Hospodářské noviny: Učitelství už nebude povolání na celý život

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka, který vyšel 7. 4. ve zkrácené podobě v Hospodářských novinách pod názvem Další promarněná šance školství?. Text se věnuje návrhu kariérního řádu, který tento týden prošel ve třetím čtení Poslaneckou sněmovnou.

Manévr, o který se právě pokouší vedení ministerstva školství v čele s Kateřinou Valachovou, je komplikovaný trojboj. Má-li se ve vzdělávání něco změnit, je třeba prakticky naráz uvést do provozu tři klíčové nástroje. Zkvalitnit řízení školství, pod čímž se skrývá snaha najít způsob, jak alespoň částečně vyjmout školy z pravomoci krajů a obcí a mít vliv na výběr a jmenování ředitelů. Za druhé je třeba změnit způsob financování, který by měl umožnit zaplatit všechny ty drobné modernizace, které ve školách probíhají – asistenty, mentory, školní psychology a také razantně zvýšit platy. A za třetí zavést karierní řád, který dá učitelské kariéře nějaký tvar a příjmový růst. Dnes totiž nastoupíte za dvacet dva tisíc základního platu, a pokud budete po třiceti letech práce končit opět jako učitel, budete mít tak o sedm tisíc víc. A nejde jen o peníze, ale i prostou profesní perspektivu.

Tyto tři věci musí ministerstvo zvládnou v šibeničním termínu dvou let a volby jsou za rohem. Přitom změna řízení je v tuto chvíli politicky neprůchodná. Ředitelé jsou velmi často vazaly krajských i obecních zastupitelstev a těm taková situace vyhovuje. Změna financování (ta do jisté míry vliv krajů na školy omezí a posílí úlohu centra) a karierní řád jsou siamská dvojčata. Karierní řád bez nových peněz bude pouhá formalita. A lít peníze navíc bez toho, že máme jasně pojmenováno, jak poznáme kvalitního učitele a jak ho máme odměňovat, to je pouhé plýtvání.

Tupý pilník, viklavé kladivo

Z toho důvodu je dobré být v kritice schvalovaného kariérního řádu umírněný. Toto vedení ministerstva je první, které se ho po letech debat pokouší uvést v život. Ale bohužel, těch vad je opravdu hodně. Od karierního řádu odborná veřejnost očekává, že bude hledat, jak k pedagogické profesi přitáhnout co nejzajímavější lidi a nabídne jim kariéru, v níž se mohou vlastním úsilím zlepšovat. Kde budou náročné atestační stupně spojené s jasným příjmovým růstem. Kde bude srozumitelně pojmenováno, co musím zvládat, abych mohl být „seniorní“ učitel, lektor, mentor, případně, co musím mít za sebou, pokud budu chtít být ředitel nebo inspektor.

Jaká je nakonec realita? Vlivem lobbingu učitelských fakult, odborů a dalších skupin, je navržen systém, kde po ukončení vysoké školy nastoupíte do dvouletého adaptačního období a na konci vás čeká víceméně formální zkouška před komisí, kterou zřizuje škola. A přídavek na platu. Neprošel návrh, aby vstup do adaptačního období byl umožněn i lidem s bakalářským vzděláním z jiného oboru, kteří by si právě v těchto dvou letech v praxi doplnili pedagogickou kvalifikaci a na konci je čekala opravdu náročná atestace. Odmítnuta byla i varianta, že by učitelé, kteří projdou další atestací na třetí stupeň, mohli být na část svého úvazku lektory a mentory na jiných školách a šířit tak to, co umějí. Prý by to bylo organizačně a finančně příliš náročné, musel by za ně někdo suplovat.

Související zákon o pedagogických pracovních navíc neotevírá profesi novým a motivovaným lidem, neusnadňuje jim vstup do ní. Naopak se snaží udržet ono pedagogické ghetto, kde se mylně předpokládá, že nastoupím v pětadvaceti do školství a odejdu odtud až do důchodu. Stejně tak karierní systém nenastavil způsob výběru a jasných požadavků na ředitele, inspektory a další vyšší pedagogické profese. Z hlediska rozvoje učitelství tenhle systém nepřináší prakticky nic. Má-li to být nástroj na efektivnější využití investovaných peněz, tak je to tedy hodně tupý pilník.

Učitelství není nadosmrti

Základní omyl je představovat si dnes učitelství jako celoživotní profesi. Svět se mění tak rychle, že je klíčové, aby co největší část učitelů měla během své kariéry zkušenosti z praxe, z firem, z reálného života. Proto má karierní systém umožňovat dočasné odchody z profese a hladký návrat, pomáhat doplnit stavy z řad těch, kteří zjistí třeba ve třiceti, že chtějí jít na pět deset let učit. A umožnit rychlou obměnu za ty, kteří v tom povolání vyhořeli. Jinak nám hrozí jednak nedostatek učitelů (až desítky procent čerstvých absolventů odchází v prvních čtyřech letech), jednak zapouzdření těch, kteří v jedné škole a na jednom místě setrvali příliš dlouho a vnějšího světa se spíš bojí, než aby ho chtěli vpouštět do školy. Nedostatek učitelek a učitelů na prvním stupni je už teď velmi vážný problém. Učitelé přírodovědných předmětů budou pravděpodobně chybět stále častěji. V tomto směru navržený karierní systém a zákon o pedagogických pracovnících žádné řešení nenabízejí, spíš situaci komplikují. Takže díky za čestný pokus, ocenění je na místě, a teď hledejme cestu, jak z karierního systému udělat funkční nástroj, který školství opravdu pomůže.