Lidové noviny: Děti se na síti chovají nebezpečně

ilustrační foto by Brad Flickinger (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Danielem Dočekalem, který se dlouhodobě zabývá problematikou sociálních sítí o tom, co dětem dnes hrozí na internetu a jak jejich aktivity ohlídat. Text vyšel 14. 11. v příloze Akademie Lidových novin.

Profil na Facebooku má dnes podle Daniela Dočekala většina čtvrťáků, zkušenosti s internetem sbírají už čtyřleté děti. Současní školáci se v online světě orientují lépe než jejich rodiče. Ti nad chováním potomků na internetu ztrácejí kontrolu. Hrozí tam přitom kyberšikana, okradení a mimořádně i sexuální zneužití. Zákazy však podle Daniela Dočekala, experta na bezpečí dětí v prostředí internetu, nepomáhají.

V kolika letech a jak začínají české děti s internetem? 

Asi ve čtyřech, pěti letech, rodiče jim na YouTube pouštějí pohádky. Tak to bylo i u mého nejmladšího syna, kterému je teď deset. Ten měl rád Mašinku Tomáše. Rád se na to díval i na tabletu, pak na něm začal hrát hry. V jeho pěti, šesti letech jsme spolu začali hrát Minecraft.

A kdy se začínají zajímat o sociální sítě? 

Dnes ve čtvrté třídě z dvaceti dětí není na Facebooku nebo jiné sociální síti tak pět, šest dětí, zbytek tam je. Před třemi, čtyřmi lety to takto bylo až v šesté třídě.

Odkdy je na Facebooku váš syn? 

Chtěl tam už ve třetí třídě, protože tam byl jeho kamarád. Tehdy jsme to ještě zamluvili, přece jen je to brzo. Místo toho jsem mu založil Instagram. Nastavil jsem mu ho tak, aby se mu na profil mohli dívat pouze lidi, kterým schválí žádost. Díky tomu, že jsem profil zakládal a měl přístupová hesla, jsem mohl ohlídat, koho si přidává a koho sleduje. On si tam nahrál občas nějakou fotku z fotbalu nebo dědečka a babičku a byl spokojený. Ale ve čtvrté třídě jsem mu sám založil Facebook.

Není to brzy? Máte nad jeho účtem aspoň kontrolu? 

Než aby se o něco pokoušel sám a potají, volím strategii jeho přání následovat, ale mít přehled o situaci. Když jsou na Facebooku všechny děti kolem a to vaše to chce taky, je skoro nemožné mu v tom zabránit. Navíc devět, deset let je věk, kdy dítě rodiče ještě poslouchá, a je šance nastavit otevřenou komunikaci a dobré návyky. Starší děti jsou již vzpurnější. Profil jsem ale synovi Kubovi nastavil co nejbezpečněji, aby si ho nepřidával nikdo cizí a nikdo cizí ho neviděl. Opět, tím, že jsem profil vytvářel, mám k němu i přístupové údaje. Ke všemu, co na internetu podniká, mám přístup. A on s tím nemá problém. Zatím.

Smí mít vůbec malé děti svůj profil na Facebooku? 

Správně až od třinácti let, o věku jsem musel zalhat. Většina dětí, kterým ještě není třináct, vyplňuje falešný věk, většinou píší, že jim je osmnáct, takže český Facebook má závratný počet uživatelů v tomto věku. Ve skutečnosti jsou to devíti až třináctileté děti, což je trochu katastrofa, protože na ně firmy cílí reklamu, jako by jim bylo osmnáct.

Jezdíte na školy přednášet o bezpečném chování na internetu. Vědí děti, jaké chování je a není bezpečné? 

Vědí toho hodně, nicméně jsou to děti a dají se snadněji napálit. Synovi se třeba stalo, že hrál na internetu Minecraft a člověk, se kterým to hrál, se ho přes Skype zeptal, jestli nechce lepší verzi hry a aby mu dal telefonní číslo. To už Kuba ví, že nemá nikomu dávat, a přišel mi to říct. A tomu chlapíkovi řekl, že mu ho dát nemůže, načež on ho požádal o číslo táty nebo mámy. Což je jeden z častých pokusů, jak rodinu okrást. Podvodníci posílají dětem SMS, které když potvrdí, tak tím svolují k zasílání zpoplatněných SMS, které stojí třeba 120 korun jedna. Děti se bojí to pak rodičům říct a trvá to třeba deset dní, než se to provalí. Když chodí čtyři za den, tak za deset dní zmizí dítěti kredit nebo mu naroste několikatisícový dluh. Tohle se děje běžně.

Jaká jsou další běžná a reálná nebezpečí? 

Spíš vzácnější, ale pořád reálné nebezpečí je, že dítě může narazit na sexuálního predátora. Což může být pedofil nebo prostě člověk, který vyláká z dospívající holky fotky v odhalených pózách nebo nahé video. Většinou se vydává za vrstevníka nebo o málo staršího. Nějakou dobu si píší, dívka k němu získá důvěru, má pocit, že ho zná, a začne mu posílat intimní fotky, o které si řekl. Ale pak se lekne a chce je zpátky. V tu chvíli nastoupí vydírání: když mi je nebudeš posílat dál, zveřejním je na internetu. Pedofil má většinou zájem o osobní setkání s dítětem a tam mu může i ublížit. Když to není pedofil, může za vším stát ekonomický zájem. Vylouděné fotky se prodávají buď do pedofilských sítí, nebo v případě dospívajících děvčat míří na sexuálně zaměřené weby.

Hodně se mluví také o kyberšikaně… 

Sociální sítě nabízejí spoustu možností k zesměšňování nebo ponižování druhých, případně k osobní pomstě. Moje starší dcera se trápila, když se jí spolužačky posmívaly na Facebooku, třeba vzaly fotku holky s velkým zadkem a označovaly ji u toho. Můj syn se zase několikrát šikany sám dopustil. Svezl se s grázlíky, kteří ponižovali slabšího, pomalejšího kluka, a účastnil se toho, než s naší pomocí pochopil, že se to nedělá. Zapůsobilo, když jsem mu řekl: představ si, jak by ti bylo, kdybys byl na jeho místě. To na něj udělalo dojem, protože i jemu párkrát někdo ubližoval. Pak mu z toho nebylo dobře, dokonce tomu klukovi nabízel pomoc. Neříkám, že je z toho úplně vyléčený, šikana existuje, protože je v ní něco svůdného. Problém je kultura mlčení. Pamatuju si z dětství, že věci se děly, ale nikdo nic neprozradil. Na seminářích ve školách kladu proto dětem na srdce, ať nemlčí. Říkám jim: není žádné žalování poradit se s dospělým, co dělat, když vidíte něco, co se vám nelíbí. Jděte za učitelem, kterému věříte, proberte to rodiči nebo starším sourozencem.

Existují případy dětí šikanujících učitele. Děje se to i na internetu? 

Děje. Nedávno se mi donesla zpráva o případu, kdy se děvče zamilovalo do učitele, ten to neopětoval a zhrzená dívka se mu na Facebooku začala mstít tím, že mu vytvořila falešný profil, na kterém udělala z učitele ochlastu, narkomana a sexuálního zvrhlíka. Chvíli trvalo, než se přišlo na to, kdo to dělá. Jiný případ pomsty dítěte učiteli se stal v jedné pražské škole, odkud vyloučili problematického žáka. Ten si pak začal vybíjet zlost na své bývalé třídní, starší paní s minimální počítačovou gramotností. Založil jí profil na Facebooku a jejím jménem začal psát sprosté vzkazy učitelům a ředitelům jiných škol. V obou případech se jedná o něco, čemu se říká krádež identity. V poslední době je to velmi rozšířený jev.

Co děti a porno? V amerických novinách psali, že roste počet dětí a teenagerů se závislostí na pornu a že se tato závislost vytváří již v jedenácti letech. 

Osobně si myslím, že jsou to okrajové jevy, i když je jasné, že když se děti začínají zajímat o sexualitu, snaží se něco k tomu objevit i na internetu.

Pořádáte i nějaké semináře pro rodiče? 

Teď zrovna jeden mám, ale s rodiči je problém. Na semináře nechodí, nemají čas. To i celkem chápu. Druhý zásadní problém je, že si mnoho z nich neví s internetem rady a nějaký seminář jim v tom nepomůže. Vysvětlí jim rizika, ale oni s tím stejně nebudou umět pracovat. Jejich počítačová a internetová gramotnost je často daleko nižší než u jejich dětí. Nejsou na Facebooku, takže vůbec nevědí, co to je za prostředí.

Co byste jim tedy doporučil? 

Mohli by se dětí víc ptát. Místo aby se po cestě ze školy snažili z neochotného potomka vymáčknout, co měl k obědu, mohou se zeptat, co zajímavého viděl na internetu. Vejít s ním do hry, třeba se nechat i něco naučit. Mohou si nechat od dítěte založit profil na Facebooku, ptát se, jak se co používá, jak tam něco nahrát. Důležité je dozvědět se víc, klidně i z pozice někoho, kdo ví méně. Dítě bude mít radost, že může rodiče něco naučit, a rodič dostane možnost seznámit se s tím, co dítě zajímá, protože mu to nejspíš bude ukazovat na svém profilu.

Existují i aplikace pro rodičovský dohled – tzv. parental control. Doporučil byste je? 

Spíš bych se jim vyhýbal. Tyhle aplikace cenzurují připojení k internetu a podle klíčových slov blokují zobrazení stránek, které jsou někdy naprosto v pořádku. Prostě fungují příliš mechanicky. Osobně mi taky vadí, že někdo v daleké zemi rozhodl za mě, jak to nastavit. Taky bych se bál toho, že se dítěti, kterému rodiče nainstalovali něco takového, budou kamarádi smát.

Takže radíte nechat dítě brouzdat na internetu bez omezení? 

Cestou je komunikace, ne zákazy. I když vidím něco, co bych byl raději, kdyby můj syn nedělal, tak jsem velmi opatrný, jak mu to řeknu. Spíš počkám den nebo dva, řeknu to nějak oklikou, spíš to shodím, než že bych mu to zakazoval. A někdy prostě jen se ženou čekáme, že ho to přejde. Naposledy třeba, když sledoval youtubera Fattyho Pillowa. Když to žena viděla a slyšela, jak sprostě mluví, přišla za mnou, jestli bychom mu to přece jen neměli zakázat. Ale pak jsem ji přemluvil, ať ho necháme, že z toho vyroste. A vyrostl. Teď kouká na Jirku Krále, který vyrostl v celkem příjemného a zajímavého youtubera.

Je tedy vůbec něco, co byste dítěti na internetu zakázal? 

Spíš bych mu zkoušel vysvětlit, proč se mi něco nelíbí, proč je to blbé. Ale i moje trpělivost má své meze, a když synkovi něco vysvětluji opakovaně a pořád to nedochází sluchu, tak mu ode mě jedna přiletí. Nicméně, internet se v podstatě zakázat nedá.

Mobil ve škole, jak se k tomu stavíte? Jsou školy, kde dětem ráno mobil odeberou… 

Na to nemají právo. V synově škole mají tendenci mobily zakazovat o přestávkách a my jsme na to dost hákliví. Dítě má mít možnost mi o přestávce zavolat nebo já jemu. Měl by samozřejmě fungovat nějaký dozor a sledovat, jestli s mobily nedělají něco nepatřičného. Mobil samozřejmě nemá dítě rozptylovat při výuce, ale může být do výuky zapojen, děti to mají rády. No a u neposedných dětí, které mobil láká a pořád by si s ním hrály, může učitel nařídit stav „mobil na lavici displejem dolů“.

Vytváří se u dětí závislost na chytrém telefonu a na internetu? 

Můj syn u toho dokáže sedět od rána do večera. Teď má v oblibě hraní her, a to často s lidmi z jiných zemí, výhoda je, že se při tom naučí anglicky. Nějaké příznaky závislosti tam jsou, děti jsou vzteklé, když je od telefonu odháníte, jsou nervózní, pokud zůstanou bez internetu, nechce se jim ven. Ale závislost vyžadující léčbu se vyvine vzácně. Zachraňují to jiné koníčky. Něco, co je zaujme natolik, aby je to dostalo od klávesnice. Když jsem byl malý, doma byla nuda, logicky jsme tedy za zábavou nebo dobrodružstvím chodili ven. Dnes je největší dobrodružství v mobilu. Čas strávený na internetu tak krásně plyne. Je ale zajímavé, že existuje skupina dětí, které internet nezajímá. Ale to jsou spíš výjimky, obecně jsou dnešní děti se svým mobilem srostlé. Udevítiletých je v podstatě stoprocentní internetová penetrace. Není možné to zvrátit, je možné to jen hlídat.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments