„Na trhu není učebnice, která by akcentovala v dostatečné šířce a hloubce, jak jazyk ovlivňuje společnost,“ říká učitelka češtiny

Jak to u vás ve škole vypadá v praxi s učebnicemi, kdo o jejich výběru rozhoduje a podle jakých kritérií? Jak se vám v jejich nabídce orientuje a jak je osobně využíváte?

Jsme škola s poměrně specifickým zaměřením a inovativním přístupem ke kurikulu, takže většina vyučujících využívá místo běžně dostupných učebnic spíše své vlastní metodické materiály, doplněné o materiály různých externích vzdělávacích organizací, jako jsou projekty Jeden svět na školách (Člověk v tísni), Občankáři (Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd) a další. Volba materiálů – včetně učebnic – je u nás plně v kompetenci vyučujícího. Mnozí vyučující, například někteří vyučující jazyků, zapojují do výběru učebnic případně i samotné studenty. Mně osobně nabídka stávajících učebnic českého jazyka pro střední školy nevyhovuje, používám proto své materiály.

Jak hodnotíte kvalitu dostupných učebnic? Chybí vám na nich něco, a pokud ano, jak to řešíte – saháte po digitálních materiálech od NPI ČR nebo od jiných subjektů/autorů, vlastní tvorbě nebo něčem jiném? Co naopak podle vás dělá učebnici dobrou?

Na trhu v současné době není dostupná učebnice, která by akcentovala komunikační výchovu v šířce a hloubce, kterou potřebuji ve výuce: témata, která se dotýkají toho, jak konkrétně naše nebo cizí jazykové chování reálně ovlivňuje naši společnost. Jsou to například tyto:

• interkulturní komunikace, problematika jazykových menšin, problematika zachování mateřského jazyka v komunitách expatů, bilingvismus;
• komunikace s minoritami a lidmi s postižením, respektující komunikace v sociálních službách;
• výchova dítěte s jazykovým nebo řečovým hendikepem, typy jazykových poruch a možnosti nápravy;
• teorie argumentace, jazykové i mimojazykové prostředky používané ve veřejných, zejména politických debatách;
• dehumanizace a totalitní praxe skrze jazyk;
• mezilidská komunikace, jazyk a emoce, patologické komunikační vzorce mezi partnery;
• komunikační a sociální bezpečí v pracovních vztazích;
• jazykové mýty mezi veřejností, postoje k jazyku, jazykový patriotismus, jazyková regulace.

Po čtyřech letech výuky na Gymnáziu Paměti národa mám již v podstatě hotovou vlastní pracovní učebnici. Je to můj osobní interní materiál, který zatím po částech sdílím se svými studenty, a zatím neuvažuji o možnosti jejího vydání. Čerpám při tom z jazykovědných publikací, online materiálů, Českého národního korpusu, dat a materiálu z Ústavu pro jazyk český a dalších. Inspirací jsou pro mne metodiky JSNS a Občankářů. Dobrá učebnice je pak podle mě interaktivní, pracovní, poskytuje základní informace o tématu a umožňuje vhled do něj také badatelským přístupem.

Jakou roli budou hrát učebnice v budoucnosti, v době, kdy do škol stále více proniká umělá inteligence, svět se mění čím dál rychleji a proměňuje se samotné pojetí toho, co a jak se mají žáci učit? Jak by se měly proměnit?

Umělá inteligence v současné podobě představuje pro kvalitu vzdělávacích materiálů spíš hrozbu než cokoli jiného – nabízí povrchní a nepřesný obraz věcí, a to i tehdy, pokud ji používáme poučeně. Učebnice by podle mě měla garantovat jednoduchý, přesný a přístupný pohled na aktuální vědecký konsensus o světě. Domnívám se však, že jakkoli je důležité mít k dispozici tištěný text a umět s ním pracovat, dostatečnou aktuálnost a variabilitu učení dnes už mohou přinést jen online verze – interaktivní, multimodální, variabilní, mnohovrstevnaté, s gradovanými úlohami, snadno aktualizovatelné, ale s garancí obsahu. To, co v současné době vnímáme jako standard „online“ verze učebnice, má k mému ideálu ale ještě velmi daleko. Nelze jen „překlopit“ tištěný text do elektronické verze a přidat pár QR kódů, stejně jako nestačí mít sérii náhodných online klikacích cvičení.

Postupně budeme na webu eduin.cz zveřejňovat odpovědi dalších respondentů ankety.