Lidové noviny: Děti, nečtěte

Publikujeme komentář Petra Zídka, který vyšel 21.10. v Lidových novinách pod názvem Děti, nečtěte. Text přispívá k diskusi o seznamu literárních žánrů a autorů k didaktickému testu z českého jazyka a literatury, který nedávno uveřejnila organizace Cermat. 4.11. pořádá EDUin k tomuto tématu debatu, na kterou jste srdečně zváni, více ZDE.

Jaké cíle má školní výuka literatury? Na tuhle otázku dobře odpovídá organizace ministerstva školství Cermat, která zveřejnila seznam autorů, literárních žánrů, směrů a hnutí, jež lze zkoušet formou didaktického testu příští rok u maturity. Jen seznam autorů obsahuje na sto dvacet jmen ze světové i české literatury od Homéra po Václava Havla. Lze očekávat, že maturant přečte od každého autora byť jen jednu knihu? – Přirozeně nelze.

Seznam již kritizoval na stránkách Respekt.cz Tomáš Feřtek. Kromě jeho nezvládnutelného rozsahu mu vadí, že neobsahuje téměř žádné současné autory a jsou v něm pouze dvě ženy (Božena Němcová a Jane Austenová). „Učíme literaturu jako způsob porozumění světu, nebo jakousi literární přírodovědu – poznej zvířátko a zařaď ho do řádu, čeledě, druhu…Co je smysl takové výuky a takové závěrečné zkoušky? Umění předstírat, že vím, co ve skutečnosti nevím?“

Příklady vzorových úloh z literární historie, na kterých se prý podíleli nejen češtináři, ale také odborníci z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, jsou skoro dadaistické. Maturant má například přiřazovat jména spisovatelů k jejich biografickoliterárním charakteristikám. Jeden „po roce 1968 nesměl několik let oficiálně publikovat, přesto nikdy neodešel do emigrace“. Druhý „celosvětově proslavený spisovatel po sovětské okupaci emigroval do Francie“. Třetí se „po emigraci v roce 1968 usadilvUSA“. Proč autoři testu používají bolševický termín „emigrovat“ pro lidi, kteří odešli z politických důvodů do exilu? A zejména, měla by výuka literatury na střední škole stavět na životopisech spisovatelů? Není důležitější vlastní prožitek z čtení krásné literatury? Jak ale k takovému prožitku děti a mládež nasměrovat? Výuka literatury by měla být spíše než prohlídkou zatuchlého muzea dílnou tvůrčího čtení, zaměřenou na úplně aktuální texty.

Přestože svět se změnil k nepoznání, výuka literatury zůstává posledních třicet, padesát či sto let stejná. Drobně se proměňuje pouze seznam autorů, o kterých je nutné něco vědět. Nikoli je číst, ale vědět, kdy a jak žili, o čem tak zhruba psali a zda je literární historici zařadili spíše mezi poetisty, nebo surrealisty. Nelze než souhlasit s Tomášem Feřtekem, že taková výuka spolehlivě odradí od čtení a vyvolá dojem, že „literatura už je opravdu jen zapáchající mrtvola“.

Těžko pak vysvětlovat mladým lidem, kteří mají literaturu spojenou pouze s otravným biflováním a škatulkováním, že čtení dobré beletrie je jedna z nejúžasnějších věcí, která je může v životě potkat.