Britské listy: Trénink kritického oka v době přesycené obrazy

foto zdroj: http://www.fresheye.cz/

Přinášíme rozhovor s Andreou Průchovou, která stojí za projektem Fresh eye. Projekt se zabývá mapováním vizuální kultury a kromě přednášek, diskusí a workshopů pro uměleckou a akademickou obec pořádá i semináře pro střední školy. Web projektu www.fresh-eye.cz. Text vyšel původně na Britských listech (ZDE).

„Jak si mladí lidé pamatují druhou světovou válku? Na základě uměleckých děl, muzeálních památek, filmových blockbusterů, rodinných fotoalb a komiksu Maus,“ říká Andrea Průchová, generátor projektu Fresh Eye. Projekt si bere za cíl mapovat současnou vizuální kulturu na tématech vizuálního smogu, reklamy ve veřejném prostoru, konzumace pornografie, ideologie korporátní identity a dalších.

Mimo to poskytuje návod středním školám, jak učit studenty orientovat se v prostředí, které vytváří podstatnou část jejich vnitřního i vnějšího světa. „Zásadní je i z běžné zkušenosti udělat fenomén, na kterém lze něco zajímavého vidět,“ vystihuje Andrea Průchová podstatu rozvoje vizuální gramotnosti mladých. A protože je to člověk činorodý, z rozhovoru se dozvíte i o portálu DAFilms.cz, který poskytuje velkou databázi dokumentárních filmů…

Váš projekt Fresh Eye se programově věnuje vizuálnu, vizuální kultuře, vizuální komunikaci. Proč?

Andrea Průchová
Andrea Průchová

Vizuální kultura představuje fenomén, kterým doslova žijeme. Žijeme totiž uvnitř vizuální kultury i prostřednictvím ní. Zrak je pro nás klíčovým smyslem. Učíme se „vizualitě“, určitému systému toho, co je ve společnosti vidět, kým, jak a kdy a s rozvojem moderních technologií 20. a 21. století se pro nás vizuální komunikace stává stále dominantnějším způsobem komunikace.

Některé ze současných komunikačních nástrojů, jakými jsou například sociální sítě, jsou mnohdy založeny výhradně na komunikaci prostřednictvím obrazů (fotografií, videí), což postupně proměňuje vztahy ve společnosti, způsob, jakým vnímáme druhé, sami sebe a prostředí, ve kterém žijeme. Věřím, že tyto základní fakta o našem současném životě jsou také základními důvody, proč vizuální kulturu zkoumat a ptát se po zkušenosti druhých lidí – osobní i profesní, individuální i kolektivní.

Pictura est laicorum literatura, čili obraz je literaturou prostých, zní staré latinské přísloví. Tento poznatek tedy není nový, ale s rozvojem technologií se obraznost stala intenzivnější, dotěrnější, takřka neodbytná. Je to tak?

Vzhledem k tomu, že z cyklu vizuální kultury, tedy ze vztahů její produkce a konzumace, nemůžeme jen tak vystoupit, se vizuální kultura skutečně stala „neodbytnou“. Na druhou stranu myslím, že z ní nikdy ani vystoupit nelze, jelikož se rozpíná napříč našimi aktivitami a každodenním životem, ať si toho jsme či nejsme vědomi. Obrazy ve formě vzpomínek a fantazií okupují naši paměť a mysl, procházíme ulicemi, které jsou plné legálního i nelegálního plakátového výlepu, ovlivňuje nás urbanistický plán města, jsme obklopeni mediálním zpravodajstvím, produktovým designem – to vše a mnoho dalšího ovlivňuje a utváří prostor, ve kterém žijeme.

Na vaší otázce je zajímavá proměna role obrazu. Od jeho středověké edukační a zábavné funkce, kterou zmiňujete v přísloví, jsme se dostali k obrazu jako komunikačnímu fenoménu, který mění naše kognitivní procesy a který se stává kódem, jenž je současným generacím srozumitelnější nežli písmo. V určitém smyslu se možná může zdát, že se ke středověké funkci obrazu vracíme – obraz nám poskytuje vzdělání i zábavu. Situace se však změnila, protože obraz nenahrazuje písmo, jak tomu bylo ve středověku. Je jeho rovnocenným partnerem a nové formy komunikace obraz začínají upřednostňovat.

Obraznost a obrazotvornost jsou však i neodmyslitelnými atributy umění (výtvarno, film) a vzdělávání. Nepůsobí jeho nadbytek tak trochu inflaci v této oblasti? A není tím divákovi ztížena orientace?

Věřím tomu, že vizuální kultura je odrazem společnosti, ve které dokážou nová témata rychle vyvstat a dnes mohou být navíc i rychle rozšířena. Proto je ovlivňování umělecké tvorby v oblasti vizuálních umění a filmu s populární obrazovou kulturou nevyhnutelné, vzájemné a intenzivní. To, zda je divák schopen rozlišit mezi tím, co patří do umělecké a co do obrazové populární kultury je komplexní otázka vzdělání, společenských hodnot a rozlišování kontextu, ve kterém se obrazy pohybují. Pro někoho takovéto rozlišování může být důležité, mě naopak spíše zajímá, kde se objevují meziprostory společné komunikace a ovlivňování se.

V současné době se v rámci výzkumu vizuální kultury navíc prosazuje nová metoda nazvaná „plurimedia analysis“, která se zabývá právě tím, jak se obrazy spjaté jedním tématem prolínají napříč různými vizuálními médii a různými oblastmi vizuální kultury. Ptá se po tom, jak si vytváříme představu o určitém společenském fenoménu na základě obrazů odlišné povahy a kontextu. Například, jak si mladí lidé pamatují druhou světovou válku? Na základě uměleckých děl, muzeálních památek, filmových blockbusterů, rodinných fotoalb a komiksu Maus.

Obraz je velmi účinnou formou persvaze, přesvědčování, pracuje s ním propaganda, reklama. Dá se nějak stanovit hranice toho, kde se už dá mluvit o zneužití obrazu?

Obecně lze s kritickou teorií obrazu tvrdit, že každé setkání s obrazem je určitým typem „image-elicitation“, tedy momentu, kdy nás obraz oslovuje a očekává od nás určitý způsob reakce, chování. Na vědomé i nevědomé úrovni tak při každém pohledu dochází ke vzájemné komunikaci mezi námi a obrazem, který na nás působí jak kognitivně, kdy jsme schopni rozeznat, co je jeho obsahem, tak i emocionálně. To, jak na obraz reagujeme, je pak výsledkem mnoha faktorů, včetně našeho kulturního, sociální zázemí, vzdělání, osobní zkušenosti, paměti individuální i kolektivní nebo aktuální nálady.

Nedokážu přesně určit, kdy jsou tyto hranice komunikace překračovány, ale myslím, že k momentu „vědomého přesvědčování“ ze strany obrazu dochází ve chvíli, kdy nenabízí prostor pro více interpretací. V momentu, kdy přestává být otevřeným médiem, do kterého se promítají výše uvedené faktory, ale stává se nástrojem autora či skupiny lidí, kteří jej vytvořili a promyšleně šíří.

Existují různé typy vizuálních a obsahových analýz, které sledují reakce diváka ve vztahu k různým elementům obrazu (rámování, kompozice, stylizace, barevnost, perspektiva, způsob zobrazení osob či objektů), které nám umožňují vysvětlit divákovo chování vůči obrazu, a tedy se ho i pokusit předem ovlivňovat. Důležité je také zmínit, že v současné vizuální kultuře jsou persvazivní obrazy reklamního či politického charakteru často součástí celku komunikace, a jsou tedy například ve formě videoklipů doprovázeny zvukem a slovem, jsou také umísťovány do předem vymezeného kontextu a šířeny v určitém prostředí, kde je předpokládán pohyb určité skupiny diváků, s nimiž má daný obraz komunikovat.

Jsou nějaké základní principy, které by si člověk měl osvojit při vnímání účelově persvazivních obrazů? Skepse, snaha proniknout pod povrch? A je snadné vždy poznat, že jde o cílenou manipulaci?

Vzhledem k množství a rychlosti, s jakou před námi obrazy vyvstávají v každodenním životě, je přirozené, že není vždy možné se kriticky zamyslet a zaujmout vlastní postoj. Důležitým se proto jeví určitý „trénink“ kritického oka, který nám pomůže být stejně rychlými, jako jsou obrazy. Anebo se o to alespoň pokusit. Věřím, že základní analýza obrazu, například jednoduché pokusy o sémiotickou analýzu, založené na rozboru toho, co skutečně vidíme, a co se za viděným skrývá za myšlené významy, které nám jsou prostřednictvím jednotlivých elementů obrazu předávány, může být zábavným cvičením. Často si během tohoto tréninku můžeme uvědomit vlastní stereotypy i myšlenkové zkratky, které používáme.

Fresh Eye připravuje setkání se zajímavými tvůrci, teoretiky i profesionály z oblasti vizuální komunikace a kultury. Krom toho jste začali navštěvovat střední školy a vyučujete základy vizuální komunikace. Co se snažíte středoškolákům a jejich učitelům předat?

Po téměř čtyřech letech aktivního budování platformy Fresh Eye jsme se během diskuzí dopracovali k tomu, že mnoho problémů, které řešíme (například problém vizuálního smogu, reklamy ve veřejném prostoru, konzumace pornografie, ideologie korporátní identity), vychází z opomíjení důležitosti nejobecnější vizuální kultury v našem každodenním životě, a tedy i ve výuce na školách.

Téměř nikdo z nás, kteří jsme na prahu třiceti let, neměl možnost se v rámci školní výuky setkat s tématy toho, jak obrazy vznikají, kudy se šíří, proč je důležité si jich všímat. Nebavili jsme se příliš o tom, jak nás populární vizuální kultura ovlivňuje, ale pečlivě jsme se ve volitelných předmětech věnovali spíše dějinám umění a historii kultury. Nechci těmto oblastem ubírat na významu, myslím si však, že je nutné reflektovat také aktuální společenské dění, jehož je vizuální komunikace hybnou silou.

Věřím, že prostor pro tuto diskuzi je nejenom ve volitelných předmětech, ale i jinde, například v rámci občanské výchovy. Jakákoliv exkurze žáků mimo prostor školy se může změnit v analýzu veřejného prostoru a věřím, že tak stále více vyučujících činí. Pojem vizuální gramotnosti pro nás již není něčím zcela neznámým. Naopak, propojuje různé oblasti lidské společnosti a činnosti, s nimiž se žáci a studenti setkávají v různých předmětech. Bylo by proto skvělé, pokud by ho téma vizuální kultury vyučující takto průřezově používali, v případě specializovaných předmětů se mu pak podrobněji věnovali.

V našich workshopech se snažíme studenty spíše posunout k zamyšlení, nakolik je obrazová kultura kolem nich daností či samozřejmostí. Během našeho setkání, které trvá 90 minut a na které si nás vyučující může zdarma pozvat, se věnujeme třem propojeným oblastem. Nejprve se bavíme o proměně fotografie od její analogové k digitální podobě, upozorňujeme na možnosti technické i kontextuální manipulace fotografií, vše doplňujeme o historické i současné příklady. Navazujeme pozváním do oblasti reklamní tvorby, ve které je fotografie stále důležitým médiem a analyzujeme způsoby, jakými jsou vytvářena loga známých značek, rozebíráme tištěné reklamy a zakončujeme analýzou reklamního videoklipu. Plynule se tak posunujeme do veřejného prostoru, kde se často studenti s reklamou setkávají. Mluvíme o tom, co veřejný prostor je, jak je využíván, co můžeme na jeho fungování zlepšit a představujeme vybrané umělecké intervence do veřejného prostoru. Každou tematickou oblast zakončuje pracovní část, kdy se studenti věnují navazujícímu úkolu.

Jak na vás středoškoláci reagují? To je jistě téma, které je zajímá, vždyť žijeme ve věku dominance audiovizuálních vjemů…

Všichni studenti vědí, o čem mluvíme. Jsou aktivní součástí vizuální kultury, témata jsou pro ně přístupná. Někteří z nich se například zajímají o uměleckou fotografii, zkoušejí sami fotit, a tak občas znají i některá historická fakta o vývoji fotografie. Je zřetelné, že se orientují ve světě značek a reklamy. Obsah analyzovaných příkladů často znají. Po chvíli společné práce jsou schopní si všímat také jednotlivých prvků a přisuzovat jim roli v celku vyznění reklamy.

Jak jsou na tom vlastně středoškoláci s přístupem k zajímavým vizuálním podnětům? Nejsou příliš okupováni mainstreamem a reklamou?

Myslím, že významně záleží na prostředí, ve kterém se pohybují a ze kterého čerpají tyto podněty. Různorodost setkání s obrazem a vizuální kulturou je zásadní. Návštěva výstavy, zajímavého filmu, workshop mimo prostředí školy, všechny tyto nové zkušenosti mohou studenta překvapit, vzít ho za horizont běžného obsahu, který zdánlivě bezmyšlenkovitě přijímá. Zásadní je i z běžné zkušenosti udělat fenomén, na kterém lze něco zajímavého vidět. Kdo daný obraz vytvořil, co nám jím chtěl říct, proč ho sem umístil, připomíná nám daný obraz něco, co jsme již dříve viděli, a když obraz vyfotíme, sdílíme ho na sociální síti, komu pak bude patřit a můžeme ho nějak upravit? Věřím tomu, že studenti mají zájem o to, co se kolem nich děje, a ti, kteří ho plně nerozvíjejí, žijí také v bohatém vizuálním prostředí, které lze pro ně ozvláštnit, ukázat v jiné perspektivě, a pasovat tak studenty do jiné role, nežli jsou pasivní diváci.

Na vašich stránkách, fresheye.cz, je k dispozici stále rostoucí databáze textů a videí z vašich akcí. Můžete doporučit nějaká konkrétní?

Mým úkolem je doporučit všechny záznamy, protože věřím, že naše databáze je zcela unikátním příspěvkem do mapování vizuální kultury u nás jak po akademické, tak projektové, praktické stránce. Věřím, že mnohé pedagogy by mohlo zaujmout téma komiksu, který je stále častěji využívaným edukačním médiem, a tak bych doporučila záznam přednášky Pavla Kořínka. K aktuálnímu tématu válečné pornografie skvěle promluvil Filip Láb (FSV UK). Vzhledem k nedávným politickým volbám se současnými jeví video příspěvky z večera „Obraz versus politický marketing“ o tom, jaký je základ úspěšné komunikační politické kampaně (David Brada) či představující historii politické komunikace (Karel Komínek). Jako podařený vhled do fenoménu videoher může fungovat přednáška Jaroslava Švelcha.

Máte s Fresh Eye nějaké plány do budoucna? Jakým směrem míníte progradovat?

Za prvé máme velkou radost, že jsme jako DIY projekt bez dotací, o které jsme poprvé žádali až v letošním roce (museli jsme si nejprve vybudovat relevantní historii) přežili až doposud a je za námi kus originální a věřím, že i důležité práce. Do budoucna bychom rádi více zabrousili do oblasti edukace středoškoláků. Mým cílem je vytvořit vzdělávací materiál, který by se věnoval základním fenoménům vizuální kultury a který by učitelé mohli samostatně používat ve svých hodinách. Zároveň bychom rádi vytvořili e-book, který by obsahoval multimediální obsah (videozáznamy, prezentace, texty, fotografie) k nejatraktivnějším tématům, s nimiž jsme během našich večerů pracovali.

V jste, krom Fresh Eye, „namočená“ i do mezinárodního projektu zaměřeného na dokumentární film. Můžete ho prosím čtenářům přiblížit?

Ano, pracuji pro portál DAFilms.cz, který je mezinárodní dokumentární platformou, na níž je možné zhlédnout přes více než 1 000 dokumentů zejména evropského původu, které prošly přísným kurátorským výběrem a procestovaly prestižní světové filmové festivaly. Portál založilo sedm evropských dokumentárních festivalů, tým portálu sídlí v Praze a tvoří ho české osazenstvo. Každý týden je na stránkách www.dafilms.cz zveřejněn filmový program zdarma, který se věnuje aktuálnímu politickému tématu (boje na Ukrajině, izraelsko – palestinský konflikt), historické události (výročí listopadu 1989) či práci zajímavého filmového tvůrce (v říjnu jsme takto představili kompletní tvorbu Heleny Třeštíkové).

Tento projekt nabízí zajímavé vzdělávací možnosti, nejen školám. Mám pravdu?

Ano, portál zaštiťuje také filmový vzdělávací projekt My Street Films, který v roce 2014 zahájil svoji úspěšnou činnost. Na stránkách vznikla první filmová mapa České republiky, na kterou svými krátkými dokumentárními filmy o místě, kde žijí, přispěli filmoví amatéři i profesionálové. Otevřenou výzvu natočit krátký snímek doprovázela také série přednášek o tvorbě dokumentu. Ty jsou na daných stránkách společně se všemi zaslanými filmy zdarma k vidění. Připravuje se další ročník výzvy, a tak jsou virtuální filmové dveře pro všechny školy otevřeny!

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz