbeingové. Pečovat o duševní zdraví dětí i ve škole je důležitý pedagogický úkol. Ale zamýšlím se nad tím, jestli se to u nás bere za správný konec. Osobnostní výchova nebo podpora wellbeingu se často ve školách pojímá jako reflexe, zamýšlení se, nejčastěji nad sebou samým. Neposloužila by spíš akce? Aktivity a zážitky, které harmonizují sebepojetí, posilují sebedůvěru? Jaký na to máte názor?

Nejsem si jistý, že cestou k duševní pohodě je zamyšlení se nad sebou. Vlastně si myslím spíš opak. Vedeme tak – jakkoli je to v dobré víře – děti k tomu, aby příliš řešily samy sebe, porovnávaly se s nějakým pomyslným ideálem, zesíleně viděly vlastní problémy. To je past, protože problémy v konceptuální mysli nemůžeme vyřešit z roviny konceptuální mysli, to je jako bychom chtěli sami sebe zvednout za tkaničky od bot. Když hledám vlastní štěstí, navíc ještě jen kalkulujícím rozumem, tak mi zákonitě uniká. Když ale myslím na druhé, přichází ke mně úplně přirozeně a úplně obyčejně.

Mluvíte o tom takto se svými žáky?

Ano. Jednou se mi jeden student svěřil s tím, že přemýšlí, co očekává od života. Řekl jsem mu: Přemýšlej spíš o tom, co život očekává od tebe. Tohle ale není obecná společensko-mediální perspektiva a uniká to zčásti i vzdělávacímu systému. Jen psychology to nevyřešíme, děti potřebují vzory a výzvy. Potřebují mít pocit hodnoty, smysluplnosti svého života, který získají tím, že dosáhnou něčeho, co má hodnotu nejen pro ně samotné, co je skutečným životem a ne jen jeho simulací.

Proto je dobré vést mladé lidi k zájmu o druhé, vzájemné pomoci, dobrovolnictví. My třeba mnoho let jezdíme s dětmi do dětského domova, kde pomáháme dětem, taky do lesa sázet stromy, naši studenti doučují vrstevníky na blízké základní škole nebo si i vzájemně pomáhají ve třídě nebo mezi třídami ve škole. Cokoli, co neděláme jen kvůli sobě, nám ultimátně přináší dobrý pocit. Dalajláma mluví někdy o altruismu jako o výhodném sobectví. Pomáháme druhým, protože víme, že to udělá dobře i nám. Naše školství s tím ale skoro nepracuje.

O tom jste mluvil i během covidu, pokud se dobře pamatuju. Cestou, jak dostat vaše studenty z deprese, bylo nabídnout jim možnost pomáhat, donést starým lidem nákup, doučovat slabší žáky z blízkých škol.

Nepohoda mladých během covidu byla děsivá. Nepohoda je slabé slovo, byla to hrůza, jak se nám děti rozpadaly před očima, tedy přesněji řečeno před kamerami svých notebooků. Pak nás sociální odbor na Praze 7, kde naše škola tehdy sídlila, propojil s rodinami, jejichž děti se nechytaly při výuce online, vypadávaly ze systému, a naši studenti jim začali pomáhat. Nejdřív na dálku, pak se s nimi začali i scházet. Tyhle a další aktivity je z úzkostí vytáhly. Cesta je určitě skrz opravdovou akci, ideálně ve vrstevnickém týmu, kde je dospělý spíš jako průvodce, skrz reálné zážitky v reálném světě.

V západních zemích je tenhle praktický přístup velmi rozšířený, tradice dobrovolnictví je tam velmi silná. U nás moc ne, místo toho školy dětem vymýšlejí další a další servis a často i úlevy a zametání cestiček, což je v konečném důsledku jen více oslabuje. Drahé teambuildingové aktivity, kde se zase někdo stará o děti, místo aby děti vylezly ze své ulity a začaly se zajímat o svět kolem sebe a něco pro něj reálně začaly dělat.

Tohle může vyznít kontroverzně. Na čem by školy podle vás měly postavit wellbeingový program?

Pro zdařilou osobnostní výchovu je na prvním místě důležité mít příjemnou školní komunitu. Ta ve většině běžných škol není. Žáci spolu jedou jednou za rok na lyžák, ale to nestačí. A i když se škola o nějaké výjezdy na dva dny snaží, může to být málo, pro skutečné společné prožívání. O něco lepší je, když má škola sportovní kluby nebo třeba divadlo, orchestr, to funguje hezky. Tohle je ale ve většině českých škol na naprostém okraji – na rozdíl od těch zahraničních. Pětačtyřicetiminutové hodiny jsou zasekané jinou náplní. A když pak navíc školy nechají o přestávkách děti používat chytré mobily, zastaví proces přirozené socializace a tvorby kolektivu úplně. Ale stěžovat si na mládež, to pak umíme všichni.

A co příroda? Nazýváte se Přírodní škola.

Příroda jednoznačně. Ono to má vztah i právě k sebepoznání. Ví se, že lidé známí tím, že to na téhle cestě sebepoznání někam dotáhli, se často uchýlili do ústraní, do přírody, do hor, do lesa, na poušť, mimo města. Příroda přirozeně mění prožívání člověka. Pohoda nastává automaticky. Snížení koncentrace stresových hormonů je takřka samovolné.

Přijde mi, že nám, posttotalitní společnosti, uniká, že zdrojem kolektivní nepohody je i nedostatek řádu. Nemělo by se to více tematizovat i ve vztahu ke vzdělávání? Myslím si, že na duševní rovnováhu má nepořádek, nedodržování pravidel, chaos velký vliv.

Řád a hlavně smysl řádu se podařilo rozbít za bývalého režimu, který ho zdiskreditoval a nahradil tupým režimem udržovaným metodou cukru a biče. A co se nepodařilo tehdy, spolehlivě dodělal surový, predátorský kapitalismus, jaký jsme si tady s pomocí všech nadnárodních korporátů zřídili. A neřád se promítl i do každodenních zvyků, třeba do toho, jestli ještě dbáme na to, abychom v rodinách jedli společně, nebo jestli bychom byli pro, aby se v některých dnech nenakupovalo, aby se třeba neděle stala pro všechny dnem odpočinku.

Žiju v Itálii a řekla bych, že právě tyhle každodenní zvyky jako společné jídlo drží rodiny ještě v relativní rovnováze. Plus místní komunita, která se sejde v neděli v kostele. Někdy mě napadá, že pořád zkoumáme, co je za duševní nepohodou dětí a mladých, ale nemluví se o tom, že depresivní je svět, který jim servírují dospělí. Psychické strádání dětí během lockdownů jsme přičítali nedostatku kontaktu s vrstevníky, ale roli mohl hrát i přebytek kontaktu s nevyrovnanými dospělými členy rodiny, se kterými byly doma zavřené.

Tím jste mi připomněla jednu historku z terezínského ghetta, kam nacisté zavřeli židovské rodiny. A vím, že to bude znít hodně provokativně, ale stejně to řeknu. Dělali jsme na to se školou projekt, mluvili jsme s desítkami pamětníků. Mnozí, kteří byli tehdy dětmi, se nám svěřili s tím, že jim bylo lépe, když je od rodin oddělili do speciálních domovů, kde byli se svými vrstevníky. „Nebyli jsme vystaveni té permanentní depresi dospělých, chodili jsme za nimi večer třeba na dvě hodiny,“ říkali nám. „Bez nich jsme si užívali svůj dětský život, i v  těch otřesných podmínkách.“

Foto: Kateřina Lánská

Už jste se dotkl i digitálního wellbeingu, je to vaše téma. V mnohých zemích přistoupili v poslední době k zákazu smartphonů ve školách, některé země zavádějí plošný zákaz přístupu na sociální sítě do patnácti let… U nás se o rizicích mluví víc než dřív, ale pořád silně zaznívají argumenty jako „zákazy ne, to by bylo jak za socialismu“. Jako někdo, kdo už dávno volá po regulaci smartphonů ve školách a sám ji ve své škole zavedl, asi debatu sledujete. Jak na vás působí?

Na podzim jsem měl rozhovor na Aktuálně.cz, kde jsem se toho taky dotkl. Víc než dřív se mluví o tom, že tech-korporáty cíleně vytvářejí adikci, a to i u dětí. Technooptimisté z akademického prostředí – zejména z Masarykovy univerzity – argumentují svými průzkumy, které negativní důsledky relativizují. Ale stačí se podívat na stránky Mety, která má pod sebou Facebook a Instagram, a tam je jasným deklarovaným cílem udržet na síti zákazníka co nejdéle. A zákazníkem je v případě dítěte člověk s nižší schopností seberegulace. Asymetrie „moci“ je zcela zřejmá. U nás je argument dětem to neodpírat, protože jen tak se naučí zdravě regulovat své chování. Pokud si tohle opravdu myslíme, proč stejnou úvahu neaplikujeme na alkohol? Můžeme dát dětem basu piva, ať se naučí, jak s alkoholem zacházet. Zdá se to absurdní? Možná by to ale fungovalo i o něco líp, protože by se jim brzy udělalo špatně. U technologií je negativní efekt na mozek mnohem plíživější, ale o to nebezpečnější.

Argumentuje se průzkumy. Ale právě to, že průzkumy vycházejí různě, by nás mělo vést k pochopení, že dojít k jednoznačnému závěru je vědecky složité, i tehdy, když fakt existuje.

Jsme svědky devalvace empirické zkušenosti, kterou jako učitelé máme před očima. Jako by neměla váhu. Přitom to všichni vidíme na vlastní oči. Když děti nemají přístup na mobil, po nějaké, i relativně krátké době jsou zase normální, hrají si, povídají si, perou se, zpívají si, vymýšlejí hry. Ale vraťte jim mobil a jsou z nich obratem smart zombie.

Když to vrátím zpět k meditaci: uvědomil jsem si, že algoritmy technologií nasedají na ego. Co dělá ego v lidské psýše? Vyvádí nás z přítomného okamžiku. Brání nám, abychom byli spokojení s tím, jací jsme a co máme, vede nás k tomu, že chceme něco jiného.
Algoritmy sociálních sítí jsou prodloužená ruka ega. Aby ne. Technologické firmy platí nejlepší neurology a psychology, aby jim pomáhali vytvářet závislosti a postupně přeprogramovávat naši mysl. Nejdřív na to, aby si něco koupila, časem ale třeba, aby někoho volila nebo nevolila.

Dobrá zpráva pro mě ale je, že se tihle mozkoví hackeři nemůžou dostat do skutečné esence naší bytosti. Problém je v tom, že musíme žít takovou rychlostí, reagovat na tolik podnětů, že se k té nejhlubší podstatě v nás dostáváme jen těžko. Ale meditace i nezištná pomoc druhým, laskavost a soucit, nám sem otevírají dveře.

Rozhovor vyšel v březnovém vydání časopisu Řízení školy (03/2026).

Přečtěte si i starší rozhovor s F. Tichým: