Škola jako životní trenažer

ZS_MS_Reznovice

Publikujeme text Kristýny Hrubanové, která se snaží najít odpověď na otázku, jaká by měla být role školy v dnešní společnosti. Kristýna Hrubanová pracuje ve společnosti NaZemi (ZDE).

S potěšením sleduji, že se stále častěji diskutují otázky, jaká by vlastně měla být role školy, učitelů a vzdělávání vůbec. Je skvělé, že se v poslední době tyto diskuze stále častěji objevují mezi širokou veřejností, mezi rodiči, kteří řeší kam poslat děti do školy. Odpovědi se různí, lze ale vidět jasný odklon od důrazu na konkrétní, předem jasně definované znalosti (všichni potřebujeme vědět a umět to stejné, učit se to stejným způsobem, ve stejný čas a na stejném místě) k důrazu na aktivní práci s informacemi, které jsou prostředkem, nikoliv cílem učení, ke kritickému myšlení a rozvoji kompetencí, jež nás připraví na život v komplexním, stále rychleji se měnícím světě. Ruku na srdce, máme jasnou představu o tom, jaký svět bude za dvacet, třicet let? Dokážeme říct, co budou dnešní školáci pro život potřebovat? Líbilo by se mi, kdyby se tyto otázky o smyslu vzdělávání více diskutovaly na pedagogických fakultách a na školách samotných. Naději budí například studentská iniciativa Otevřeno na Pedagogické fakultě MU v Brně, která se snaží otevírat diskuzi o inovacích na pedagogických fakultách. Odpovědi hledají i na školách, se kterými mám možnost spolupracovat. V následujících řádcích bych se ráda podělila i o jejich zkušenost.

Odpověď tu je

Kristýna HrubanováPřes všechnu výše zmiňovanou nejasnost jsem přesvědčena, že události posledních měsíců nám dávají jasně najevo, jaká je alespoň část odpovědi. Nastal čas, kdy škola (tedy učitelé společně s žáky, škola jako komunita) musí začít otevřeně reagovat na aktuální a obtížná témata, včetně těch, pro která nemáme jednoznačná řešení. Témata a výzvy, které přináší tzv. uprchlická krize, její příčiny a hlubší souvislosti, klimatické změny a nespravedlivé rozložení jejích dopadů, naše pojetí demokracie a lidských práv, včetně přebírání zodpovědnosti za řešení lokálních i globálních problémů. Škola by měla být bezpečným místem, kde je možné otevřít i ta nejsložitější témata. To vyžaduje otevřenost a odvahu opravdově naslouchat, respekt a pokoru k jiným perspektivám, empatii. Představuji si ji jako trenažer, který umožní „nanečisto“ prožít to, co budou žáci (nebo jiní lidé) pravděpodobně zažívat v reálném světě. S možností se kdykoli zastavit a podívat se s odstupem na to, co se děje.  Takový trenažer pomůže odhalovat to, co by jinak zůstalo skryto – hluboko ukryté nebo nepojmenované obavy, strachy, nenaplněné potřeby, které by se mohly projevit jindy, v méně bezpečném prostředí, kdy nebude na blízku podpora v podobě učitele, kolektivu.

Pokusím se nastínit, jakým způsobem právě takový životní trenažer vytvářejí na dvou školách, se kterými se v organizaci NaZemi poslední tři roky intenzivně věnujeme pedagogickému přístupu Global Storylines. Tedy dlouhodobé práci s příběhem, který se stává osou výuky na dva až tři měsíce. Žáci si vytvářejí prostředí a role ve zvolené komunitě, před kterou klade příběh problémy a výzvy, které musí její členové řešit. Máme tak příležitost sledovat práci učitelů, kteří se rozhodli právě tato aktuální témata s dětmi otevřít a doslova je nechat je prožít. S plným vědomím toho, že to bude náročné, že dojde na bouřlivé diskuze, silné emoce a velmi pravděpodobně potečou slzy. Z části je to dílem náhody, že klíčovým tématem těchto dvou příběhů je environmentální migrace, v jednom případě způsobená klimatickými změnami, ve druhém nedostatkem vody. Tato náhoda ale školám dává unikátní příležitost, jak s žáky do těžkého tématu uprchlictví proniknout. A propojit tak dvě nejaktuálnější globálně-lokální témata, kterým bychom v současnosti měli věnovat pozornost.

Proč bychom to dělali? No přece proto, že jim to pomůže!

Čtvrťáci na ZŠ Masarova v Brně se tak díky příběhu stávají členy komunity, kterou jednoho dne navštíví cizinec přicházející z jiné, neznámé komunity, kde údajně vyschl zdroj vody. Cizinec žádá, aby obyvatelé komunitu přijali – chtějí přijít a žít s nimi společně, protože v jejich domovině už to není možné. Žáci se v rolích dospělých členů komunity musí se situací vyrovnat, řešit, jaké jsou důvody pro to cizince přijmout a naopak nepřijmout. Poté se také v rámci obrácení rolí vžívají do členů druhé komunity, kteří si doslova balí to nejnutnější a svůj domov nadobro opouští. Mají možnost tak zažít a reflektovat, jaké to je opouštět domov a třeba i část svých nejbližších, a také jaké to je stát tváří v tvář lidem v nepředstavitelně těžké životní situaci. Děti v rámci příběhu neřeší pojmy, neřeší rozdíl mezi uprchlíkem a migrantem – to mohou následně v navazující výuce, pokud je to zajímá. Řeší důležitější věci: prožívají hodnoty a potřeby jako je solidarita, empatie, vzájemnost, spravedlnost a rovnost či bezpečí. Zároveň přímo otevírají dilemata a obavy, které nová situace přináší a hledají cesty, jak na ně reagovat. To ilustruje např. rozhovor Honzy s Adamem, který se odehrál v rámci aktivity zaměřené na pojmenovávání důvodů pro a proti, zda lidi z komunity, které dochází voda, přijmout či ne:

H: Co máte napsáno pro ANO?

A: Abychom jim pomohli.

H: Jo, ale co tam máte napsáno, jaký důvod?

A: No abychom jim pomohli. Když je přijmeme, pomůže jim to.

O: Aha, ale proč bychom to dělali? Co z toho budeme mít?

A: No… protože jim to pomůže? …  A pak taky, mohli by pak u nás pracovat.

Mimochodem, podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) bude právě environmentální migrace, tedy přesuny lidí z důvodu klimatických změn, nedostatku vody apod. výrazně přispívat k masovým přesunům obyvatel. Odhaduje se, že změny klimatu by mohly v budoucnu rozpohybovat až miliardu lidí. Žáci této 4. třídy už si tedy odžili situaci, se kterou se pravděpodobně v jejich životě setkají. Možná i několikrát.

Válka tří ostrovů

Podobným způsobem se rozhodli pracovat na ZŠ a MŠ Ivančice – Řeznovice, kde s globálními příběhy pracují již třetím rokem a letos se rozhodli vymyslet a realizovat vlastní příběh, šitý přímo na míru jejich škole. A protože jsou malotřídní školou se třemi třídami, vymysleli příběh o třech ostrovech. Na každém z nich žila jedna komunita, obyvatelé těchto společenství se od sebe lišili, měli jiné zvyky, živili se jiným způsobem. Na všech třech ostrovech ale začali obyvatelé postupně sledovat změny – oceán byl jinak zbarvený, sílily bouře, stoupala hladina oceánu, některé druhy zvěře se už dlouho neobjevily. Jednoho dne pak znenadání zasahuje všechny ostrovy extrémně silná bouře, která zničí vše. Přeživším obyvatelům nezbývá nic jiného, než odejít. Na ostrově je vše zničeno, navíc už se necítí bezpečně, další takovou bouři by pravděpodobně nepřežili. Žáci mají tedy možnost v příběhu prožít a v návazné výuce zkoumat změny klimatu, to jak se projevují, čím jsou způsobeny a jaké mají dopady na životní prostředí a životy lidí. Odchodem z domova ale příběh nekončí. Obyvatelé tří ostrovů se potkají na novém ostrově, který objeví, když se rozhodli opustit své domovy. Myslí si, že jsou na ostrově sami. Záhy ale zjistí, že to tak není a musí naložit s novou situací: našli sice nové místo, kde mohou žít, ale potkali se tam se dvěma dalšími národy. Příslušníci těchto národů jsou navíc úplně jiní, mají jiné zvyky a jsou zvyklí na odlišný způsob života. Jak s tím naloží? Zástupci obyvatel tří národů ve společné diskuzi hledají možná řešení. Nedaří se jim ale najít shodu, řešení, se kterým by byli všichni spokojení. Navíc v jedné ze skupin převládá názor, že je situaci potřeba vyřešit silou. Válkou.

V Řeznovicích mají odvahu a zkušenosti, díky kterým si mohou dovolit nechat děti v rámci příběhu prožít i válečný konflikt. Ty mladší formou četby příběhu, který zobrazoval situaci na ostrově před válkou, v jejím průběhu a po ní.  Děj průběžně reflektovali a pojmenovávali, jak situaci jejich postavy prožívaly. Starší děti válku prožily skrz dramatizaci pomocí tzv. živých soch, které zobrazovaly momenty před, v průběhu a po válce. Poté diskutovali, jestli to lidé prožívají během války podobně a na závěr příběh vztáhli k jejich školní komunitě, vizualizovali, v čem jsou stejní a v čem jiní, mluvili o tom, jak spolu zvládají žít.

Zdá se vám válka příliš? Jak jinak ale mohou děti (a nejen děti) pochopit a prožít důsledky navrhovaných řešení problémů? Tím, že jim řekneme, že válka je špatná? Že to není dobré řešení? Že je lepší se domluvit a spolupracovat? Někdy to možná funguje, ale věřím tomu, že děti z řeznovické školy získaly něco víc. Nutno dodat, že se jedná o komunitní školu, kde jsou bezpečí a vztahy na prvním místě. A i v rámci práce s příběhem věnovali dostatek času přípravné fázi, kdy si děti budují příběhovou komunitu, sžívají se s postavami, upevňují své místo v komunitě. Navíc mají bohaté zkušenosti s vedením reflexí, ohlížením se za tím, co děti ve škole prožijí, s učením se z vlastních pocitů a zážitků. Přesto to i pro ně nebylo snadné. Ředitelka školy, Karla Černá, situaci popisuje takto:

„Zaskočilo nás, že děti chtěly rozpoutat válku. Ale protože to bylo už poněkolikáté, co jsme měly pocit, že nám v příběhu některé z postav sáhly na naše hodnoty, tak  jsme to my dospělé ženské a učitelky tentokrát zvládly. Nechaly jsme  je v příběhu pracovat s touto situací. Musely jsme si ale pojmenovat: Toto nejsou naši žáci – jsou to postavy příběhu. Ty mají právo reagovat i způsobem, který není podle nás morální.  A my všichni, díky těmto rolím, máme šanci prožít novou zkušenost.“

Příběh nabízí možnost prožít komplikované situace a pak se, pokud je to potřeba, vrátit zpátky a jít jinou cestou, prožít situaci jinak, řešit ji jinak a obě zkušenosti porovnat. To je síla práce se Storyline, můžete příběh přetočit zpět jako na videu a zkusit jej sehrát jinak. Tady může škola fungovat jako onen životní trenažer.  Děti mohou prožít, jaké to je být v životní situaci, do které by se jinak nedostaly. Reflektovat, jak situaci prožívala jejich postava, co říkala, co dělala. A to vše porovnávat s tím, jak by v takové situaci asi reagovaly ony.

Nebát se rizika

Školy by měly být místy, která se nebojí reagovat na aktuální témata a umí s nimi pracovat – ať už skrz práci s příběhem nebo jiným způsobem. Místy, kde i těžké situace a silné emoce mají své místo, pracuje se s nimi, reflektují se a žáci i učitelé se z nich učí.  Měly by být místy, kde lze podstoupit určité riziko – kdy přesně nelze předvídat, co a jak se odehraje, jak budou děti reagovat, co se stane. Kde bude ale zároveň možnost a prostor se z těchto zkušeností učit, reflektovat je a v případě potřeby zkoušet jiné cesty. Protože právě takové výzvy nám současný svět klade. A my máme strach, strach z nejistoty, kterou to přináší, protože neexistují jasné a správné odpovědi. Je čas naučit se toto riziko podstupovat.  A možná zjistíme, že nám děti mohou pomoci na tyto naše otázky hledat odpovědi. Věřím tomu, že děti ze škol, o kterých jsem psala výše, mají velkou šanci, že na to budou připraveny.

Poznámka: Jména citovaných dětí byla změněna.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz