Lidové noviny: České univerzity ke světové elitě nepatří. Ale máme na to, aby se to zlepšilo

ilustrační foto. by Sydney Missionary Bible College (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme komentář Iva Možného, který vyšel 20.10. v Lidových novinách pod názvem Srovnávejme se nahoru. Text reaguje na předchozí komentáře uveřejněné v Lidových novinách k tématu umístění českých univerzit v rámci žebříčku Times Higher Education. Komentář Boba Kartouse na toto téma si můžete přečíst ZDE, zkušenosti studentky Barbory Zavadilové z letního studijního pobytu na americké univerzitě ZDE.

Oním „slovutným panem profesorem“, který si pošetile myslí, že hlavním titulkem Devět českých univerzit je mezi světovou elitou trefily LN kozla roku, jsem byl já. Děkuji Martinu Rychlíkovi, že mne bez mého souhlasu nejmenoval (O střeleném kozlu, LN 12. 10.), ale zdrženlivost tu není namístě. Napsal jsem to v přátelském dopise komentátorům, s kterými léta spolupracuji, když se mi nad tím titulkem protočily panenky. Ale pokud už to vyvolalo diskusi, chtěl bych tady dodat, že názor, vyjádřený tímto titulkem, zároveň plně chápu a hluboce respektuji. Žijeme ve společnosti, kde po desetiletí mohl člověk, jenž vlastnil vůz Škoda 105 L, zažívat pocit oprávněné hrdosti, neboť soused měl jen trabanta. Limuzína Volha byla vůz jen pro vyvolené, a nakonec – miliarda Číňanů mohla jenom snít i o vlastnictví bicyklu.

Naučili jsme se srovnávat se dolů, s těmi, kdož jsou na tom ještě hůř. Na světě je možná opravdu 26 tisíc horších „univerzit“, jež jsou ty naše nejlepší. Tento způsob porovnávání nám pomáhal zachovat si důstojnost v těžkých časech. Jeví se mi, že v našem univerzitním světě tak docela neskončily. Znám kolem sebe spoustu akademiků, jichž si vážím, a ti jsou i dnes přesvědčeni, že jejich škola dosahuje znamenitých výsledků, nebo aspoň docela dobrých, a jsou na ni hrdi. Svým způsobem oprávněně. A přečíst si jednou hlavní titulek, který zní hrdě a povzbudivě, jak já na to každý den otevíraje Lidovky čekám!

Pravdu má také Bohumil Kartous, když ve svém zasvěceném komentáři Proč se vykašlat na hitparády (LN 12. 10.) píše, že „nikdy nemůžeme konkurovat univerzitám v centrech globální moci“, a snad i v tom, že „českou školu nikdy nenajdeme v první dvacítce, a dokonce ani v první stovce“, i když tu už si dovedu představit větší optimismus. Švédsko snad neleží v centru globální moci, a univerzitu v první stovce má (Lund 92). Jistě, je to po století konsolidovaná společnost, bohatá a dvakrát větší než česká. Ale Belgie postrádá všechny tyto vlastnosti a má v první stovce Leuven (82) a lepších než Univerzita Karlova je tam univerzit sedm (více univerzit v Belgii není). I malé Dánsko má Kodaň v první stovce a lepší než kterákoli česká jsou tam univerzity tři. Též pětimilionové Finsko má tři univerzity lépe zařazené, než je ta naše „staroslavná“, stejně velké Norsko tři a Skotsko čtyři.

Těm, kteří mají, bude dáno

Dají se ty výsledky číst jako dobrý důvod pro to, abychom se na podobné „hitparády“ vykašlali, leda snad s tím, že z nich jaksi vyčteme, že devět našich univerzit patří ke světové elitě. Musím přiznat, že mne probíhající diskuse, jakkoli mi v mnohém byla užitečná, k takovému závěru nepřivedla. Ač v tom podstatném s Bohumilem Kartousem souhlasím, jeho analogii žebříčků s hitparádou za „věru troufalou“ mám. Žebříčky univerzit neměří oblibu, ale především výkon a to je zásadní odlišnost. Je pravda, že i ve vědě platí „efekt svatého Matouše“, jak si všiml už před půl stoletím americký sociolog Merton. „Těm, kteří mají, bude dáno a těm, kteří nemají, bude vzato.“ Univerzita, o které se ví, žemá dobré vědce a učitele, přitahuje z celého světa lepší badatele a může si z nich vybírat, a tak její výkon i prestiž dále stoupá. Dobrá pověst přitahuje i žáky, úspěšná škola si může vybírat z uchazečů i na globálním trhu vzdělání a oni pak jako absolventi dál šíří zprávu o její kvalitě.

Diferenciace našich univerzit je vskutku klíčem k řešení, ale pouze tehdy, nebudeli o tom, která z nich patří mezi „centra excelence“, rozhodovat vysokoškolský zákon a síla jejich lobby, nýbrž jejich výkon, respektovaný mezinárodní akademickou komunitou. Nenamlouvejme si, že takové školy mít nikdy nebudeme, neb jsme svou velikostí, polohou, historií nebo nějakým jiným druhem bezmoci odsouzeni k neúspěchu. V Norsku byla ještě v roce 1946 jediná univerzita – s nulovou pověstí a lokálním významem. Finsko na tom bylo stejně…

Opřeme-li se o to, že za a) na ty „hitparády“ se můžeme vykašlat; za b) naše univerzity patří podle žebříčků ke světové elitě, a vzdáme-li se takto aspirace dostat pár našich univerzit aspoň mezi ty borce, co šlapou někde v hlavním akademickém pelotonu, mám vlastně štěstí, že jsem dost starý, abych se důsledků nedožil.

Švýcarsko má o čtvrtinu méně obyvatel než Česká republika. Ve vskutku elitní světové první dvacítce řebříčku THE má univerzity hned dvě. Zůstává pro mne otázkou, zda proto, že Švýcarsko patří ke globálním centrům moci, nebo k nim patří, protože tak dobré univerzity má.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz