Jak zavlažit „knižní pouště“ v českých školách

Na začátku září byly zveřejněny výsledky mezinárodního šetření PISA, které srovnává patnáctileté žáky a žačky z více než devadesáti zemí světa. Část testů je věnovaná čtenářské gramotnosti. Jak upozornila řada komentářů a analýz, právě u ní nastal u českých žáků a žaček mezi lety 2022 a 2025 nezanedbatelný pokles – jejich výsledky se snížily zhruba o 20 bodů. Vzrostl počet dětí pod základní úrovní čtenářství, z 21 procent na 27 procent. Jen pět procent z testovaných žáků a žaček dosahuje špičkové úrovně. Data získaná z PISA dále ukazují, že se u českých dospívajících (ale i většiny jejich vrstevníků z ostatních zemí) zhoršuje schopnost číst dlouhé texty, klesá jejich vytrvalost i motivace. Česko je ve většině z testovaných oblastí, včetně čtenářské gramotnosti, stále nad průměrem zemí OECD, negativní trend je ale jistě důvodem přemýšlet o tom, co můžeme v českých školách udělat pro to, aby děti četly více, s větší radostí a s větším porozuměním tomu, co čtou. 

Na vlastní zkušenosti přiblížím, co všechno ovlivňuje žáky a žačky i ty, kteří je vyučují, při snahách o rozvoj dětského čtenářství, které cesty fungují a které se naopak ukazují jako slepé.

Knihy, kde jste?

Na jaře jsme s kolegyní na jedné základní škole vedly workshopy s žáky a žačkami o dětských knihách a s pedagogy a pedagožkami o tom, jak nadchnout děti pro čtení. 

Vzpomínám si, jak jdu poprvé po chodbě školy a dívám se, jestli a kde uvidím knihy. Informace o tom, jaké děti jsou a jak čtou, totiž nejraději získávám pozorováním. Tady ale na chodbách žádné knihy nevidím. Ve třídě visí nástěnka s obálkami knih, které děti právě čtou, a na stěnách jsou tři menší police s několika svazky.

Před samotným programem nám pedagog, který nás do školy pozval, popisuje, jak si loni uvědomil, že se s osmáky, které vyučoval matematiku, bez prohloubení jejich čtenářské gramotnosti nikam nepohne ani mezi čísly. Zadání slovních úloh, ale i další cvičení v ostatních předmětech byla pro mnohé z nich nesrozumitelná.

Děti v této škole povinně píší čtenářské deníky a mají daná omezení pro knihy, které v nich mohou popisovat – nemohou mít větší počet komiksů ani picturebooků a podobně. Ze snahy o podporu čtenářství se velmi snadno staly spíše povinnosti a tlak. Na první pohled je přístup školy pochopitelný, původní problém však ve finále spíše prohlubuje.

Pozvání k četbě

Povinná školní četba a čtenářské deníky podle mých zkušeností z řady škol totiž nejsou nejvhodnější cestou, která nás přivede ke zmíněnému cíli – intenzivnějšímu čtení dětí s větším porozuměním. Dokládá to i několik výzkumů, které ukazují, že zavedení povinného čtení ve škole může u dětí vyvolat odpor a snižovat jejich vnitřní motivaci. Britská profesorka Teresa Cremin k tomu v článku Motivation and reading: Focusing on disengaged readers píše: čtení ve volném čase nemůžeme nařídit ani nemůžeme dětem přikázat, aby je bavilo – můžeme je k němu ale zvát, inspirovat je a být jim vzorem.

Foto: Martin Koubek

Čtenářskou gramotnost potřebujeme posilovat nejen kvůli trhu práce, ale kvůli demokracii jako takové. Schopnost číst dlouhý text, propojovat informace z více zdrojů a rozlišit fakta od názoru je občanská dovednost. Čtenářská gramotnost je důležitou prerekvizitou pro schopnost zdroje kriticky posuzovat. Na nedávném panelu o čtenářství připomínala vědkyně Anežka Kuzmičová, že tištěné knihy mají oproti sociálním sítím nebo umělé inteligenci jednu zásadní vlastnost: nijak se nám nepřizpůsobují. Jejich text je fixovaný – a právě proto s ním můžeme vést vnitřní dialog. Je to náročnější, ale právě v náročnosti je síla. Neznamená to, že jiné čtení nemá hodnotu. Ale čtení dlouhého fixovaného textu je dovednost, kterou děti jinde než u knih těžko získají. Čtení jako takové toho přináší tolik, že by byla škoda dětem neukázat, jak úžasný jejich svět je. K této dovednosti ale nevede cesta přes povinnost. Vede přes to, aby čtení mělo v životě dítěte stejně přirozené místo jako třeba basketbal, hudba nebo filmy. Čtení knih pro radost není alternativa ke čtenářské gramotnosti. Je to způsob, jak vzniká.

Co potřebujeme ve školách? Vzory a čas

Co tedy potřebují školy pro rozvoj čtenářské gramotnosti dětí? Především dostatek chráněného času na čtení přímo ve škole. Leckterým dospělým, se kterými se ve školách i online setkávám, přitom připadá vyhrazený čas pro volné čtení ve škole jako ztráta času. Rozumím tomu, a přesto si myslím, že je to nezbytné. Mnoho dětí žije v domácnostech, kde na knihy nezbývají peníze ani čas po náročné práci – a kde se často čte jinak, než škola uznává. Nechci je vinit – sama jsem z rodiny, kde oba rodiče přicházeli z továrny až podvečer, úplně vyčerpaní, a na spoustu věcí už prostě neměli kapacitu. Zrovna školy přitom mohou využít celou řadu podpůrných kroků. Čtenářské dílny, sdílení tipů mezi vrstevníky, čtenářské lekce nebo jen neformální povídání s dospělým ve škole či v knihovně – to všechno jsou oblasti, které mají vliv nejen na čtenářskou gramotnost, ale i na slovní zásobu, školní výsledky a duševní pohodu dětí – jak upozorňuje třeba výzkum Národního institutu pro vzdělávání v Singapuru, na němž se podílela i Anežka Kuzmičová.Dále je třeba posilovat přítomnost čtenářských vzorů – mezi dospělými i mezi dětmi navzájem. To nás přitom nestojí skoro nic: ani peníze, ani mnoho času. Průzkum distribuční a nakladatelské společnosti Scholastic ukazuje, že čím jsou děti starší, tím méně čtenářských vzorů kolem sebe mají. Zatímco mezi osmiletými říká přes tři čtvrtiny dětí, že skoro všichni kolem nich rádi čtou, mezi náctiletými je to sotva polovina. Být obklopen čtoucími lidmi je jedním z nejsilnějších faktorů pomáhajících k tomu, aby dítě samo četlo. Patříte mezi takové vzory? Sdílíte s dětmi, co jste právě četli a co vás nadchlo? Nebo i to, že máte zrovna trochu krizi, protože je moc práce a na čtení nezbývá kapacita? I to k tomu patří.

A konečně – děti potřebují být obklopené knihami. Velkým množstvím rozmanitých knih, které je mohou oslovit. Ne takových, o kterých si jako dospělí myslíme, že by je děti měly číst, ale takových, které je mohou bavit a které jim dává smysl číst. Že je přístup ke knihám a ke čtení rozdělený nerovně, ukazují i česká data. Podle České školní inspekce se žáci a žákyně z nejméně podporujícího socioekonomického prostředí výrazně častěji ocitají v kategorii nedostačující čtenářské gramotnosti. A zároveň – a to je důležité – mají méně cest, jak se ke knihám dostat. Mezi dětmi studujícími na gymnáziích téměř nečte knihy 16 procent žáků a žákyň, v učebních oborech 46 procent. Čísla samozřejmě vypovídají i o rodinách a jejich zázemí – o jejich vzdělání, příjmu a o tom, kolik jim na co zbývá kapacity. Přesně proto ale nelze čekat, že se rozdíl vyrovná sám.

Foto: Martin Koubek

Knižní pouště v českých školách

Mnohé české školy se dnes přitom potýkají se zajímavým paradoxem: mají v RVP jako cíl uvedený rozvoj čtenářské gramotnosti i čtení pro radost – ale nemají dost peněz na nákup nových knih. Děti z podporujících rodin knihy dostávají a chodí do knihovny. Ale tam, kde jsou knihy pro plnění zmíněného cíle potřeba nejvíc, mnohdy překvapivě chybí. Pokud chceme v českých školách zvyšovat čtenářskou gramotnost, potřebujeme atraktivní knihy dostat co nejblíž k dětem. I obecní knihovna může pro některé z nich být příliš velká bariéra. Teresa Cremin mluví o přístupu ke knihám jako o otázce sociální spravedlnosti a používá pojem „knižní pouště“ – místa, kde děti prostě ke knihám přístup nemají. A americký badatel Stephen Krashen v publikaci The Power of Reading: Insights from the Research shrnul výzkumy, podle nichž dobré školní knihovny dokážou zmírňovat dopady chudoby na čtenářské výsledky.

Když v Knižním klubu, kde podporujeme školy, knihovny a rodiče, vidím, jak si některé pedagožky nakupují nové dětské knihy mnohdy ze svého, na jednu stranu mě to dojímá – a na druhou je mi z toho úzko. Rozpočty škol i celého ministerstva jsou dnes na většině míst napnuté až k prasknutí, přesto mi hlavou běží otázky: Jak k zajímavým knihám přijde dítě z rodiny, kde žádné nejsou? Mají děti kvůli špatné dostupnosti nových knih mít na seznamu i ty, které mají jen velmi malou spojitost s jejich současným životem? U povinného psaní čtenářských deníků pak žáci a žačky leckdy pořádně nevědí, jak je psát smysluplně, tak aby to bylo využitelné v jejich studiu či v životě.

V mnoha školách se přístup dospělých k dětskému čtenářství naštěstí mění. Za šest a půl roku práce v oblasti podpory čtenářství to zřetelně vidím. Jsem velmi vděčná všem, kteří v tomto ohledu pomáhají školy měnit a vytváří v nich pro čtení prostor i podmínky.

Cesta ke zvýšení čtenářské gramotnosti v českých školách – a zavlažení zmíněné knižní pouště – může vypadat třeba takto: potřebujeme dostat knihy co nejblíže k dětem, vytvořit jim ve škole dostatek času a klidu pro čtení a jeho reflexi a přestat se ptát na to, jak děti donutit číst. To je bohužel stále jedna z nejčastějších otázek, se kterou se poslední léta setkávám – nejen ve školách.