„Mladá generace očekává respekt i nazpátek. Není divu, že ztrácí motivaci k budování své budoucnosti,“ míní Anežka Tetřevová

Kdy jste měla poprvé pocit, že váš hlas ve škole nebo ve veřejném prostoru skutečně něco změnil? Při jaké to bylo příležitosti nebo díky čemu a jak to vypadalo?

Jedna věc mi utkvěla v hlavě, ačkoliv to pravděpodobně není tak úplně změna, kterou si lidé v tomto kontextu představí. Ve třinácti letech jsem se ve škole rozhodla obnovit fungování studentského parlamentu. A byť jsme toho mnoho neudělali, skvěle se nám vyvedla akce prodeje vánočního cukroví, které připravili studenti u sebe doma. Cukroví jsme prodávali za symbolickou cenu tak, aby se pokryly náklady na výrobu. Akce měla jednak obrovský úspěch u studentů, jednak to ale znamenalo i vykomunikovat s vedením školy vymezení prostoru pro prodej cukroví a uvolnění z výuky daný den pro zapojené studenty.

V hlavě mi tato akce zůstává ale především proto, že k prodeji vánočního cukroví jsme na nástěnné zrcadlo na školní chodbě nalepili z papíru vystřižený nápis zkratky názvu školy „GLP“. Vytvořili jsme tak fotokoutek, který se stal rychle populární, a fotky v tomto zrcadle se objevovaly všude po Instagramu. To bylo úplně poprvé, kdy jsem měla pocit, že nějaká moje činnost měla opravdový dopad.

Měla jste naopak někdy pocit, jako by vám byl dán hlas jen jako gesto, bez reálného vlivu? Letošní mezinárodní zpráva o vývoji občanské společnosti totiž identifikuje, že v Česku je participace často jen na formální úrovni a připomínky občanské společnosti se do konečných politických rozhodnutí propisují jen minimálně.

Takový pocit jsem měla mnohokrát. Často je i pro mě samotnou těžké rozpoznat, jestli jsem byla na tu či onu akci pozvaná, protože organizátoři chtějí dát prostor mému názoru nebo skupině, kterou zastupuji, anebo jde pouze o „pozérské“ gesto. Cítila jsem se takto například na semináři o plnění Úmluvy o právech dítěte. Jednalo se o opakovanou konferenci, během níž se účastnictvo rozdělilo na mládež a služebně starší. Cílem bylo sepsat stanoviska, která odráží názory jednotlivých skupin. Ani nevím, jestli je někde výstup mládeže k dohledání.

Na druhou stranu – bohužel –, pokud i my jako mladí lidé chceme něco ve společnosti měnit, musíme na tuto hru trochu přistoupit a využít ji ve svůj prospěch. Každá konference může být networkingovou příležitostí, možností k tvorbě PR výstupů a koneckonců i další zkušeností, kterých není nikdy dost. Seznámila jsem se díky tomu se spoustou úžasných lidí a dostala se například až k tomu, že jsem mohla moderovat letošní Konferenci Týdne pro wellbeing.

Jaká témata nebo problémy mladí lidé dnes nejvíce řeší nebo je trápí – anebo by podle vás měli řešit, protože se jich nejvíce dotýkají? Co by se muselo změnit, aby se zlepšily?

Myslím, že ten problém je komplexní. Mladým lidem se neustále předkládá, že jejich život nemá budoucnost – zhoršují se projevy globální změny klimatu, průměrný věk společnosti stále roste a porodnost stále klesá, stejně tak roste státní dluh; když chcete čerstvě po škole nastoupit do práce, chtějí po vás mnoho let praxe; prohlubuje se nejen generační, ale i genderová propast, a kdo nedědí, ten nebydlí. V podstatě je nám prezentováno, jak se společnost řítí do záhuby, „ti nahoře“ s tím nic nedělají a my s tím ještě nic moc dělat nemůžeme. Pak není divu, že v mladých lidech narůstá pocit bezmoci a že ztrácí motivaci k budování své budoucnosti. A to jak vědomě, tak podvědomě.

V takovém rozpoložení je těžké udržet si motivaci do života, nějaké dlouhodobé vize a snažit se cokoliv dobrého přinášet do společnosti. Nejvýrazněji by snad pomohla změna ideologie současných stakeholderů, protože málokomu zřejmě skutečně záleží na budoucnosti, respektive na blahu celé společnosti, především nastupující generace.

Asi to není úplně pozitivní odpověď, ale obávám se, že dnes není úplně pozitivní doba. Ale na nás je teď využít pozitiv dneška, ať už je to přístup k informacím, možnost vycestovat, shromažďovat se a vyjadřovat se – a to třeba i online. A celkově se připravit na to, že za několik let bude na nás ujmout se pozic „tam nahoře“ a vyvarovat se chyb, kterých se lidé u moci dnes dopouští.

Kde by prospěl ve vzdělávání hlas mladých tam, kde nyní moc není, anebo není příliš slyšet?

Nejvíce by hlasu mladých prospělo, kdyby ve vzdělávání nebyli studenti a učitelé v otevřeně mocensky disproporčním vztahu, ale kdyby fungovali jako partneři. Aby měli studenti možnost rozvíjet svoji osobnost, svoje postoje, dovednosti a pochopitelně i znalosti. Aby nebyli zbytečně ubíjeni na tom, co jim nejde, ale aby dostali příležitost zazářit v tom, v čem jsou dobří. Aby nebylo samozřejmostí, že studenti budou ve všech oblastech dosahovat 100% výsledků a cokoliv méně je špatně.

Na toto téma jsem narazila už několikrát v konverzaci s lidmi ve věku našich rodičů. Často se totiž rozchází pohled generace Z a generace X na to, co je to respekt a jak se má projevovat. Pro mnoho lidí z generace našich rodičů či starších často respekt z pozice mladšího člověka, popřípadě podřízeného vůči společensky výše postavenému, znamená bezpodmínečnou poslušnost. To ale pro naši generaci neplatí – ta očekává respekt i nazpátek. S tímto názorovým rozkolem se musí školství vyrovnat. Osobně věřím tomu, že to jde. Mnoho učitelů je toho skvělým příkladem, za což jim děkuji.

Postupně budeme na webu eduin.cz zveřejňovat odpovědi dalších respondentů ankety.