Dětem ve škole nejvíc vadí srovnávání a ponižování

3. 10. 2016
EDUin
fertek

Důvod, proč nadšené prvňáky škola přestane brzy bavit, možná není tak složitý

Co rozhoduje o tom, jaký má dítě vztah k učení? Kupodivu to není nic složitého. Je to jeho vztah k učiteli. Na prvním stupni základní školy to platí prakticky absolutně, na druhém se přidá druhý rozhodující faktor. Když je vám deset a víc, zajímá vás nejvíc, jaká je ve škole atmosféra a vztahy. Mezi kamarády i mezi vámi a učiteli. Abychom si rozuměli přesně: neříkám tím, že ve škole jde hlavně o vztahy, a ne o učení. Říkám, že má-li se dítě něco naučit, musí mít rádo svoji učitelku a učitele, musí se cítit bezpečně před spolužáky i učiteli a mít pocit, že se s ním zachází spravedlivě.

Zní to banálně, ale musím říct, že mě překvapilo, s jakou pravidelností se diskutující k tomuhle tématu vraceli v debatě o tom, proč prvňáky škola tak brzo nebaví.  A nejzajímavější bylo, jak často se k němu vraceli dva čerství žáci Scio školy Mája a Kristian, kteří spolu s učitelem na debatu přišli. Ať jsem se jich zeptal na cokoli, za chvilku jsme skončili u srovnávání a ponižování, kterému oni říkali „shazování“.

Bylo jim zhruba dvanáct třináct a v tomhle věku každý hledá svoji osobnost; hodně řeší sebevědomí a je zjevné, že tady lze snadno napáchat škodu. Mája a Kristian opakovaně mluvili o tom, jak jim vadí veřejné porovnávání jejich výkonů, označování, kdo je lepší a horší, ironické poznámky ze strany učitelů. Tohle pokládali za hlavní důvod, proč je moc nebavilo učení na školách, odkud na tu novou přišli.

Otázka samozřejmě je, jak velký je podíl dětí, které to prožívají podobně, ale moje zkušenost ze škol je, že nejsou nijak výjimečné učitelské věty typu: „Z něho byste si vy čtyřkaři měli vzít příklad, to je excelentní práce!“  Případně: „Kdybys věnovala učení alespoň půlku času, co tomu tvému parádění, hned by to vypadlo jinak.“ To když řeknete před všemi spolužačkami a spolužáky třináctileté slečně, máte vystaráno. Nafoukne se a do konce hodiny od ní neuslyšíte ani slovo.

Obvyklá námitka je, že škola je příprava na život, a v tom jsme přece také neustále srovnáváni a hodnoceni. To je hned dvojí omyl. Jednak škola není příprava na život, ale život sám, a zrovna mezi desátým a patnáctým rokem je docela složitý. Tady někomu snižovat sebevědomí je mimořádně snadné a mimořádně odsouzeníhodné. A za druhé bych chtěl vidět zaměstnance, který by považoval za normální, kdyby šéf ráno přišel, pohodil před každého v kanceláři včerejší spis označený velkou červenou číslicí, před všemi by vyčinil těm, kteří dostali hůř než trojku, a pak by odkráčel, abyste mohli pěkně společně a s patřičnou motivací celý den pracovat. V očekávání, jaké hezké číslo dostanete zítra. A opravdu by mě zajímalo, jak dlouho by vám případné odhodlání zlepšit se vydrželo, kdybyste nedostávali prakticky nic jiného než jen čtyřky a pětky.

Naštěstí v dospělosti to tak většinou nechodí. Rozumný šéf s vámi probere vaši práci soukromě, přesně řekne, co mu vyhovuje, co ne – a co by potřeboval vylepšit. Přesně takhle to už dnes dělá spousta učitelů. Tak co kdyby ti ostatní zauvažovali, jestli se k nim nepřidat? Děti by to zjevně ocenily.

  • Obrazový a zvukový záznam kulatého stolu Jak dlouho se těší prvňáček do školy najdete ZDE.  Mája a Kristian mluví na minutě 0:21:00, 0:58:00 a 1:21:00.

text vyšel původně na webu Týdeníku Respekt (ZDE).

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemy články