Lidové noviny: To, co řešíme my, řešilo dánské školství tak před třiceti lety

by Helena Rye (flickr.com) (CC BY-NC 2.0)

Publikujeme rozhovor s architektem Jiřím Junkem o dánském školství, o prostupnosti mezi ročníky, ale i různými typy škol, o nehodnocení a bezpečnosti. Rozhovor vyšel 6.1. v Lidových novinách pod názvem Viděli jsme jiný svět, než známe. Autorkou rozhovoru je Radka Kvačková.

Architekt Jiří Junek projektuje interiéry nově vznikající soukromé základní školy nedaleko Prahy. Jde o novostavbu, a tak se spolu s investorem rozhodl porozhlédnout se po světě, aby se inspiroval, jak to dělají jinde. Naposled se byl podívat v Dánsku.

Proč zrovna v Dánsku?

Ve škole, kterou děláme, se počítá s využíváním moderních technologií. Tak jsem se obrátil na konzultanta jedné nadnárodní softwarové společnosti, aby mi doporučil někoho, kdo má zkušenosti s výukou na iPadech, a on mě odkázal na svého dánského kolegu. Se zástupkyní investora jsme se tedy vydali do Dánska. Tam jsme navštívili jednak školy, které jsou technologicky daleko, jednak jsme si našli pár dalších, které nás zaujaly tím, jak byly postavené a moderně řešené z hlediska architektury.

Šlo o školy veřejné, nebo soukromé?

Viděli jsme veřejné i soukromé, nové, ale i takové, co jsou staré třeba 150 let, ale učitelé tam dokážou učit moderním způsobem.

Co jste zjistili?

V první řadě, že to, co naše školství řeší teď, dánské školství řešilo tak před třiceti čtyřiceti lety.

junek300
Jiří Junek, http://www.ajj.cz

K čemu při tom řešení došli?

Integrují a nehodnotí. Děti až do sedmé třídy tam nejsou známkovány, žák dokonce přechází z ročníku do ročníku, i kdyby třeba nedosahoval požadované úrovně. V našem slovníku by byl na propadnutí, v jejich slovníku mu něco jde líp a něco hůř. Taky tam učitele neoslovují pane učiteli nebo paní učitelko, ale říkají jim křestním jménem.

Kontroluje stát, nebo aspoň zřizovatel školy nějakým způsobem vzdělávací výsledky?

Oni mají rámcově definované, jak mají vypadat výstupy, tedy co by měli žáci umět. Ale větší kontrola probíhá až v devátém ročníku. Některé školy si dělají testy třeba každý rok, ovšem jen pro sebe, aby učitelé, žáci nebo třeba i rodiče věděli, kde je potřeba přidat. Popravdě řečeno jsme slyšeli, že teď se ze strany státu objevují tlaky na různá plošná testování a na výkonnost vůbec. Jenže škála škol a způsobů výuky je v Dánsku tak široká, že to nemá moc velkou šanci na úspěch. Učitelé říkají, že se nemíní srovnávat co do výkonnosti například s Čínou, která hodně sází na dril. A že počkají, však on ten tlak zase přejde.

Jak tam vypadá povinná školní docházka?

Mají povinný předškolní rok a pak devět tříd základní školy plus desátý rok, který je dobrovolný. To když dítě není rozhodnuté, na kterou střední školu půjde. Koncept víceletých gymnázií, tedy těch, do nichž některé děti odcházejí už po páté třídě do primy, jsme tam nepotkali. Oni mají ten systém hodně prostupný na úrovni středního a vysokého školství, takže lze přecházet sem tam, ale základních 9 plus 1 je společné. Zajímavé je, že pracují s tak zvanými trojročími, neboli skupinami dětí ze tří ročníků. Ne že by neměli věkově jednotné třídy, mají, ale k prostoru tříd náleží jakýsi společný subprostor, kde se mohou žáci v rozmezí tří ročníků setkávat a spolupracovat. Třeba na různých projektech. O tyhle prostory se žáci sami starají, uklízejí je, a pokud chtějí, mohou jejich uspořádání nebo výzdobu po domluvě s učiteli měnit. Kromě tohoto trojročního subprostoru je v dánských školách zvykem mít ještě jeden centrální prostor, kde se scházejí všichni žáci a učitelé školy dohromady a posilují komunitní myšlenku.

Takže žák chodí třeba do 7. třídy, ale některé projekty dělá s osmáky a deváťáky?

Ano. Žáci tam nejsou zvyklí sedět celé vyučování na jednom místě. Ze třídy přecházejí do toho společného prostoru pro tři ročníky. Kromě toho mívají školy ale ještě jakési knihovničky a odpočívárny. A velký důraz kladou na kuchyně. Mají tři hodiny vaření týdně a hrozně je to baví. Na druhém stupni to používají jako takový tmelicí prvek. Nad pánví se takový teenager většinou uvolní snadněji než ve třídě. A třeba se i učiteli svěří s něčím, co ho trápí. My tam byli v době, kdy zrovna měli oběd, a ohromně to tam vonělo a všichni vypadali velice v pohodě.

Mají v dánských školách školní jídelny?

Školní jídelny v našem pojetí nemají. Děti si nosí jídlo z domova. Ve škole je ale místnost s ledničkami, kam si dávají žáci svoje krabičky. Kromě toho bývá vedle kuchyně i kávovar, ale taky pračka a sušička. O tyhle prostory se žáci sami starají, uklízejí je, a pokud chtějí, mohou je taky měnit a po domluvě s učiteli přizpůsobovat svým potřebám a svému vkusu. Někdy bývá malá kuchyňka se dřezem i v sousedství jednotlivých tříd.

Co vás ještě zaujalo?

Zajímavé je, že školy nejsou zamčené. Dokonce tam bývá několik vchodů. Nás nikdo nekontroloval, všude jsme se dostali. Bylo vidět, že si nás všimli, asi kdybychom začali dělat něco divného, někdo by na to upozornil, ale když se chováte přijatelně, nikdo vás nekontroluje a proti vašemu vstupu na půdu školy neprotestuje. Přitom se tam všude doslova válí spousta drahých věcí jako hudební nástroje, iPady, iMacy. My se pořád ptali, jestli nemají problémy s bezpečností nebo s ničením těch věcí, ale říkali, že vůbec. Ty děti jsou zvyklé, že škola je jejich prostor k životu. A zdálo se, že není od toho, aby je kontrolovala, ale podporovala. Když jsme přišli do prostoru čtvrté a páté třídy, děti se k nám seběhly a spontánně se nás ptaly, odkud jsme. A když jsme řekli, že z České republiky, tak si začaly hned googlit na iPadu a během patnácti vteřin nám z transskriptoru pouštěly česky – Ahoj, jak se jmenuješ? Byly velmi bezprostřední, nebály se komunikovat a okamžitě z toho chtěly aspoň něco vymáčknout, dozvědět se. To u nás není.

Byl ve třídách jeden učitel?

Byl jeden a neměl málo dětí. Někde jich bylo i 28. Přitom ty třídy jako místnosti jsou tak o třetinu menší než u nás. Ale mají chytře vymyšlené zařízení, třeba trojúhelníkové stoly, které děti dokážou sestavovat podle potřeby. Nábytek je vůbec řešený tak, aby se s ním dalo volně a snadno nakládat. Kromě toho u nižších tříd mívají ještě takový kout, jakési akvárium s matrací, kde si mohou děti odpočinout, u vyšších si žáci zase sedají chvíli do lavice, chvíli na různé schůdky a stupínky, které v těch místnostech jsou. A v rámci výuky vybíhají i do toho společného prostoru. Oni prostě plánují výuku tak, aby využívali celou plochu, která je k dispozici. A není to prvoplánové. Obsah skutečně spojují s prostorem. Třeba na té jedné škole mají hodinu čtení denně a při tom čtení se děti válí všude možně. Každý si čte v poloze, která je mu nejpohodlnější. Jinak tam ale je i frontální výuka. Interaktivní tabule je vždycky vpředu místnosti.

Není tam hlučno?

Ne, oni velmi řeší akustiku. Stěny jsou perforované a podhledy akustické, je tam mnoho druhů pohltivých obkladů, takže se zvuk nešíří. Prostě nikam nedoputuje. Viděli jsme i školu, veřejnou, v Kodani, pro 700 dětí, která neměla vůbec uzavřené třídy. Přesněji měla třídy ve smyslu skupin, kteréměly v prostoru své vyhrazené zákoutí, místo s židličkami a lavicemi, ale bez dveří. V našich českých školách jsou většinou hladké, tvrdé materiály, hluk se šíří a je rázový.

Jaké je v dánských školách vybavení?

Hodně bohatě mají vybavené ateliéry, což je obdoba našich místností pro pracovní výchovu. Skoro všude je hudební místnost s nástroji. Nejvíc se nám líbilo, když byla v jedné škole propojená, tedy oddělená jen otevírací stěnou od centrálního prostoru školy, kde děti mohly sedět na schodech a poslouchat nebo třeba zpívat. Musím říct, že jsme v dánských školách neviděli znuděné děti.

Mluvili jste s nimi? A mluvily dobře anglicky?

Ano, všichni mluvili anglicky. Aktivně. Přitom výuka cizích jazyků tam prý oficiálně začíná až někdy v páté třídě. Školy si ji ovšem mohou posunout na dřív.

U nás se děti učí povinně cizí jazyk už od třetí třídy, ale moc nemluví. Čím to tedy je, že Dánové a další severské národy mluví anglicky s takovou samozřejmostí?

Možná tím, že se tam všechno nepřekládá a nedabuje. Já se díval na jakýsi dánský pořad o politice, v němž se mluvilo dánsky, pak se ale plynule přešlo do angličtiny a nikdo to nepřekládal. Ani titulky nebyly. Kromě toho, v rámci výuky jsou běžné hovory po Skypu do zahraničí. Děti komunikují se svými vrstevníky v jiných zemích. A taky hodně vyjíždějí.

S tím máme u nás zkušenost. Tedy hlavně s opilými dánskými pubescenty v Praze.

To je pravda. Má to i svá rizika.

Je dánské školství řízeno nějak centrálně?

Pokud jsme mohli zjistit, je tam velká decentralizace. Hodně věcí se rozhoduje na úrovni obcí a i škol. A jsou tam školy, jejichž zřizovatelem a provozovatelem je třeba skupina rodin. Přitom dostávají peníze od státu. Alespoň částečně.

Jak je to s učiteli? Myslí se i na jejich pohodlí?

Kabinety v našem smyslu slova jsme neviděli. Jen místnost, kde mívají pedagogové porady. Ale kromě toho tam bývá ještě cosi jako klubovna, kde je větší klid. Zajímavé je, že v Dánsku existuje předpis, který říká, že každé pracoviště dospělého člověka musí být vybaveno polohovatelným stolem. Takže učitelé mohou sedět i stát. Pro děti takový předpis není, ale jak už bylo řečeno, taky jen nesedí na židli.

Jiří Junek (33) Architekt zaměřený především na interiéry. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor architektura. Jeho dosavadní práce zahrnují především návrhy rodinných domů, bytů, showroomů, hotelů a restaurací. Věnuje se také designu nábytku.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

58 komentářů k "Lidové noviny: To, co řešíme my, řešilo dánské školství tak před třiceti lety"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz