Občanské vzdělávání je beton v základech demokracie

Ondrej_Liska

Publikujeme projev Ondřeje Lišky na půdě Centra občanského vzdělávání ke Dni demokracie (15. 9. 2014). Liška zdůrazňuje vliv vzdělávání na rozvoj demokracie a tedy nutnost jeho podpory napříč školami, knihovnami, neziskovým prostorem a veřejným prostorem vůbec.

I.

Možná je to s demokracií podobně jako s láskou. Kdo chodíte kolem budovy Filosofické fakulty v Praze, možná se Vám vybaví křídou psaný výkřik básníka na jedné z okolních budov: Pochybujte si o tom, koho milujete, ale nikdy ne o lásce samotné. Chtělo by se ke dnešku říct: pochybujme si o stranách i politicích, ale nikdy nepochybujme o demokracii samotné.

Za dva měsíce uplyne čtvrt století od Listopadu 1989. Přestože dnes žijeme na jednom z nejbezpečnějších míst světa, v srdci Evropské unie, s relativně nízkou nezaměstností, nízkým rizikem chudoby, zkrátka ve srovnání se světem v relativním blahobytu, přesto se velká část společnosti nemůže ubránit jistému zklamání či selhání. Jeho zdrojem je pocit, že žijeme v nenaplněné demokracii. Že žijeme v demokracii, která má vážné trhliny. Pro mnohé není tím, čím slibovala být. Přestože máme ústavně garantována svá práva, není vždy snadné se dovolat spravedlnosti. Přestože máme relativně svobodná média a internet, stát nehospodaří úsporně a vlády nevládnou průhledně. Přestože máme každý svůj hlas ve volbách, řadě z našich spoluobčanů není k ničemu, protože jim nepomůže sehnat práci, důstojnější bydlení ani lepší životní perspektivu. Mění se politici, ale politika nikoliv.

Demokracie to proto nemá lehké. Zatímco my, kteří zde dnes stojíme, o ní samotné asi tolik nepochybujeme, mnozí nad ní zlomili hůl. Demokracie již tolik neimponuje, mnohem více imponují silácké projevy. Demokracie dnes není ohrožena pouze za hranicemi naší země, kde se střetává s autoritáři a fundamentalisty všeho druhu, ale číhá na ni nebezpečí možná dokonce závažnější – a tou je lhostejnost občanů v demokracii žijících.

Češi mnoho na oficiality nedají, a tak se ledaskomu může jevit slavení Dne demokracie jako dost nepřípadné. Svátky se přece slaví u příležitosti nečeho výjimečného, co se nerozumí samo sebou. Podíváme-li se naše  životy z hlediska dlouhé lidské historie, pak najdeme stěží něco méně samozřejmého, než je právě demokracie. Demokracie je z pohledu dějin absolutní anomálie. Míra svobody, kterou nyní zažíváme, je zcela mimořádná, a to přesto, že s její dnešní podobou nejsme příliš spokojeni.

Demokracie nemá nikde ve světě na růžích ustláno. Dokonce v samotných demokratických zemích se vede zápas o její intepretaci. Kam až ji rozvíjet? Kdo ještě může rozhodovat a kdo už ne?

Cena naší svobody a demokracie nevynikne jen při srovnání se zeměmi, kde se jí očividně nedostává. I v naší společnosti, mezi námi, v naší nejtěsnější blízkosti se vyskytují propasti, černé díry, kde demokracie není tím, čím by být měla. Zdaleka neplatí, že by se každý mohl dovolat spravedlnosti bezohledu na obsah své peněženky. Naopak ale ještě stále platí, že děti rodičů žijících v chudších poměrech či sociálním vyloučení mají mizivé vyhlídky na lepší vzdělání a práci, a tak i občanské zapojení do společnosti.

II.

Zatímco minulé čtvrtstoletí v české společnosti hráli nejvýznamnější roli ti z nás, kdo si období nesvobody v nějaké podobě vybavují, osud naší demokracie se dnes už ocitá mnohem více v rukou těch, kdo se již do svobodnějších poměrů narodili. Pokud platí, že nejvíce si vážíme toho, co nás stálo nejvíce úsilí, pak je na místě otázka, jak moc si budou demokracie cenit právě oni? Nechceme přece, aby si minulou zkušeností musela každá druhá či třetí generace procházet znova.

Přitom jedním z úhelných kamenů každého lidského společenství, které se zabývá  pokračováním své existence – a nemám tím na mysli jen naši vyspělou západní civilizaci, ale i řadu neevropských kultur včetně „přírodních“ – byla a bude odpověď na otázku: „what to teach to young?“ Co učit děti? Co učit další generaci, aby žila v míru a pokračovala v rozvoji? Co je to nejdůležitější, co jí můžeme předat? A pokud odpověď na tuto otázku – alespoň z části – máme, pak je třeba jejímu srozumitelnému předání další generaci podřídit vše.

Snad každý zná větu: „Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s běžným voličem.“  Kdo někdy vedl volební kampaň, rád by tomu nyní možná přisvědčil…

Nicméně: Já takový pohled z principu odmítám jako povýšený, a proto doufám, že jej Winston Churchill myslel pouze jako vtip. Co se mu tím ale podařilo vystihnout je jedna závažná věc: a to napětí mezi dvěma póly. Na jedné straně je v demokracii nadán právem vstupovat do veřejného prostoru každý. Skutečně každý, bez výjimky. Na druhou stranu je zřejmé, že pochopení těchto práv a jejich naplňování vyžaduje určitou kvalifikaci. Prostě být občanem je jistá dovednost.

