Asistenti pedagoga nejsou žádní špióni, učiteli mohou v lecčems pomoct

Publikujeme reportáž Kateřiny Lánské z karlovarské základní školy ZŠ a MŠ Regionu Karlovarský venkov, kde se vzdělávají společně děti nadané i děti s hendikepem či poruchami učení a chování. Fotoreportáž ze školy najdete ZDE, rozhovor s paní ředitelkou Jitkou Topičovou si můžete přečíst ZDE. Text vyšel původně pod názvem Dopis Čočce v bulletinu Variant, Člověka v tísni (ZDE).

Když vejdeme s paní ředitelkou Jitkou Topičovou do třídy, zrovna se celá otřásá smíchem druháků a třeťáků, kteří ji sdílejí společně. Čtou si navzájem svá literární dílka, krátká cvičení na téma Dopis čočce. „U tohoto chlapce máme podezření na aspergera,“ poznamenává paní ředitelka, zatímco jej třída odměňuje potleskem za vtipný vzkaz luštěnině, který právě přečetl. Ve třídě se kromě paní učitelky pohybuje mezi dětmi i asistentka pedagoga, těžko ale určit, ke kterému dítěti patří.

„Asistent tu není jen pro žáka, ale pro celou třídu. I děti to vědí,“ popisuje paní ředitelka roli asistentů pedagoga ve třídách, jak ji mají zažitou ve škole. Až na pár výjimek je najdete v každé třídě Základní školy a mateřské školy Regionu Karlovarský venkov, která je svazkovou školou pro tři obce nedaleko Karlových Varů. Na 240 žáků mají 63 dětí se zvýšenou potřebou podpory ve vzdělávání.

„Máme tu děti s poruchami chování, poruchami učení, autismem, tělesnými hendikepy, po dětské mozkové obrně, s těžkým zrakovým postižením či lehkým mentálním postižením i děti nadané,“ vypočítává paní ředitelka spektrum dětí, které školu navštěvují. Žádné z nich nechodí do speciálních tříd, ale vzdělávají se s ostatními dětmi společně.

Kromě přímé práce s dětmi, které potřebují podporu, mají asistenti pedagoga ve třídě také roli toho, kdo může učiteli, poskytnout zpětnou vazbu. „Jako učitel se v hodině zaměřuji jen na něco a nemůžu obsáhnout vše, co se při výuce děje. V tom je role asistenta dobrá, může fungovat jako pozorovatel. Na druhou stranu to ale nejsou žádní špióni, v lecčem mohou učiteli pomoct,“ popisuje paní ředitelka, jak se ve škole osvědčuje spolupráce s asistenty.

Malotřídky jako prostor inkluze

Přestože škola se od doby svého vzniku změnila a rozrostla, na prvním stupni stále zachovávají ve třídách princip malotřídky. Druháci se vzdělávají společně se třeťáky a čtvrťáci s páťáky. Princip malotřídky je podle paní ředitelky pro inkluzi úplně nejlepší. Kvůli nesourodému kolektivu si učitel nemůže dovolit pracovat se všemi dětmi frontálně najednou a musí se naučit koncipovat hodiny jinak, s ohledem na individuální potřeby dětí. Zároveň se musí daleko víc spoléhat na tutoring mezi žáky, kteří se přirozeně přeskupují podle toho, jak potřebují. „To, co umím já, je jedna věc, ale umět to vysvětlit druhému, to už je další level.  Potvrzuje to ostatně i Bloomova taxonomie, což je jedna z možností, díky níž se i žáci bez postižení a studijně nadaní mohou v naší škole optimálně rozvíjet a nestagnují,“ popisuje výhody vzájemného učení paní ředitelka.

Učitel si také musí dobře naplánovat, kdy bude pracovat přímo s dětmi a kdy pracují děti bez něj. „Je to takové nenásilné vodítko, jak začít pracovat s individualizací výuky. Proto jsou na tom lépe s inkluzivním přístupem učitelé prvostupňoví než druhostupňoví. Pro ně je trochu náročnější si tento styl výuky osvojit, protože si to nikdo z nás neměl možnost jako dítě zažít, neznáme to z druhé strany plotu,“ vysvětluje paní ředitelka, jak vidí možnosti učitelského sboru. To, že inkluze v jejich škole dobře funguje, přičítá tomu, že zde pracují velmi schopní lidé včetně asistentů pedagoga, ale i provozních zaměstnanců, protože kdyby i oni neměli k dětem a rodičům individuální a velmi lidský přístup, jak sama říká, tak by to společně nikdy nemohli zvládnout.

Jakápak alternativa

Přesunujeme se do dalších tříd na krátké náslechy. U prvňáčků je na návštěvě syn paní učitelky, protože se chtěl podívat, jak maminka učí. U sedmáků probíhá hodina angličtiny s rodilým mluvčím a v lavici mezi žáky sedí i pan učitel, který ve třídě výuku angličtiny vede a garantuje. Nakonec ještě stihneme na chvíli osmičku v akci. Ve třídě jsou podle slov paní ředitelky tři žáci s vážnějším postižením, z toho jeden žák s autismem a jeden s lehkým mentálním postižením. Všímám si, že je tu kromě pana učitele i paní asistentka, žáci ale pracují společně na řešení nějakého úkolu, a kteří z nich jsou zdraví a kteří ne, nedovedu odhadnout.

Přínos inkluzivního prostředí vidí paní ředitelka hlavně v tom, že si žáci mohou uvědomit své silné i slabé stránky. Děti jsou pak empatičtější, rozvíjejí své sociální a emoční dovednosti, schopnost sebereflexe a sebepoznávání.

„Pořád nám někdo říká, že jsme alternativní škola, ale jaká my jsme alternativa? Nemáme ani en bloc matematiku podle Hejného, ani písmo Comenia Script. Využíváme běžné aktivizační metody a formy práce, které jsou dostupné všem školám. V čem jsme tedy alternativa? Maximálně v tom, že praktikujeme ve zvýšené míře lidský přístup a rozvíjíme vzájemnou důvěru a spolupráci. Umíme si vyjít vstříc a hledat řešení. Je to všechno o lidech a o důvěře,“ uzavírá paní ředitelka Topičová.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz