Méně dětí, více odpovědnosti. Zřizovatelé škol budou čelit dokonalé bouři

Demografický pokles, který pozorujeme v posledních letech, se může na první pohled podobat obdobnému poklesu narozených dětí na konci devadesátých let minulého století. Nyní doléhá zejména na mateřské školy, než se začne postupně přelévat i do škol základních. Přesto školy a jejich zřizovatelé tentokrát stojí před složitější situací než kdy dříve.

Odkladů bude stále méně, výzvou jsou i změny financování

Od školního roku 2026/27 totiž dochází k výraznému omezení odkladu školní docházky, který v uplynulých letech obdržela průměrně čtvrtina až pětina dětí, a které tím pádem zůstávaly o rok déle v předškolním zařízení. I tyto děti v nich tedy nyní budou chybět. Do škol naopak budou nastupovat děti, které by v dosavadním systému odklad dostaly, například socio-emočně nezralé, hyperaktivní, s poruchami pozornosti nebo s odlišným mateřským jazykem. To bude klást zvýšené nároky na připravenost škol.

Zároveň se od začátku tohoto roku na zřizovatele přesunulo financování nepedagogických pracovníků. S tím se pojí nejen složitá administrativa a nutnost vyjednat se školou reálnou výši potřebných prostředků. Problém je také v samotném mechanismu financování: jelikož je financování nepedagogické práce hrazeno prostřednictvím rozpočtového určení daní (RUD) na dítě, s klesajícím počtem dětí klesá i tato částka, ačkoli se náklady na provoz školy úměrně příliš nemění. Zřizovatelé a školy tak jsou nyní často v situaci, kdy musí náklady na nepedagogické pracovníky dofinancovávat.

K ekonomickému tlaku přibývá institucionální

To vše obce už samo o sobě ekonomicky tlačí k tomu, aby přijaly nějaké rozhodnutí ohledně svých škol. V Česku má totiž každá desátá škola pouhých 50 žáků, ale pojí se s nimi stejné rozpočtové a správní náklady jako na každou jinou školu. Novela školského zákona zavedla do roku 2028 povinnost slučovat školy, které mají průměrně za poslední tři roky pod 180 žáků. Motivačním nástrojem pro to má být zvýšení RUD, kdy školy různých zřizovatelů dostanou o dvacet procent více peněz na žáka.Nově proměňujícím se faktorem, který vyvíjí tlak jak na školy, tak zřizovatele, je i změna vnímání jejich role – jak ze strany státu, tak ze strany samotných rodičů a obecní komunity. MŠMT dává skrze přesun financování a rolí obcím jasně najevo, že od nich očekává větší převzetí zodpovědnosti za kvalitu a efektivní nastavení své sítě škol. Rodiče a místní komunita pak zřizovatele čím dál více vnímají jako přímého garanta toho, co se ve školách děje. „Dnešní situace je pro zřizovatele dokonalou bouří – schází se na ně tlak z mnoha stran najednou. Budou muset počítat s tím, že veřejnost bude mnohem více očekávat, že zajistí kvalitu služeb na svém území,“ míní programový ředitel EDUinu Jan Vöröš Mušuta. Podle zkušeností starostky Chýně Anny Chvojkové rodiče často automaticky předpokládají, že vedení obce má přímou kontrolu nad každodenním řízením škol, i když realita je mnohdy jiná. Zatímco dnes je běžný jev stěhování se do spádové oblasti jedné konkrétní školy, do budoucna se dá očekávat, že rodiny budou za vidinou kvalitnějšího školství mířit spíše do konkrétní obce nebo území místní školské správy, o kterých se ví, že zřizuje kvalitní školy.

Status quo tak pro zřizovatele není udržitelný, a to zejména v příhraničních regionech, kde je demografický pokles markantnější. Přesto je chybou považovat všechno zmíněné za důvod k fyzickému rušení mateřských a základních škol. Podle výhledů MŠMT se jedná v současnosti spíše o dolů směřující vlnu, která se však v příštích letech opětovně vyrovná, obdobně jako po roce 2000.

Jesenicko vsadilo na vlastní data a propočítané scénáře

Jsou regiony, které na situaci reagují systematicky, dříve, než je k tomu donutí krize. Okres Jesenicka je typickým příkladem bývalého území takzvaných Sudet, které budou podle prognóz MŠMT disponovat přebytkem školních kapacit dlouhodobě. Od roku 2009 zde poklesl počet narozených dětí téměř o polovinu a z místních 31 škol jich je o velikosti větší než 180 žáků pouhých pět. Podle rejstříkové kapacity se jejich skutečné naplněnosti pohybují od 60 do 90 procent. Udržitelný stav však představuje minimálně 80 procent. V obci Bělá pod Pradědem, kde by pro to potřebovali, aby byl roční přírůstek šestnáct dětí, se jich za poslední tři roky průměrně rodilo 9,3. Obdobná situace panuje v dalších tamních obcích.

V regionu přitom existuje historická tradice spolupráce obcí, na kterou navázal MAP (Místní akční plán, projekt z Operačního programu Jan Amos Komenský, pozn. red.) Jesenicko. Přistoupil k situaci systematicky s cílem co nejdéle zachovat výuku ve stávajících školách v obcích a nechal si zpracovat nákladovou analýzu školských organizací v území, díky níž mohou počítat s jejich reálnými náklady a modelovat konkrétní úspory při různých scénářích uspořádání škol.

Foto: Kateřina Lánská

V úzké spolupráci s řediteli a zřizovateli vypracoval MAP Jesenicko tři scénáře možného budoucího uspořádání škol do školských právnických osob (ŠPO). Jeden ze scénářů například spojuje školy, u nichž to dává smysl geografickou blízkostí, ale zároveň respektuje i obsahové vazby: škola v Jeseníku a Vápenné, které spolu nesousedí, by přesto tvořily společnou ŠPO, protože obě mají blízko k montessori pedagogice. U obce Zlaté Hory pak bylo rozhodnutím zřizovatele spojit pouze vlastní základní a mateřskou školu. Druhou možnost, pro kterou si vytvořili propočty nákladů, je kopírovat při vytváření jednotlivých ŠPO oblasti stávajících mikroregionů. Vytvořili si pro porovnání i propočet pro jednu jedinou ŠPO, která by sdružovala všechna ředitelství mateřských a základních škol v regionu do jedné.

Některé školy však podle zástupce MAP Jesenicko Jiřího Hrubého v dohledné době budou potřebovat zase spojení s někým dalším. „Návrhy jsme vytvořili na základě aktuálních počtů dětí a žáků. Jenže při výhledu na šest let dopředu vidíme, že se demografie znovu promění, a některé ze spojených škol se budou z hlediska ekonomického zvýhodnění znovu pohybovat na hranici,“ popisuje Hrubý.

Jesenicko chce do dvou let dojít k finálnímu scénáři, právní procesy nutné k realizaci nového uspořádání trvají minimálně dvanáct měsíců. Proces, který závisí na spolupráci ředitelů i zřizovatelů a na otevřené komunikaci, zjevně nelze uspěchat, a to ani přes naléhavost demografické situace.

Po volbách to nepočká. Co se dá dělat už nyní?

Komunální volby, které jsou za rohem, mohou svádět k tomu takto náročný proces odložit. To by byla ale chyba. Rozhodnutí, která obce nyní přijmou – nebo nepřijmou –, budou ovlivňovat místní školství na celé dekády. Ideálně by se tak debata o směřování místního školství měla rozběhnout ještě před volbami.

Obce mají legitimní zájem udržet školu ve svém území. Pro menší obec je to strategická instituce a její zánik urychluje odliv mladých rodin, ztrácí se přirozené centrum komunitního života a mizí pracovní místa pro místní obyvatele. Na druhé straně, udržovat školu pro několik málo žáků v samostatné právní subjektivitě, s vlastním ředitelem, účetnictvím a veškerou administrativou je značně dražší než ve škole s alespoň základní naplněností.

Foto: Kateřina Lánská

Z dat i zkušeností z terénu vyplývá, že bez několika základních kroků se žádný zřizovatel neobejde, ať se nachází v jakékoli situaci. Důležité je vůbec zjistit, zda se na školy v obci vztahuje zákonná povinnost slučování do září 2028. Týká se totiž těch zřizovatelů, kteří provozují více než jedno ředitelství, nikoli obcí s jedinou školou.

Pro jakékoli plánování je pak potřeba mít přehled o demografickém vývoji svého území, a ideálně i území okolních obcí. Spádovost škol totiž hranice katastru nezná a plánovat jen pro vlastní obec nestačí. Projekce MŠMT na úrovni ORP jsou dobrým výchozím bodem, ale pro konkrétní rozhodování je zpravidla potřeba podrobnější demografická studie zohledňující i plánovanou bytovou výstavbu a migrační trendy v okolí. Neméně důležité je propojit demografickou prognózu i se strategickým plánem obce a územním plánem a pravidelně ji aktualizovat. Bez tohoto propojení jsou rozhodnutí obtížně obhajitelná, jak politicky na zastupitelstvu, tak vůči veřejnosti i vůči dotačním titulům.

Slučovat ve velkém se vyplatí? Ne nutně

Za současných podmínek financování se rovněž může, možná trochu překvapivě, vyplatit sdružovat se spíše do více menších subjektů než do jednoho velkého celku. Každé samostatné ředitelství má totiž hrazený jeden ředitelský úvazek. Systém financování také dává možnost snížit zástupci ředitele přímou pedagogickou činnost, aby měl čas na řídící práci, prostřednictvím takzvané banky odpočtů pedagogické činnosti. Výše těchto odpočtů závisí na počtu tříd a pracovišť, neroste však přímo úměrně a středně velké školy jsou oproti velkým subjektům zvýhodněny.

Například větší město, ve kterém se nachází celkově čtrnáct mateřských škol, dostane od státu v přepočtu téměř dvojnásobek dostupných úvazků, pokud je sloučí do tří subjektů místo jedné velké mateřské školy. „Model několika mateřských škol třeba o 400 až 500 dětech může mít další benefity kromě výhodnějšího financování i v možnosti sdílení zkušeností více ředitelů či ředitelek nebo různou pedagogickou profilaci jednotlivých škol,“ doplňuje Mušuta.

Největší riziko slučování je lidský faktor

Nemělo by se zapomínat ani na to, že škola není statickou budovou, kterou obec jen spravuje. Je živým organismem a komunitním místem v obci i jejím přilehlém okolí. Její ředitelé, pedagogičtí a nepedagogičtí pracovníci, žáci a jejich rodiče, ale i širší veřejnost tak potřebují vědět, co pro ně jakákoli změna ve struktuře bude znamenat, co se změní a co zůstane, a že se k tomu mohou vyjádřit.

Obavy ředitelů i pedagogů ze ztráty pedagogické autonomie jsou podle Mušuty pochopitelné, ale v zásadě zbytečné – každé pracoviště v rámci sloučeného subjektu může mít i nadále vlastní školní vzdělávací program. Zvlášť citlivé téma je to tam, kde jsou školy výrazně různorodé. Řešením kromě jasné komunikace ředitelů se zřizovatelem je i například pevná pojistka ve vnitřních předpisech a v zakladatelských nebo zřizovatelských ujednáních, která by samostatnost jednotlivých pracovišť zakotvovala.

Ačkoli jsou rozhovory se všemi, jichž se změna dotkne, nezbytné, mohou být značně náročné a zdlouhavé. I proto se vyplatí začít s řešením situace dříve, než k tomu obec donutí okolnosti. Podle starostky Chýně Anny Chvojkové je to o to patrnější při zakládání svazkových škol více obcí – což byl jejich případ se sousední Hostivicí. „Při definování vize jako zřizovatelů jsme měli více než deset jednání jak se zastupiteli, tak s veřejností obou měst,“ popisuje.

V průběhu procesu však skončilo volební období, vedení partnerského města se proměnilo a celý proces vzájemného přesvědčování musel začít znovu. Právě proto Chvojková jako největší riziko svazkové školy pojmenovává ztrátu společné vize: „Tu je potřeba mít pevně definovanou, aby veřejnost, pedagogové i zastupitelé věděli, kam škola směřuje, a aby se neměnila i přes politické změny. Chraňte ji a myslete na děti a ne na volební období – důvěru mezi zřizovatelem, vedením školy, pedagogy a rodiči budujete celé generace.“Článek vychází z poznatků z webináře pro zřizovatele škol v rámci EDUakademie, pořádanou Klubem zřizovatelů.