AI učebnice měly změnit jihokorejské školy. Místo revoluce přišlo vystřízlivění

Jihokorejská administrativa spustila v roce 2022 ambiciózní projekt učebnic na bázi adaptivního učení. Cílem bylo přejít ve školách plně na učebnice, jež se přizpůsobují tempu a potřebám studujících. Celková investice byla 850 milionů dolarů. Pilotní fáze v roce 2024 ale odhalila řadu nedostatků. V polovině roku 2025 tedy Jižní Korea zatáhla za brzdu a zamýšlený status oficiálních učebnic projektu neudělila, označila je pouze za volitelný doplněk.

Proč? Trhliny se ukázaly na více úrovních současně. Několik měsíců po spuštění pilotního ověřování podepsalo proti povinnému zavádění AI učebnic petici přes 50 tisíc rodičů. Jako problém uváděli digitální izolaci, kognitivní přetížení či další navyšování času, který jejich potomci tráví u obrazovek. Od pedagogů souběžně přicházely výtky k funkčnosti učebnic. Přes vysoká očekávání systémy vykazovaly technické chyby, zamýšlenou personalizaci nahrazoval generický obsah a problémy spatřovali pedagogové také v proměně dynamiky třídy.

Nezávislý audit shrnuje, že adopci AI učebnic předcházela nedostatečná příprava. Zpráva uvádí, že za celou dobu projektu nebylo provedeno pořádné „field suitability review“, tedy posouzení vhodnosti technologie v terénu. Jinými slovy, příliš se spoléhalo na technologii samotnou a příliš málo na zmiňované aktéry, kteří s technologií měli pracovat. Audit dále vyjevil, že v plánu bylo investovat dalších 760 milionů dolarů do roku 2028. Ty měly pocházet z nákladů na předplatné povinných učebnic. Jejich volitelný status však budoucí investice zásadně ovlivnil. Audit uvádí, že v tuhle chvíli využívá učebnice zhruba 30 procent jihokorejských škol, což je pro další rozvoj projektu nedostatečné. 

Co z toho plyne? Adaptivní učení je rozhodně správný směr, kterým by se technologie ve vzdělávání měly ubírat. Představuje totiž dobrý průsečík dlouhodobých pedagogických snah o personalizaci a aktuálních možností informačních technologií. Jak se ale ukazuje, ani návrh takového učení, ani jeho implementace nejsou bez rizik. 

V jihokorejském projektu podle mého názoru nešlo jen o to, že neproběhla kvalitní příprava mezi učiteli, rodiči a samotnými žáky. Zdá se, že na straně zadavatelů, vývojářů a investorů máme co dočinění s přílišným technooptimismem. Právě pro něj je typické přehnané spoléhání na technologii samotnou a podcenění aktérů. Zároveň to vysvětluje obrannou reakci učitelů a rodičů. Ti se zcela oprávněně obávají, že by mohl být narušen pedagogický princip. Na prvním místě je tu totiž AI, nikoli žák. 

Co si z toho vzít? Jihokorejský příklad dobře ukazuje, že k zavedení adaptivních systémů ve vzdělávání nestačí mít velkou vizi. Je třeba sejít na úroveň jednotlivých aktérů a jejich vztahů. Je třeba dobře posoudit, jak adaptivní technologie tyto vztahy ovlivní, promění, a zda jsou na to aktéři alespoň základně připraveni. Zavádění pokročilých technologií vždy vyžaduje multidisciplinární a komplexní přístup. Spoléhat na technologie nestačí. Pokud to někdo riskne, může se mu snadno stát, že i dobře zafinancovaný projekt podpořený špičkovými vědci spadne jako domeček z karet.

Zdroje: 

• https://www.koreaherald.com/article/3435783
• https://www.aacrao.org/edge/emergent-news/south-korea-pulls-plug-on-ai-textbooks–leaving-schools–companies-without-funding-for-them
• https://www.freiheit.org/north-and-south-korea/south-korea-slows-down-ai-education
• https://world-education-blog.org/2025/01/03/ai-textbooks-to-arrive-in-korea-the-good-the-bad-and-the-ugly/
• https://docs.google.com/document/d/18RJt-Avk6LvbcF7xVXeI9mfqiMaBFO1XfkwA5ac1nyM/edit?tab=t.0

Příspěvek v podobném znění publikovala autorka také na svém LinkedIn profilu.