Prokletí demokracie spočívá mimo jiné v tom, že musí zůstat napjatá mezi oběma těmito póly, jinak přestane být sama sebou. Pokud zkrátí práva jednoho občana nebo dokonce celé skupiny, přestává být hodna svého jména. A ponechá-li svůj osud jakémusi samopohybu, začne-li se spoléhat na to, že samotné „narození se dalších generací do demokracie“ je dostatečnou zárukou, aby pokračovala nebo dokonce vzkvétala, nečeká ji nic jiného než úpadek či v lepším případě degenerace do podoby volebního stroje a technokratického státu.

Pojítkem mezi těmito dvěma póly, tenkou nití, která má šanci udržet demokratickou společnost pohromadě je občanské vzdělávání. Chci tady složit upřímnou poklonu všem, kdo se jím zabývají. Všem těm, kdo dětem a mladým lidem přinášejí zkušenost s demokracií. Není totiž lepší učebnice demokracie, než když si každý na vlastní kůži prožije, že změna – jakkoliv velká či malá – začíná u něj samotného a je v jeho vlastních rukou.

Na prvním místě jsou to „občankáři“, ale v úhrnu nakonec všichni učitelé, pracovníci knihoven, nevládních organizací a další. Jedno, zda profesor matematiky, tělocvikář, knihovník, aktivista či rodič – každý, kdo vede děti k pochopení jejich místa ve světě a jak s ním smysluplně naložit ve prospěch svůj i společnosti, je tím, kdo doslova lije beton do základů demokracie. Přál bych si, aby tato role byla mnohem více doceňována.

Mám velkou radost, že je zde Centrum občanského vzdělávání, které se snaží tyto snahy spojovat a rozvíjet. Jsem šťasten, že tento projekt, k němuž jsem mohl dát impuls v době působení na ministerstvu, přežil a pokračuje dál. Nepochybně je to zásluhou dvou faktů: jednak proto že tento prokekt byl natolik mimo radar mých bezprostředních nástupců, že je ani nemohlo nenapadnout ho zrušit (což, jak víme, likvidace práce po předchůdcích je oblíbená činnosti ministrů, zvláště školství). Ale především se tady dnes setkáváme proto, že se tohoto projektu ujali mimořádně schopní a o důležitosti občanského vzdělávání přesvědčení lidé. I když vím, že kvůli tomu jste si mě sem nepozvali, chtěl bych této příležitosti využít a poděkovat Vám a popřát hodně sil a vytrvalosti. Mým snem zůstává vznik něčeho na způsob nadstranické instituce pro rozvoj všech forem občanského vzdělávání, k jejíž dlouhodobé podpoře by se zavázaly všechny části politického spektra. Tedy něco jako německá Bundeszentrale für politische Bildung.

III.

Valné shromáždění OSN se usneslo v roce 2007 na 15. září jako Mezinárodním dni demokracie s cílem připomínat si nesamozřejmost demokracie a nutnost každodenně o ni pečovat. Pro rok 2014 bylo zvoleno téma: Engaging Young People on Democracy, tedy zapojování mladých lidí do demokratických procesů.

Demokracie je naštěstí mnohem více než stranická politika. Troufám si tvrdit, že na kvalitu demokracie má mnohem větší vliv kultura mezilidských vztahů ve společnosti, sousedské vztahy, zapojení veřejnosti do rozhodování, než v mnohém degenerovaná parlamentní politika. A stejně tak platí naopak, že parlamentní politika nebude lepší, dokud se nezlepší sousedské vztahy, vztahy v rodinách, mezi generacemi, vztah k prostoru za prahem našich domů a bytů.

A tady bych se na závěr zastavil: Vidím jeden důležitý předpoklad pro to, aby česká demokracie urazila další kus cesty – a to je přepnutí naší mentality do nového modu. Dvacet pět let se různými cestami pokoušíme něco změnit. Politiku, zákony, záměry, pravidla, rozpočty…

To je správně. Nastal ale čas, aby si mnohem větší část z nás uvědomila, že k férovější společnosti a kvalitnější demokracii nedospějeme jen tím, že budeme měnit to, tedy něco někde venku, ale že změníme sami sebe. Je čas měnit sebe samotné. Měnit své zvyky, své postoje, svoje předpoklady. Změnit zažité vnímání nás samotných jako cyniků, ironiků a Švejků a pokusit se společně stát těmi, jejichž charakteristickými vlastnostmi jsou zájem o veřejné dění, úcta ke vzdělávání, dobrá schopnost spolupracovat se svými kolegy a sousedy, otevřenost. Klíčovou roli v tom sehrávají právě učitelé – ve formálním i neformálním vzdělávání. A stejně jako byli učitelé hybateli národního obrození, vyzývám Vás, abyste se stali hybateli druhého národního, či spíše občanského obrození Čechů v 21. století.

Pokud bych měl shrnout svou představu o výchově k demokracii, řekl bych, že má podobu určitého pozvání: Seberme odvahu, pojďme se společně změnit, a tím změnit svět okolo nás.

Ať žije demokracie!

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz