Časopis Respekt: Na co jsou hrdí brazilští učitelé

ilustrační foto. by MMMarcelo2008 (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme text Markéty Pilátové, novinářky, spisovatelky a učitelky češtiny v Brazílii. Popisuje v něm svou zkušenost s brazilským školstvím, ve kterém je dost místa pro toleranci a porozumění pro slabší i hendikepované děti v běžných školách. Přestože se podmínky pro učitele v brazilských školách s podmínkami v těch českých nedají příliš srovnávat, jsou brazilští učitelé na své povolání hrdí. Přečtěte si proč. Původní text, který vyšel v časopisu Respekt pod názvem Školství mnoha vesmírů, najdete ZDE.

„S cizíma lidma se nebavim,“ prohlásí osmiletá Anna a založí si výhrůžně ruce v bok. Usměju se, protože jsem se jí jenom zeptala, jak se jmenuje. Holčička se na mě nasupeně podívá a dodá: „A už vůbec ne s těma, co se mi smějou.“ Až po hodině zjistím, že Anna trpí lehkou formou autismu a skutečně se jen tak s nějakou cizí učitelkou bavit nebude.

Druhý rok učím na třech brazilských základních školách ve dvou brazilských státech češtinu a českou kulturu. Je to jako ocitat se v nejrůznějších dimenzích barevného vesmíru, kde se sice dorozumíte portugalsky, ale jinak můžete zapomenout na jakékoli průvodce, kromě vlastní zkušenosti. Často se hovoří o tom, že Brazílie potřebuje lepší školy, lépe placené učitele a vůbec obrovské dotace do vzdělávání. To je naprostá pravda. Ovšem jsou věci, které se v brazilské škole rozumí samo sebou a nikdo o nich nediskutuje, ani si nemyslí, že jsou kdovíjak avantgardní.

Když vejdu poprvé do třídy a začnu s dětmi pracovat a zadám jim nějaký úkol, jeden chlapeček zakroutí hlavou. Ptám se, jestli se nechce zapojit. Znovu kroutí hlavou. Holčička vedle odpoví za něj. „On je autista, to je dobrý, já mu s tím potom pomůžu.“ Za odpoledne potkám v různých třídách hluchého chlapečka, kterého rodiče neučí znakovou řeč, aby se naučil spíše odezírání ze rtů a mohl tak chodit do státní školy společně s ostatními dětmi, další dvě autistické holčičky, malého osmiletého chlapce s Downovým syndromem a několik značně hyperaktivních dětí s poruchou soustředění.

Spolužáci i učitelé tyto děti s pozoruhodnou trpělivostí a tolerancí vnímají jako přirozenou součást svého světa. Rodiče neprotestují, že se jejich děti kvůli spolužákům s handicapem učí pomaleji, učitelé si nestěžují, že jejich práce je obtížnější. Ostatní žáci jim většinou ochotně pomáhají s tím, co nezvládají, nikdo se nepošklebuje ani nemá zlé poznámky. Je to prostě součást brazilské reality, stejně jako nový spolužák s Uruguaye, který ještě nemluví portugalsky a do všeho míchá rodnou španělštinu, nebo holčička s japonskými kořeny, jež se nedávno vrátila z delšího pobytu v Japonsku. I pro tuto přirozenou toleranci všeho, co je jiné a neznámé, ředitelé těchto tří škol ochotně přijali nabídku kurzů češtiny a zařadili je do svých učebních plánů. Těžko říct, jak by dopadla na českých školách s podobným nápadem například brazilská učitelka na státní škole v Praze.

Nejedná se ale jen o státní školy, kde lze důraz na sociální a multikulturní myšlení očekávat. I soukromé instituce tady v Brazílii leckdy překvapí svou velkorysostí. A jejich světy se s těmi státními propojují, aniž by o tom věděly. Když jsem v Bataypoře učila na Základní škole Jana Antonína Bati, v jedné třídě jsem viděla pár dětí, jež vypadaly a chovaly se jinak než ostatní. Některé neměly boty a neustále po mně něco chtěly – pero, tašku či pastelky. Byly to totiž děti, které rodiče posílají do školy hlavně proto, aby se tam najedly – v brazilských státních školách dostávají děti jednou denně zdarma teplé jídlo nebo vydatnější svačinu. Některé z těchto dětí mají rodiče ve vězení a vychovávají je prarodiče či křesťanské spolky. Většina z nich se celá odpoledne a večery toulá bezprizorně po ulicích.

V téhle třídě jsem narazila na kluka, kterého jsem znala ze soukromé školy kung-fu. Bylo mu tak sedm let a na kung-fu chodil pravidelně a byl jeden z nejlepších. „To je Eduardo, rodiče se o něj vůbec nestarají, nají se jenom ve škole,“ řekla mi jeho učitelka. Vrtalo mi to hlavou, protože kung-fu rozhodně není levný kroužek, měsíčně přijde v přepočtu zhruba na sedm set korun. Když jsem se ptala majitele školy Josého Valadarese, jak to, že Eduardo může chodit na tak drahé tréninky, zlehka pokrčil rameny a řekl: „Nic mi neplatí, důležité je, že se už nepoflakuje sám po ulici, místo toho se něco naučí a já o nic nepřijdu, naopak,“ vysvětlil mi to jednoduše. Postupně jsem zjistila, že kluků podobných Eduardovi chodí na tréninky víc a podobnou ekonomickou toleranci pro chudé děti jsem našla i v soukromé škole angličtiny.

A ještě něco je v brazilských státních školách do očí bijící. Hrdost učitelů na své povolání. Přestože jsou učitelé na brazilských základních školách placení zhruba stejně jako čeští učitelé (při vyšších brazilských cenách), převládá u nich pocit, že dělají opravdu důležité povolání. Jejich školy, většinou malé a špatně udržované budovy, kde se děti musí střídat v ranních a odpoledních turnusech, aby se do nich vešly, jsou na hony vzdálené luxusním podmínkám našich státních škol. Zdejší učitelé také zvládají dovednosti jako vykoupat, odvšivit a odblešit příliš špinavé dítě nebo pracovat s dítětem, kterému před očima tatínek zavraždil maminku. Přesto v nich převládá pocit výjimečné radosti a pospolitosti. Ve sborovnách lze číst i tyto nápisy: „Tým je víc než skupina lidí. Je to společná energie a něco víc než pouhé rozdělení úkolů, je to spojenectví, které jde za společným cílem. Kamarádství, jež tvoří důvěru a respekt. Souhra nás všech vytváří hmatatelné výsledky. Je to recept na úspěch.“

Přidat komentář

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na