Literární noviny: Hodně vysokoškoláků? Jistě

ilustrační foto. by Francisco Osorio (flickr.com) (CC BY 2.0)

Přinášíme text Boba Kartouse, který vyšel 15. 1. v Literárních novinách. Text srovnává názor, že je potřeba snížit počet vysokoškoláků, s reálným stavem jejich nezaměstnanosti a také s požadavkem na přístup ke vzdělání, který adoptovala demokratická společnost.

Echo se neptá, jestli hlas, který ho vyvolal, říká pravdu. Od toho je ozvěnou a ne svébytným hlasem. Vysvětleme si, v čem spočívá pomýlenost názoru, který tak mocně akcentoval prezident Miloš Zeman, ve věci vysokoškolského vzdělávání a údajné nutnosti redukovat přístup k němu.

Existují dvě oblasti, v nichž Miloš Zeman dosahuje excelentní pomýlenosti: názor na izraelskopalestinský konflikt a na vysokoškolské vzdělávání. Jeho jednostranné, proizraelské a protipalestinské postoje lze odůvodnit svérázným světonázorem, který vychází ze specificky českého diskurzu. To, že Miloš Zeman některá fakta, úhly pohledu, práva a zájmy opomíjí, dělá proto, aby si svůj světonázor zachoval. Totéž aplikuje i tehdy, když hodnotí témata související se vzděláváním na vysokých školách. A u obojího, světe div se, rezonuje podobný názor významnou částí české veřejnosti. 

Miloš Zeman má potřebu sdělit vždy něco moudrého. Nelze však sdělovat moudra, když se toutéž větou usvědčujete z elementární neznalosti. Na setkání se studenty VŠB–TU v Ostravě Miloš Zeman prohlásil, že na vysokých školách je možné vzdělávat jen 20 % populace, čímž kritizoval fakt, že na vysoké školy v současnosti směřuje přes 60 % z každého populačního ročníku. Jen krátce předtím zase tvrdil, že vysoké školy produkují příliš kulturních antropologů, v narážce na údajnou disproporci mezi studijními obory. Zdánlivě marginální názory v sobě skrývají velmi spletitou síť nejrůznějších klišé a neopodstatněných domněnek, které silně ovlivňují veřejné mínění. 

Jak už bylo řečeno, názor Miloše Zemana, byť pracuje s těžko obhajitelnými předpoklady a byť dezinterpretuje skutečnost, rezonuje českou společností. Echo se neptá na to, jestli hlas, který ho vyvolal, mluví pravdu. Od toho je ozvěnou a ne svébytným hlasem. Vysvětleme si, v čem spočívá pomýlenost uvedeného. 

Kolik je antropologů na úřadech práce? 

Miloš Zeman se svým výrokem velmi nehezky spálil. Pokud budete procházet evidenci úřadů práce, na kulturního antropologa narazíte sporadicky, pravděpodobně téměř vůbec. Připadá vám to nelogické, když jich ročně opouští vysoké školy stovky? Kladete si otázku, kolik kulturních antropologů může nalézt místo ve svém oboru? V tom případě si ji ale kladete špatně. Kulturní antropolog je člověk, který po pětiletém studiu odchází s výrazným přehledem napříč humanitními vědami, pravděpodobně se slušnou jazykovou výbavou a s nedocenitelnou dovedností „kritického a analytického myšlení, dovedností navrhovat řešení problémů, které před nás staví dnešní provázaný a nejistý svět,“ jak ve svém prohlášení na adresu Miloše Zemana napsala Česká asociace pro sociální antropologii. 

To znamená, že kulturní antropolog, stejně jako celá plejáda absolventů humanitně zaměřených oborů, od sociologie, politologie, pedagogiky, přes filozofii, filologické obory a všechny další příbuzné, najde práci v desítkách různých povolání napříč soukromým sektorem i státní správou. Personalistika, marketing, sociální či poradenská sféra, ale klidně i obchod nebo vzdělávání, tam všude pravděpodobně jsou. Dlouholetým generálním ředitelem Microsoftu v ČR byl učitel. Podle dostupných dat Střediska vzdělávací politiky nejsou absolventi humanitních oborů ti, kdo vykazují nejvyšší nezaměstnanost. K roku 2012 to byli absolventi zemědělských, ekonomických a přírodovědeckých oborů. Proč nemluvil Zeman o ekonomice? 

Bavíme se přitom o rozdílech v jednotkách procent, respektive v desetinách. Jakékoliv vysokoškolské vzdělání je v české ekonomice zárukou mnohem lepšího postavení na trhu práce oproti těm, kdo ho nemají. Přitom uplatnitelnost na trhu práce není zdaleka jediným požadavkem, který by tato společnost měla vůči vzdělávacímu systému vznášet. Je důležitá, ale ne nejdůležitější. 

Nejdůležitější je to, do jaké míry je absolvent, zejména absolvent veřejné VŠ, schopen stát se aktivní součástí občanské společnosti. To se nedá měřit přesnou evidencí, ale z pouhé definice je naprosto zásadní mít co nejvíce lidí, kteří dovedou kriticky uvažovat a hledat řešení problémů vlastních i společenských. Humanitní obory jsou místem, kde se tomu mohou naučit jednoznačně nejpravděpodobněji. Přesvědčovat mladé lidi, že si mají raději zvolit jiný obor, protože je zdánlivě perspektivní, nedává z tohoto hlediska žádný smysl. Na trhu práce nelze predikovat, nejperspektivnější zaměstnání příštích let pravděpodobně teprve vzniknou. A nelze ani požadovat, aby si lidé své vzdělání volili v prvé řadě podle předpokládané ekonomické návratnosti. Potřebujeme zejména návratnost sociální. 

VŠ zde není pro elitu 

Miloš Zeman také prohlásil, že na VŠ lze vzdělávat jen zhruba 20 % společnosti. Citoval přitom výrok někdejšího ministra školství Piťhy, jednoho z těch lidí, kteří jsou přesvědčeni, že VŠ mají být tzv. centry excelence, kde bude vzdělávána jen intelektuální elita národa. Vše je jen otázkou úhlu pohledu. Pokud budeme chtít zachovat model druhé poloviny 20. století, pak ano, tato premisa platí. Jenže časy se mění, a v souvislosti se vzděláváním radikálně. Předně, neexistuje žádná předem daná hranice toho, kolik lidí může studovat na VŠ. Takovou hranici určuje společenský konsenzus, který závisí na potřebách společnosti, ne na názorech lidí, kteří uvažují prizmatem minulosti. 

VŠ mohou vzdělávat většinu populace tehdy, bude-li to mít smysl. A smysl to věru má. Jak je uvedeno výše, vzdělávání, zejména to vysokoškolské, má jako hlavní priority nikoliv ekonomickou, ale sociální a kulturní reprodukci. Ta ekonomická je důležitou, ale přeci jen parciální součástí tohoto požadavku. Pokud nechceme žít proto, abychom produkovali, pak ekonomii nemůžeme zákonitě stavět na první místo. Kauzalita je opačná: chceme produkovat, abychom žili. Stejně tak ale chceme vytvářet sociální vazby, podporovat občanskou aktivitu, vést mladou generaci k tomu, aby měla maximální příležitost pochopit sebe sama a také svět, který ji obklopuje. Jedině tak můžeme předpokládat, že se reprodukce bude odehrávat směrem ke společenské homogenitě, nikoliv k individualizaci postojů a zájmů. 

Je třeba začít se dívat na vzdělávání, dokonce i na to vysokoškolské, nejen jako na profesní přípravu, ale jako na společenskou laboratoř, ve které umožňujeme nastupující generaci poznávat. A pod slovem poznávat si lze těžko představit jen souhrn technických pravidel a algoritmů, které umožňují ovládání struktur a mechanismů. To je jen čirá technologie. Pod slovem poznání je skryto mnohem více. Nejen česká společnost, ale lidská společnost obecně se ocitá ve fázi civilizačního procesu, v němž se zrychluje souslednost změn a v němž se tedy nutně mění principy společenského i individuálního jednání. Chceme, aby mladí lidé byli v tomto procesu dezorientovaní, a tedy méně schopní nacházet společensky konsenzuální řešení, nebo chceme, aby pochopili a poznali? Pokud jim chceme umožnit poznání, dejme jim příležitost vzdělávat se co nejdéle, pokud možno s rovným přístupem, a dejme jim také příležitost nacházet vlastní cestu. To jsou dva základní požadavky, které by měly formovat vysokoškolské vzdělávání jako příležitost k získávání znalostí a dovedností, ale i sociálního kontaktu a pocitu sounáležitosti, který je pro individua i celek nutný. Pokud se shodneme, že toto je správné řešení, pak nelze uzavřít VŠ pro elitu.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

17 komentářů k "Literární noviny: Hodně vysokoškoláků? Jistě"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz