Musíme se naučit dětem naslouchat. Snížení věkové hranice volebního práva je ultimátní forma participace, míní dětský ombudsman

Nový dětský poradní tým, pro který jste po nástupu do pozice vyhlásil otevřenou výzvu, se poprvé sešel na konci školního roku. Avizoval jste, že se jej budete snažit vybrat s ohledem na specifické zázemí a znevýhodnění dětí, jako jsou třeba odlišný mateřský jazyk či zdravotní znevýhodnění. Jaké je tedy nakonec složení týmu a jak takový výběr citlivě udělat?

Výběr jsme se snažili opravdu promyslet. Poté, co jsme vydali veřejnou výzvu, vrátilo se nám asi 700 přihlášek. Už tehdy jsem si uvědomoval, že spousta dětí bude zklamaných, a bylo mi to líto. Dbali jsme proto na co nejcitlivější komunikaci ohledně odmítnutí.

Vylosovali jsme třicet dětí, více nám nepřišlo zvládnutelné. Bylo to ale strategické losování. V přihláškách jsme děti žádali, aby samy popsaly, zda mají nějakou specifickou zranitelnost nebo zkušenost. Na základě toho jsme je rozdělili do zhruba osmi skupin – například podle toho, zda mají problémy v rodinném životě, zkušenost s institucionální nebo náhradní rodinnou péčí a podobně. Skupina dětí bez specifické zkušenosti tvořila zhruba čtyřicet procent.

To, že děti se zranitelností převažovaly, může být dáno tím, že měly větší motivaci se přihlásit. My jsme se ale snažili o poměr přibližně půl na půl, protože to lépe odpovídá reálnému zastoupení ve společnosti. Dbali jsme i na rovnoměrné zastoupení z hlediska pohlaví, věkových skupin v rozmezí daném zákonem od dvanácti do osmnácti let věku, a aby byly zastoupeny děti ze všech krajů.

Tým má funkční období tři roky. Počítáte s druhým kolem pro druhou polovinu vašeho šestiletého mandátu?

Ano, to také vyplývá ze zákona. Shodou okolností to časově koresponduje se stanovováním priorit v kanceláři veřejné ochránkyně práv, jejího zástupce i mě, ty jsou rovněž tříleté. Mými prioritami jsou péče o ohrožené děti, duševní zdraví dětí a otázka bydlení, takže předpokládám, že i těmto tématům se budeme s poradním týmem hodně věnovat.

Korespondovala témata, která děti na prvním setkání zvedaly, s vašimi prioritami, nebo vás některá překvapila?

Ze všech tří priorit se nejvíce objevovalo téma ohrožených dětí, i když nebylo tím nejsilněji akcentovaným. Co děti cítily jako zásadní, v podstatě odpovídá průzkumu, který naše kancelář dělala ještě před mým nástupem, což jsou duševní zdraví, vzdělávání a jeho podmínky nebo školní šikana. Starší děti pak zdůrazňovaly i otázku bydlení. Jako nejdůležitější téma ale zaznívalo samotné vyslyšení a participace – takže to, co je pro poradní tým nástrojem, je zároveň jeho největším obsahem. To mi přijde správné.

Počítáme s tím, že část témat přineseme my, část přinesou děti samy. Toto první setkání bylo spíše předsetkáním, poradní tým bude moct fungovat až ve chvíli, kdy si společně sestavíme základní dokumenty, jako jsou statut a jednací řád, což by mělo být v průběhu prázdnin, a pak odsouhlasíme na podzimním setkání. 

Foto: archiv Martina Beneše

Jak bude probíhat zprostředkování názorů dětí dalším institucím? Máte promyšlené způsoby, jak vnášet jejich perspektivu třeba do tvorby vzdělávací politiky nebo do médií?

Otázka, jak výstupy komunikovat navenek, je také součástí teprve rodícího se statutu a jednacího řádu. Chceme ale děti chránit, nechceme je předhazovat do veřejného prostoru nebo před zástupce legislativy. Ale pokud o to někteří z nich budou stát a budeme to moct uskutečnit pod naší supervizí nebo moderací, nebráníme se tomu. Není však cílem, aby se z toho stala přehlídka, kde by byl tým využit k tomu, aby za ním jezdil jeden politik za druhým ukázat se.

Díváte se při nastavování procesů třeba i na zahraniční praxi, kde podobné poradní týmy už nějakou dobu fungují?

Ano, velmi důkladně. Děláme si syntézu a vyhodnocení toho, co nám přijde nejlepší z různých zahraničních zkušeností, a z toho při nastavování vycházíme.

Jedno z nejprobíranějších témat poslední doby je otázka zákazu mobilů ve školách. Vy často navštěvujete školy po celé republice a na základě toho argumentujete, že se stát snaží řešit něco, co už je v praxi dávno vyřešené.

Pochybuji o tom, že je vhodné upravovat zákaz mobilních telefonů ve školách zákonem celostátně. Podle dat ministerstva školství již 93 procent škol tuto problematiku samo nějakým způsobem řeší, již nyní jim to zákon umožňuje. U zbývajících sedmi procent škol navíc polovina hlásí, že vlastní pravidla zavede od začátku nového školního roku. Plošná regulace je tedy podle mě nadbytečná. Namísto dílčích opatření, jejichž účinnost navíc není jednoznačně prokázána, musíme hledat řešení komplexní. Výzkumy doposud nepotvrdily, že by plošné zákazy skutečně vyřešily problémy jako kyberšikana, nesoustředěnost nebo závislosti.

Považuji proto za zásadní chybu, že návrh vznikal bez širší odborné debaty a bez naslouchání názorům samotných dětí, kterých se to přímo dotýká. Jednoznačně podporuji snahu omezit negativní dopady technologií na děti, ale cesta k tomu vede skrze vzájemný dialog a osvětu, nikoliv skrze plošné zákazy. Typickým prostředkem, odkud by konkrétní podoba pravidel měla vzejít – kdy a kde je možné telefon použít, kde ne –, je ze společné diskuze se žáky, například v rámci žákovských parlamentů.

A jak hodnotíte fungování žákovských parlamentů? Převažují ty, které jsou reálným nástrojem participace na školních záležitostech, nebo bývají spíše formální povahy?

Nepochybně jsou školy, kde jde spíš o formalitu. V zásadě však opatření, která vzniknou tímto participativním způsobem, bývají v praxi lépe přijímaná a lépe dodržovaná. Pak nemusíme tolik řešit sankce a lamentovat, že pravidla stejně nikdo nedodržuje.

To by mohlo být motivací a důvodem pro ředitele, proč mají žákovské parlamenty smysl. Benefitem může být, že pak bude škola lépe soudržně fungovat.

Přesně tak. Pokud chci přijmout nějaké opatření, je jen logické jej prodiskutovat zejména s těmi, kterých se týká.

Zmiňoval jste, že děti zvedají také téma šikany. Jak tyto citlivé věci řešit participativně? To je asi hodně obtížné, aby nedošlo například k retraumatizaci.

Je rozdíl mezi řešením konkrétního případu a nastavováním obecných pravidel. Pokud jde o pravidla chování nebo přístup školy k šikaně jako jevu, jsou to témata, která se dají dobře probrat v rámci žákovského parlamentu. Samozřejmě záleží na konkrétní škole a na tom, jak je parlament nastaven.

Zpráva o stavu občanského prostoru v Česku z letošního roku hodnotí participaci jako vůbec nejslabší oblast, kdy je hodnocena jako spíše symbolická a její výstupy se do výsledného rozhodování nepromítají. Co by se muselo změnit, aby participace přestala být formální a skutečně ovlivňovala podobu politik, které se dětí týkají?

Se závěry zprávy souhlasím. Můžeme se s úctou dívat na to, co mají například skandinávské země, kde státní orgány mají povinnost se s participačním názorem dětí vypořádat, a pokud se od něj odkloní, musí zdůvodnit proč. Budu takové řešení podporovat, ale nemám pravomoc ho implementovat, mohu politické reprezentaci pouze předkládat doporučení.

Za ultimátní formu participace považuji snížení věkové hranice pro aktivní volební právo, což je něco, co jsem také podpořil, primárně nyní pro volby do obecních zastupitelstev, a budu jej podporovat i dál.

Snížení věkové hranice prosazují i někteří mladí poslanci, přesto se v reakcích veřejnosti opakuje argument, že mladí lidé ještě nemají dostatek zkušeností pro zodpovědné rozhodování. Je tohle podle vás hlavní bariérou?

Je to tak. Pochopil jsem, že pro spoustu lidí je i samotné slovo participace problematické. Je potřeba jej vysvětlovat. Neznamená to, že názor dětí přebije názory dospělých, ale připojí se k názorovému spektru ostatních, rozšíří jej o svou perspektivu. A čím širší toto spektrum, tím lépe pro fungování celé společnosti.

Navíc spousta politik se tvoří pro děti a mladé lidi, oni v nich pak budou v budoucnu žít jako dospělí. Proč by se k nim neměli vyjadřovat? Jejich pohled je jiný, možná čerstvější a v mnoha ohledech předvídavější. Oni tu budoucnost, jak bude vypadat společnost, nosí v sobě, zatímco my už jsme trochu v minulosti.

Často se setkávám i s argumenty o snadné ovlivnitelnosti dětí. Za mě však nejsou relevantní. Výzkumy ukazují, že od šestnácti let je schopnost vytvořit si, zastávat a odůvodnit vlastní názor v podstatě na úrovni dospělého člověka. A pokud bychom chtěli nějak objektivně stanovit, kdo je schopen se zodpovědně rozhodovat o uplatnění volebního práva – kde přesně má být ta hranice a komu by právo zůstalo?

Připomínám také, že od patnácti let jsou mladí lidé trestně odpovědní, přistupujeme k nim tedy velmi podobně jako k dospělým, pokud jde o odpovědnost. Práva by měla jít ruku v ruce s odpovědností.

Přitom děti a dospívající tento odmítavý postoj veřejnosti jistě silně vnímají.

Ano, a je to problém pro celou společnost, protože v ní nezaznívají mladé hlasy, a pro samotné děti a mladistvé to může být demotivující, protože se cítí nevyslyšeni. A přitom se nacházíme v epidemii problémů v oblasti duševního zdraví. Pokud nám 80 procent dětí říká, že se cítí nevyslyšeno, a odborníci z Národního ústavu duševního zdraví jako například profesor Jiří Horáček jednoznačně říkají, že se nejedná o organické duševní poruchy, ale o reakci na své okolí – pak je pocit nevyslyšení jednou ze základních příčin. Vyslyšení je základní lidská potřeba. Pokud chceme řešit duševní pohodu dětí, musíme se naučit jim víc naslouchat.

Návrh snížení věkové hranice pro komunální volby může být vnímán jako první prolomení bariéry, na které se nabalí další kroky jako zapojení i do dalších voleb. Lokální politika je nám všem ale nejblíže a nejvíce nás ovlivňuje. Z pohledu dětí a mladých lidí je obzvlášť důležité, jakým způsobem funguje obec nebo město, kde žijí, jaká jsou tam pravidla, jaké obecní vyhlášky, jaká infrastruktura a možnosti vyžití. To jsou přesně témata, ze kterých by mladí lidé neměli být vyloučeni – ať už cestou snížení věkové hranice, nebo cestou jiných forem participace v lokální samosprávě.

Vstup do komunální politiky musí být vzhledem k této nedůvěře veřejnosti pro mladé lidi asi dost neatraktivní.

A právě proto mi dává smysl snížit věkovou hranici na šestnáct let. Máme pak větší šanci, že až budou dospělí, tak do lokální politiky třeba sami vstoupí. Budou v ní moci hájit zájmy své generace a spoluvytvářet podmínky, kvůli kterým mladí lidé neodcházejí z malých obcí do velkých měst. Je to propojené, jedno souvisí s druhým.

Co participaci dětí a mladých lidí systémově brání? Co by ji posílilo?

Chci upozornit, že MŠMT má od loňského roku schválenou Koncepci podpory mladých lidí v České republice. Koncepce je zpracovaná skvěle, velmi dobře popisuje smysl, cíle i způsoby participace na všech úrovních. Mimo jiné je v ní zakotvený poradní tým mladých lidí při MŠMT, který považuji za dobrý krok. Takže systémové nástroje už máme, ale je otázka, jak koncepci bude naplňovat nová vláda. 

To je takový obecný problém ve vzdělávání, kdy implementace strategických a jiných dokumentů bývá větší „oříšek“.

Nezbývá než se snažit dál. Šel jsem do této pozice s ambicí prosazovat pozitivní změny. Možná nakonec budu spíše patami bránit těm negativním. Ale co už, i to je nutné. A když se podaří zabránit nějaké špatné změně, budu jen rád.

Jeden z hlavních úkolů mého funkčního období pro mě je, aby za šest let vědělo o dětském ombudsmanu co nejvíc dětí. Doteď tu nikdo takový nebyl, MŠMT se věnuje vzdělávání, ne dětem jako takovým. Stát ale teď řekl: odteď tu bude tato instituce, tento člověk, který je tady jenom pro vás.

Máte tedy za cíl zvyšovat poměr dětských podnětů oproti těm od dospělých?

Ideální stav by byl, aby žádný podnět nebyl potřeba. Ale chceme, aby nás děti znaly a aby nám důvěřovaly. To, že se postupně zvyšuje poměr dětských podnětů, je pro mě dobrý signál. Chci, aby se to číslo 80 procent dětí, které říkají, že se cítí nevyslyšeny, postupně zmenšovalo.

Na závěr otázka trochu mimo téma: veřejně uvádíte, že tento šestiletý mandát bude váš poslední a pak se vrátíte do soudcovské praxe. Proč jste si to takto nastavil hned na začátku?

Důvodů je několik a všechny spolu souvisí. Obrovskou součástí ombudsmanské pozice je nezávislost. Ombudsman se má zastávat slabých, a jeho názory tak nemusí být pro většinovou společnost vždy populární. Neměl by se však ohlížet na požadavky veřejnosti nebo politické reprezentace, jeho role není být přítelem. 

Když člověk myslí na to, že chce být příště zvolen, tak své výstupy třeba podvědomě moderuje. Já ale na to ze své soudcovské profese nejsem zvyklý, její zásadní součástí je právě nezávislost. A i teď to chci mít stejně. Nechci být vázán tím, že budu myslet na to, že za pět a půl roku se bude volit znovu, a že něco nemohu říkat ze strachu, že již nebudu zvolen. Aby byl mandát vykonáván řádně, není dobré k tomu takto přistupovat.

Zároveň si myslím, že je vhodné, aby se lidé střídali. Samozřejmě budu konat podle limitů svého svědomí, ale samozřejmě tak jako každý se mohu ve svých názorech a pohledech na věci plést. Bude tak skvělé, když tu za pár let bude v této roli sedět někdo jiný, kdo bude mít trochu jiné názory, pohledy, jinou expertizu a jiný profesní background.