Děti potřebují v digitálním světě spíš průvodce než spící vrátné, říká expertka na digitální wellbeing Adéla Lábusová

Co v rozhovoru najdete:

•       kde je hranice mezi nadměrným užíváním a skutečnou závislostí;
•       co mohou doma i ve škole dělat dospělí pro zdravější vztah dětí k digitálnímu světu;
•       jaké kompetence děti potřebují, aby se v online prostředí orientovaly bezpečněji a samostatněji;
•       proč jsou pro děti stejně důležité hranice, zpětná vazba, odolnost a práce s emocemi;
•       jakou roli mají rodiče a učitelé jako průvodci;
•       a proč samotné zákazy mobilů nebo sociálních sítí nestačí.

Odkaz na 1. část rozhovoru

Co mohou doma i ve škole dělat dospělí pro to, aby děti zvládaly digitální prostředí zdravěji?

Obecně bych řekla, že dětem nejvíc pomáhá, když je nevedeme jen k tomu, aby se cítily dobře teď hned, ale aby postupně uměly samy rozpoznávat, co potřebují a co jim dlouhodobě prospívá. Cílem výchovy není jen naplňovat potřeby dítěte, ale učit ho, aby je dovedlo naplňovat samostatně a způsobem, který podporuje jeho zdraví a neubližuje jemu ani druhým.

Základem prospívání je schopnost zpracovávat vlastní zkušenosti tak, aby člověka rozvíjely. To neznamená být pořád v pohodě a spokojený. Součástí života jsou i náročné situace a nepříjemné stavy. Důležité je učit se s nimi zacházet tak, aby nás nezahlcovaly, ale pomáhaly nám růst. Podstatou je rozvoj kompetencí: tedy znalostí, dovedností a postojů zároveň. Nestačí vědět, jak technologie fungují – je potřeba umět s nimi zacházet ve vlastním životě a přemýšlet o tom, co s námi dělají.

Jaké dovednosti jsou ve vztahu k digitálním technologiím nejdůležitější?

V zásadě nejde o něco úplně nového. Důležité je především myšlení – ale takové, které vede k chápání souvislostí světa i vlastního místa v něm, tedy i k sebereflexi. Děti i dospělí potřebují umět rozlišovat fakta od dojmů, ptát se, proč je něco přitahuje, a všímat si, jak na ně různé obsahy působí. Nově je navíc potřeba přemýšlet i o tom, jak a proč se k nám určitá informace dostala. To je dnes zásadní i kvůli AI.

Takové myšlení lze rozvíjet hlavně otevřeným dialogem s dětmi – ve škole i doma. Třeba rozhovorem o videu, reklamě, influencerovi nebo zprávě, kterou právě viděly. Nebo společným zkoušením práce s AI a následným vyhodnocováním odpovědí. Rezignace na složitost světa vede k radikalizaci, opakem je rozumnost.

Co dalšího kromě přemýšlení a sebereflexe rozhoduje o tom, zda dítě bude digitální prostředí zvládat ve svůj prospěch?  

Další oblast je odpovědnost a aktivní přístup. Dětem prospívá, když mají kolem sebe malý svět, ve kterém mohou něco ovlivnit: starat se o něco, pomoci doma, udělat něco pro druhé, nést přiměřenou odpovědnost. To je dobrý lék na pocity marnosti a zároveň protiváha k rychlým odměnám online. A rozvíjí to i empatii. A třetí oblastí je práce s emocemi a sebepojetím. Děti potřebují umět poznat, co se s nimi děje, když jsou zahlcené, unavené, vystresované nebo když se srovnávají s ostatními. A pak hlavně učit se s tím pracovat – regulovat své emoce a prožívání. Pokud to neumějí, může se online prostředí stát příliš snadným a častým utišovatelem, jakýmsi „dopaminovým dudlíkem“. To ale z dlouhodobého hlediska nepříjemné pocity spíš posiluje, než aby je řešilo. Důležité je, aby děti měly širší škálu strategií k odreagování a odpočinku nebo zvládání stresu, takzvaný coping, tak, aby nepřevažovala obrazovka.

Hranice a vedení jsou pro děti stejně důležité jako porozumění

To, co popisujete, je vlastně celková výchova dětí. Vy jste označila proměnu výchovného přístupu za jeden z faktorů, které souvisejí s dnešním zhoršujícím se psychickým stavem dětí a dospívajících. Na co konkrétně se dnes potřebujeme ve výchově zaměřit?

Ano, vnímám proměnu výchovy jako jednu z okolností, která může mít vliv na projevy dětí, včetně psychiky. I jen za tři generace zpátky se přístup k dětem velmi proměnil, což je dobře, neboť výchova byla dominantně založena na prosazování vůle a potřeb dospělých a emoce se spíše potlačovaly. Víme i díky neurologii, že to není dobré pro rozvoj z hlediska fungování centrální nervové soustavy. Začíná ale působit, že se občas překlápí příliš na druhou stranu. Porozumění scházelo, výchova má zohledňovat potřeby dětí, je to zásadní pro jejich zdravý rozvoj, ale součástí toho jsou také pevné a jasné hranice a věcná zpětná vazba.

Dá se dnes vůbec mluvit o nějakém převládajícím modelu výchovy?  

Specifické pro dnešní dobu je to, že výchovné přístupy se velmi liší, až protichůdně. Zde mluvím o jednom z přístupů, který je nicméně silným proudem. Zjednodušeně mají popsané čtyři různé přístupy ve výchově na DigiRozhledně (dostupné na webu, pozn. red.). Rozlišují tygry, helikoptéry, pandy a majáky. Maják poukazuje na vyvážený přístup – jste pevnou oporou a vedete, udáváte směr. Ale liší se nejen přístupy rodiny, ale i škol, ústavní péče, poraden, institucionální péče a služeb, ale i přístupy učitelů a vychovatelů v rámci jedné instituce. Je to mnohem různorodější, než bývalo dřív. A i to klade na pedagogy větší nároky. 

Co se podle vás děje, když dětem chybějí jasné a důsledné hranice? Jak se to může propisovat i do jejich vztahu k online světu?

Naplňování potřeb dětí není, že si dělají, co chtějí, a projevy emocí se jen přecházejí. Když nedáte dětem jasné hranice, a to důsledně a konzistentně, je v podstatě logické, že je posouvají stále dál. Zkoušejí to, protože hledají, přirozeně jejich vývojové potřebě – učí se, jak svět funguje. Když se učí, že svět funguje tak, že se vždy přizpůsobí jim, učí se vymáhat si své, v podstatě neuvědomované manipulaci, a neučí se zvládat své emoce. A tak ztrácejí také jistotu, svět je nejasný, nezřetelný, stává se z něj taková améba, která se vždy přizpůsobí tomu, co já chci. To není jistota, ale chaos, kde nevíte, co je co, tak se vše odvíjí od vlastního „já“. A nemají-li děti limity ve fyzickém světě, v online světě je těžko prosadíte. Je to propojené, nejde o oddělené světy. 

Jakou roli v tom hraje práce s emocemi a zpětná vazba od dospělých? Může právě tady vznikat část dnešní zranitelnosti dětí?

Trestat děti za emoce je nesmysl. Člověk, i dospělý, nevyvolává své pocity vůlí, přicházejí jako signály nějakých potřeb a je třeba učit si jich všímat a číst, k čemuž obvinění ani trest opravdu nepomohou. Je třeba učit děti, aby své potřeby naplňovaly způsobem, který jim neubližuje, ale také neubližuje jejich okolí. A to nejde bez adekvátní zpětné vazby, potřebují se dozvědět, že jejich jednání už bylo pro ostatní nepříjemné nebo ubližující. Naplňovat své potřeby nejde bez ohledu na potřebu druhých, nejsme a nechceme být na světě sami. Pokud se až úzkostlivě vyhýbáme zvýšení hlasu z pozice rodiče, v podstatě řešíme spíše svou potřebu nemít s dítětem konflikt – být skvělý rodič, a ne potřeby dítěte. Přílišným ochranářstvím děti vystavujeme větší zranitelnosti, protože je neučíme zvládat své emoce, nevědí si s nimi rady a zahlcují je.

Přílišná benevolence a ochranářství může ve výsledku posilovat psychické potíže, zahlcení emocemi, nejistotu, ztrátu orientace, motivace a smyslu života. Trochu podobně jako ten druhý extrém, kdy děti naopak nesmyslně svazujeme, zahlcujeme povinnostmi, našimi ambicemi a představami o tom, čeho mají dosáhnout. 

Souvisí s tím podle vás i to, jak dnes přemýšlíme o dětském komfortu a nepohodlí? 

Ano, už jsem zmínila komfort (v předchozí části rozhovoru, pozn. red.) v materiálním slova smyslu jako jednu z příčin, ale jedná se i o komfort psychický. Když děti příliš udržujeme v komfortu příjemných pocitů nebo ochrany před jakýmkoliv „nepříjemným“ zásahem zvenčí, ztrácejí odolnost a odpovědnost a budujeme tak vytváření neadekvátního sebeobrazu – sebepojetí. A to je hlavní východisko pro psychické i celkové zdraví. Jistě i to může mít nějakou roli v růstu psychických potíží a zároveň oslabování odolnosti souvisí s utíkáním do onlinu. Když děti rozhodí běžný stres každodenního chodu dní, může se online stát opět velmi dobrým „dopaminovým dudlíkem“.

Kde je podle vás předěl mezi pevnými hranicemi a návratem k příliš tvrdé výchově? 

Je potřeba najít vyváženost a hlídat si také vlastní integritu. Samozřejmě velmi záleží na tom, jakým způsobem limity nastavujeme a jak dáváme zpětnou vazbu. Důležitý je například postoj v dané situaci, když zvýšíme důraz nebo pojmenováváme, co se dělo, je třeba zůstat především u toho, že stanovujeme hranici nebo dáváme opravdu popisnou zpětnou vazbu a nehodnotíme člověka – dítě. Nejde o to držet se ať už jakýchkoliv rigidních pravidel, ale snažit se porozumět situaci. Dodržování pravidel neznamená lpění na maličkostech, ale schopnost rozpoznávat podstatné od nepodstatného.  

Takže důležitá není jen hranice sama, ale i to, v jakém vztahu a v jakém souladu ji dospělí nastavují? 

Absolutní základ je vzájemný respekt mezi těmi, kdo vychovávají. Opravdu neblahé je, když se limity nastavované dětem stanou prostředkem pro konfrontaci mezi těmi, kdo vychovávají. Je jedno, jestli v rozvodu nebo v manželství, nebo mezi rodiči a školou. Stále častěji se mi na programech kyberprevence stává, že se dozvím, že dítě, které nějak silně posouvá normu ubližování, má rodiče, kde jeden je příliš benevolentní, ochranářský anebo jeden z nich bojuje, chce prosadit své.

Pevný a empatický přístup je, když dovedeme vytvořit prostředí, kde jsou naplňovány „obě vůle“, a nemusí to být zas tak složité. Možná by bylo dobré občas nechat být všechny ty návody a potřebu být správný rodič nebo pedagog, a prostě jednat autenticky. Zaměřit se spíše na sebe a ptát se, jestli my rozumíme svým emocím a víme, jaké máme potřeby, jestli rozumíme sobě. 

Touha být s dítětem zadobře, být jeho ochráncem nebo mít skvělé a úspěšné děti a  tlak na jejich výkon a podobně, to řešíme sebe a ne děti. Nejasná nebo spíš neadekvátní představa sebe ovlivňuje cíle našeho jednání i výchovy. Z pozice rodiče i pedagoga mohou fungovat dobře různé přístupy, dokonce to je i třeba, i v jedné rodině se děti mohou lišit v tom, jaký potřebují přístup, nejdůležitější je mít jistotu v sobě, ale odpovídající a ne přehnanou.

Kde je podle vás hranice mezi skutečnou online závislostí a „jen“ nadměrným užíváním, které už ale dítěti také škodí?

Skutečná online závislost, tedy takzvaný netolismus, se týká menšího počtu lidí, než si většinou myslíme, zhruba čtyř až deseti procent populace podle typu výzkumu a použitých kritérií. Mnohem častěji ale řešíme nadměrné užívání obrazovek, které může mít také výrazně negativní dopady. Důležitou roli v tom hraje i už zmíněný dopamin a princip rychlých odměn. Nadměrné užívání ale vyžaduje přeci jen jinou intervenci než závislost, především rozvoj kompetencí a práci s motivací. Digitální technologie nás lidi zřejmě vyzývají k větší sebereflexi a práci s vlastní vůlí. Mnohé nám usnadňují, pomáhají, zabavují nás. Cenou za to je, že na nás kladou v něčem vyšší nároky, abychom je udrželi u toho, že nám pomáhají a ne už škodí. 

Ideální je být dětem ve světě průvodcem, i v tom online

Zásadní je tedy role dospělého. V kurzu organizace Jules a Jim Labyrint sítě a ráj srdce pracujete s konceptem čtyř rolí dospělých, které mohou i jako rodiče nebo jako učitelé zastávat ve vztahu k dětem a technologiím – průvodce, policista, detektiv a spící vrátný. Co tyto role vystihují?

Průvodce s dětmi sdílí jejich zájmy v digitálních prostředích, skutečně provází, vysvětluje, naslouchá, doptává se a pokládá otázky, které vedou děti k přemýšlení a reflexi důsledků vlastní činnosti, což ale neznamená neustálé vedení za ruku.

Pak je tu policista, který určuje hranice a ty hlídá. To je velmi důležitá role, čím mladší věk, tím spíše. Pokud tato role ale převažuje příliš dlouho, vlastně děti vystavuje větší zranitelnosti, protože znemožňuje učení, rozvoj kompetencí a orientaci.

Role detektiva vystihuje potřebu občas trochu sledovat, jak děti online užívají, nebo může sloužit v situaci, kdy je potřeba najít důkazy. Rodičovská kontrola je trochu takový detektiv a když se ve škole řeší kyberšikana, nutně je třeba stát se na chvíli detektivem.

Poslední rolí je spící vrátný, tedy dospělý, který se o to, jak děti používají digitální technologie, příliš nezajímá nebo není důsledný. Není to role, kterou bychom doporučovali, ale je důležité ji umět rozpoznat i sami u sebe. Pokud do ní sklouzáváme, nemůžeme se divit, že nás děti neposlouchají.

Dá se podle vás očekávat, že dospělý člověk zvládne být průvodcem, když si sám není v digitálním světě jistý? Děti jsou často v technologiích jako doma, někteří dospělí už nestíhají nebo nechtějí držet tempo.

Určitě zvládne, podstatou průvodce je, že sdílí, tudíž se tak trochu nechává vést do krajin, kde to nemusí úplně znát, ale je dospělý a rozpozná, kde už může být nějaké nebezpečí, nebo může vyjádřit svůj názor třeba na vkus či věrohodnost. Průvodce se může ptát a sám se učit, což mimochodem posiluje vztah s dětmi. Jakkoliv je dobré zlepšovat své digitální gramotnosti i pro svůj osobní život, pro vedení dětí není potřeba nabývat srovnatelnou znalost, jakou mají ony. Vývoj technologií je tak rychlý, že není možné a vlastně ani nutné všechno stíhat sledovat. Dětem je potřeba dávat oporu především v přemýšlení nad tím vším a ve schopnosti všímat si, jak na ně které činnosti působí, co jim v životě způsobují.

Jaký rozdíl vidíte mezi rolí rodiče a učitele ve vztahu k dětem a technologiím? Kde se podle vás doplňují, a kde naopak narážejí?

Jistěže rodiče mají zásadní roli, stejně jako v jiných oblastech výchovy. Rodina, pečovatelé vytvářejí základní zázemí nejbližších osob, které je do velké míry určující pro to, jak se děti učí zdravě naplňovat své potřeby, a to ve fyzickém i online světě. Velmi dobře vysvětluje rodičovskou roli nový web Kliniky adiktologie DigiRozhledna. To ale neznamená, že by vyučující v tomto ohledu nemohli mít významnou roli, nakonec od určitého věku tráví děti ve škole přes týden většinou více času než doma a prožívají v ní důležité vztahy, nutně i s vyučujícími.

Vyučující může být dětem v digitálním světě také průvodcem a v některých situacích může mít dokonce větší šanci otevřít s nimi citlivé téma než rodič. Důležité je proto budovat si u dětí důvěru. Škola a rodiče se dobře doplňují tam, kde spolu komunikují a sdílejí základní přístup. Samozřejmě je to těžké a vždy budou rodiče, se kterými je i komunikaci a spolupráci náročné udržovat. Přesto má velký význam, když se o to škola snaží, a je to pak znát. Formy komunikace s rodiči o digitálním prostředí jsou dobře popsané v častých dotazech a odpovědích na webu NPI (dostupné na webu NPI, pozn. red.).

Jaké nejčastější chyby dospělí, ať už rodiče nebo učitelé, dělají při snaze o „ochranu“ dětí v online prostoru? A co naopak dělají dobře?

Těžko říci, zda je to „chyba“, ale výzkumy ukazují, že neefektivní a často realizované jsou dvě formy přehnané ochrany, takzvané hyperprotekce, buď založené primárně na zákazech, nebo zajišťováním pohody přílišnou benevolencí, například nekonzistentnost, nejasné limity. To, co vystihuje účinný přístup, který rozvíjí u dětí kompetence, buduje jejich odolnost, orientaci a informovanost, lze pojmenovat třeba jako účastné provázení, pevné vedení s jasnými a smysluplnými hranicemi, které dává jistou míru svobody potřebnou k učení se.

Zákazy ani extrémní ochrana většinou nefungují, lepší je dohoda

Pokud samotné zákazy a přehnaná ochrana nefungují, jak se díváte na plošný zákaz mobilů během vyučování? Metodika MŠMT nechává rozhodnutí na školách a část ředitelů už k takovému opatření přistoupila, podobně jako některé evropské země. Je to podle vás správná cesta?

Nejdůležitější je, aby se děti ve škole učily s digitálními technologiemi zacházet v míře, kterou budou potřebovat pro další život a práci, samozřejmě adekvátně věku. Pokud se tedy mobily zakážou i ve výuce, měla by mít škola dostatek vlastních přístrojů. Součástí výuky by mělo být i téma digitálního wellbeingu, tedy reflexe toho, jak děti používají obrazovky pro zábavu. Tím, že jim mobily ve škole jen zabavíme, problém nevyřešíme. Školy se v tomto mohou inspirovat doporučeními, která zpracoval NPI (dostupné zde, pozn. red.).

Hlavní je, aby škola téma uchopila systematicky a nenechávala ho samovolnému vývoji. U pravidel pro používání mobilů je důležité, aby děti rozuměly jejich smyslu. Metodika to velmi dobře vystihuje a to považuji za její hlavní sdělení a poselství – poskytuje radu a návod.

Jak konkrétně mají rodiče nebo učitelé s dětmi komunikovat o technologiích, aniž by sklouzli k zákazu nebo moralizování? Máte nějaké tipy, co může udělat každý z nás hned dnes nebo zítra?

To není složité, ptát se a naslouchat, což je základ jakékoliv komunikace. Podmínkou ovšem je, že po odpovědi nepřijde hned příkrý soud, moralizování nebo lhostejnost. V rámci prevence mluvíme s dětmi i o jejich osobních zkušenostech ve škole, mnohdy jako lektoři, které vidí děti prvně, a jde to dobře. Účinný tip je začít s tím pozitivním, doptat se na to, co děti online baví, ovšem je třeba tu pozitivní stránku uznat. Dobré je dětem od určitého věku pomoci pojmenovávat, co přesně je „to pozitivní“. Hraješ hru, skvělý, to je dobrý relax, a co je na tom to zábavné? V čem myslíš, že může hra člověka rozvíjet? A tak podobně.

Když bereme vážně i to, co děti online baví, získáváme důvěryhodnost. Díky tomu spíš přijmou i debatu o tom, co už může být nezdravé nebo nebezpečné. Důležité je v této souvislosti dětem říkat, že ať už v online prostoru narazí na cokoliv, co je například znepokojí nebo znejistí, není to jejich chyba a mohou a měly by se s tím s důvěrou obrátit na dospělého.

Doporučila byste spíše vytváření „digitálních dohod“ s dětmi, nebo striktní hranice? Jak vypadá dobře nastavená dohoda?

Každé dítě potřebuje jinou míru vedení a jiné hranice. Různé obsahy vyžadují různé hranice. A samozřejmě se velmi liší, jak je potřeba pracovat s hranicemi podle věku dítěte. Nelze na to stanovit jednotný návod pro všechny děti a natož k internetu obecně. Jistě platí, že čím mladší děti, tím více je třeba zastávat roli takzvaného policisty, nastavovat striktní hranice. Digitální dohody nakonec mohou být toho součástí: „budeme se dívat spolu, budeme se dívat od do, nebudeme se dívat u jídla“.

Zhruba od třetí třídy je ale potřeba cíleně pracovat s tím, aby se dítě odpovědnosti učilo samo a dospělý se postupně stával spíše průvodcem. Ale opět, je to velmi individuální a nemusí se dařit. Je to pro rodiče opravdu náročné a zároveň platí hlavní zásada, že jak fungují limity offline, tak většinou fungují i online.

I u nás v ČR se mluví o posunu věkové hranice vstupu na sociální sítě ze 13 na 15 let. Co by podle vás bylo v této oblasti skutečně účinné? 

Princip fungování sociálních sítí vnímám jako jeden z největších problémů celého internetu, pro děti významně ohrožující. Děti nemají šanci jasně rozpoznávat, že některé aspekty sledování sítí jsou pro ně ohrožující, tudíž nemají, jak to vyhodnotit. Začne se to projevovat většinou s odstupem, ale tak v osmé a deváté třídě už mi téměř většina dětí řekne, že čas s obrazovkou vnímají jako významný problém svého života.

Děti se potřebují učit na sociálních sítích pohybovat, aby je uměly užívat bez negativních důsledků, a to ideálně ve věku, kdy nás ještě spíše poslouchají. Obávám se, že když se nějaké aplikace zakážou, začnou vznikat nové, jak se již stalo v Austrálii. Ideálně je učit s předstihem vše, co souvisí s pohybem na sítích, včetně návykového designu. Má zkušenost je, že děti od osmé třídy už o tom hodně vědí, včetně třeba funkcí barev a principu gamblingu ve scrollování. Jenže tohle mají v současné době vědět už děti v páté třídě a podle toho s tím s oporou rodičů a školy pracovat. Zásadní je zároveň i systémová regulace platforem a jasná pravidla pro jejich provozovatele.