Helle Heckmann: Povinná školka? Je zvláštní vytvářet zákon, který má pomoci někomu konkrétnímu, povinný pro všechny

foto, archiv. http://slowparenting.dk/

Helle Heckmann přijela na začátku školního roku do České republiky, aby tu vystoupila na konferenci Předškolní vzdělávání pro udržitený rozvoj (ZDE) a vedla seminář a přednášku na téma, co je podstatné při výchově dětí a jak být dobrým učitelem. Sama má za sebou třicetiletou pedagogickou praxi a jako zakladatelka waldorfské školky v Kodani i řadu zkušenosti s vytvářením prostředí pro výchovu dětí. Starší rozhovor, který s Helle Heckmann vedla Johana Passerin z Asociace lesních mateřských škol, si můžete přečíst ZDE, blog Helle Heckmann, kde publikuje příspěvky spojené s tématem „Slow Parenting“ – konceptu „pomalého rodičovství“, si můžete číst ZDE. Aktuálně se připravuje překlad její knihy „Slow Parenting“ do češtiny (ZDE), měl by vyjít v nakladatelství DharmaGaia (ZDE).

Mladí rodiče dnes často chtějí pro své děti něco jiného, než co zažili sami. Jak si to vysvětlujete?

Když se podíváte na dnešní rodinu a srovnáte ji s rodinou, jak vypadala před dvaceti lety, uvidíte celou řadu rozdílů. Stále máme rodiny, kde najdete matku, otce a děti, ale také tu máme celou řadu rodin, které mají jinou konstelaci. Rodiny, kde jsou děti z různých vztahů, mnoho rodin, kde je jenom jeden rodič a další rodinné modely. Dnes se nemůžete spoléhat jen na širokou rodinu, jak tomu bylo dřív, protože řada lidí se stěhuje z venkova do velkých měst a musí si vytvořit vlastní síť vztahů. Nemají kolem sebe prarodiče, kteří by je podporovali a pomáhali jim. Jsou často velmi osamělí a musejí si vybudovat nové strategie, které jim umožní přežít. Čili celá strategie toho, jak přežít, když se rozhodnete mít dítě, je jiná než dřív. Což souvisí i s prací, dnes musíte hodně pracovat, abyste přežili, zároveň vyrůstáte ve společnosti, která si myslí, že je potřeba vlastnit poměrné hodně věcí, abyste se cítili materiálně zabezpečení a měli pocit, že váš život je dobrý.

Tak to trochu záleží na tom, jak se na to díváte…

Ano, vidím dnes řadu mladých rodin, které říkají, vždyť toho tolik nepotřebujeme. Potřebujeme se starat o sebe navzájem, potřebujeme žít jinak než naši rodiče.

A vědí, co vlastně chtějí? Vědí, co jejich děti potřebují?

Myslím, že se to snaží hledat, protože to je hodně individuální. Všude, kam chodím, vidím, že mladí rodiče chtějí žít hlavně společný život se svými dětmi, být jim blízko a vědět, že si děti budou moct vybrat, čím chtějí být. Nevychovávají je podle nějakého konkrétního vzoru. Abych uvedla příklad, byla jsem teď tři měsíce v Indii, a když žijete tam, máte jako rodiče mnoho představ a přání, jaké to bude, až budou vaše děti velké. Chcete, aby z nich byli inženýři nebo lékaři, protože to jim zajistí dobrou společenskou pozici a dobrý příjem. Opravdu ale všechny ty děti chtějí být lékaři nebo inženýry? Takže když vystoupíte z tohoto myšlenkového schématu, možná nebudete mít nějakou konkrétní představu o tom, čím by mělo vaší dítě být, ale bude mu chtít nabídnout možnost, aby zjistilo, v čem je dobré. Je to trochu jiný způsob vychovávání dětí.

Proto dnes čím dál víc rodičů pro své děti vyhledává školky, které jsou vedené jinak, než dejme tomu ty běžné, státní?

Ano, lesní školky, nebo jiné alternativní školky jako Waldorfské, Montessori a podobně, ty přemýšlejí především o tom, co dítě potřebuje. Přemýšlejí v delších časových horizontech a uvědomují si, že to, co prožijete v dětství, bude mít vliv na kvalitu vašeho dospělého života. Když nebude cítit, že vás někdo uznává, že jste v bezpečí, budete se celý zbytek života cítit, že nejste dost dobrý. Zároveň tyto školky pracují s velkým porozuměním přírodě a uvědomují si, jak je důležité trávit čas v přírodě. Musíme se naučit vnímat to, co je kolem nás, má to velký vliv na emoční rovnováhu. Velmi mě znepokojuje, když čtu v médiích, že jsou děti agresivní a sobecké. Což se teď objevuje poměrně často.

Čím je to podle vás způsobené?

Když posadíte dítě před iPad, počítač nebo jiné médium, ponecháte ho samo sobě a učíte ho přemýšlet pouze jedním způsobem: proč bych se měl starat o ostatní? Když dáte dítě do kolektivu ostatních a musí například společně udělat nějakou věc, učíte ho přemýšlet jinak: potřebuju, aby ostatní lidé byli součástí toho, co dělám, vytváříme věci společně. Jako malé dítě nic nevíte, všechno se teprve musíte naučit, ale ne tím, že vám o tom někdo vypráví, musíte to sám dělat.

Technologie jsou ale součástí dnešního světa. Jak by je děti měly používat?

Ano, technologie je důležitá, ale nikoli v raném dětství. Vůbec nevadí, když se jim média dostanou do ruky později, ony se s nimi i tak naučí velmi brzy zacházet a všechno doženou. Když dáte desetiletému dítěti do ruky telefon, naučí se s ním zacházet, aniž by mu to musel kdokoli vysvětlovat.

Měla by podle vás být stanovena nějaká věková hranice, do které by děti neměly technologie používat?

Kdybychom je dokázali udržet dál od médií alespoň do sedmi, možná až do devíti let, tak to by bylo dobré. Nechme je nalézat způsoby, jak věci fungují. Zároveň to bude mít vliv i na to, jak budou k technologiím přistupovat. Už budou schopní udržet si odstup, technologie je nebude ovládat. Když tady jezdím tramvajemi a autobusy, lidé nepřetržitě koukají do telefonů nebo jiných médií, uzavírají se do svých světů. V tom vidím velký problém. Páry jsou na večeři a každý se celou dobu dívá do svého iPadu, matka kojí dítě a přitom surfuje na internetu.

Vidíte nějaké problémy v tom, jak se o děti staráme v běžných mateřských školách?

Ano, vidím omezení například v možnostech pohybu. Děti se tam moc nehýbou, přitom v tomto věku potřebují opravdu mnoho pohybu, chůzi ale i lezení po stromech. Když se děti pohybují nedostatečně a sedí a jsou fyzicky pasivní, nerozvíjí se jim tělo a fyzická zdatnost ani myšlení, pro které je pohyb také zásadní. Tohle později nedoženou. Čili příliš času tráveného vevnitř, málo prostoru a možnosti být venku.

Zároveň by ten pohyb neměl být podřízen nějaké disciplíně. Nestačí dělat balet, protože tam vám řeknou, co máte dělat. Mluvím o pohybu, který dítě dělá samo od sebe a díky kterému se učí nové věci.

Je rozdíl mezi tím, když máte vylézt na strom a tím, když se máte vyšplhat na tyč, i když pochopitelně, pokud nemáte nic jiného než tu tyč, tak i ta je lepší než nic. Je důležité pěstovat si radost z pohybu, protože je tak jednoduché zlenivět. Dnes děti zbytečně moc sedí, a pak se divíme, že stoupá agrese u malých chlapců. Všichni teď mluví o tom, jak je to s malými chlapci složité, různě je nálepkujeme nebo dokonce medikujeme. V USA je medikováno až 60 procent dětí, protože si s nimi nikdo neví rady. Mnoho z toho má původ v tom, že děti mají nedostatek adekvátního pohybu, během kterého se cítí spokojené a mohou překonávat nové výzvy.

Druhá věc je jídlo. Děti potřebují dostat dobré a výživné jídlo. Když se moc nehýbete, tak pochopitelně nemáte hlad. Na druhou stranu po pořádném pohybu získáte přirozenou chuť k jídlu. A třetí věc je spánek. Děti potřebují spát alespoň dvanáct hodin denně. Ty, které málo spí, mohou být agresivnější nebo hyperaktivní. Všechno to spolu souvisí, a když o tom nepřemýšlíme, můžeme dětem způsobit řadu problémů.

Je také zajímavé, když tady mluvím s rodiči, že jen málo z nich má na dětství hezké vzpomínky. Ty hezké jsou obvykle spojené třeba s babičkou, která na ně měla čas, málokdy ale v dobrém vzpomínají na školku nebo na školu. Proto dnešní rodiče, pokud o tom začnou přemýšlet, snaží se pro své dítě vybírat místo, kde mu bude dobře. To můžeme nyní sledovat všude po světě. Netýká se to ale jen školství, lidé daleko více přemýšlejí o udržitelném způsobu života. Říká se tomu Grassroots movement.

foto, archiv. http://slowparenting.dk/

Čím se podle vás mohou učitelky v běžných mateřských školách inspirovat od těch z alternativních školek?

Předně bych chtěla říct, že si velmi vážím lidí, kteří se starají o děti. Je to velmi těžká práce s obrovskou zodpovědností. Zároveň je ale dobré ptát se, jestli je to opravdu to, co chcete dělat, protože velmi záleží na tom, kým jste vy sám, když se chcete starat o malé děti. To opravdu nemůže dělat každý. Musíte být schopný odhlédnout od svých vlastních potřeb a uvědomit si potřeby dítěte. Soustřeďte se na aktivity běžného dne a nemusíte se ani cítit jako učitel, představte si raději, že jste zahradník. Tím totiž jste, pomáháte zakořenit mladým duším v tomto světě.

A co si myslíte o pravidlech a řádu v životě dítěte. Řada učitelek ve školkách dětem říká: tohle musíš a tohle nesmíš…

Děti potřebují řád, potřebují strukturu. Dětem taková pevná struktura dne dává pocit bezpečí, díky kterému se mohou uvolnit a hrát si. Otázkou samozřejmě je, jak takovou strukturu budujete a zda u toho přihlížíte k potřebám dítěte nebo k nějakým regulacím. Je například podstatné, aby děti jedly mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou, neplatí, běžte se najíst kdykoli máte hlad.

Každé dítě má ale přece trochu jiné potřeby…

Děti mají jiné potřeby jen v jistém smyslu, můžou mít třeba jiné potřeby v tom, kolik toho snědí. Nikdy bych dítě například nenutila do jídla, mělo by mít možnost jídlo odmítnout s tím ale, že už nedostane nic jiného. Každé dítě je jedinečné, ale zároveň když je více dětí pohromadě, potřebují mít cosi jako „sociální tělo“, potřebují dělat věci společně.

Navštívila jsem jednu Montessori školku, kde děti mohou během dne kdykoli odejít od hry, vybrat si z připraveného jídla, najíst se a zase se vrátit k nějaké činnosti. Právě na tuhle možnost volby dítětem byli v té školce velmi pyšní.

Takto se to samozřejmě dá dělat, ale já bych to tak nikdy nedělala. Jak si může dítě vybrat? Nikdy bych nedávala dítěti možnost rozhodovat se předtím, než dosáhne věku, kdy je schopné poznat a pochopit, co je pro něj dobré.

Takže si myslíte, že jen dospělí vědí, co dítě potřebuje a kdy přichází ta doba, kdy o sobě může začít rozhodovat samo?

Víceméně ano. Nedávala bych dítěti možnost volby předtím, než jí bude schopno. Vždyť se teprve nedávno narodilo, o životě nic neví a všechno se teprve učí. Je mojí zodpovědností za dítě rozhodovat, dokud není schopno volit si věci samo. Není to o využívání moci a převahy nad dítětem, ale o využívání vlastních zkušeností a vědomostí. Vím například, že ovesná kaše je pro dítě vhodnější než sladké lupínky s mlékem, ačkoli dítě by možná dalo přednost tomu druhému.

A jakou máte zkušenost s rodiči a s jejich postoji k novým přístupům? Je tu určitě část z nich, která o všech těchto věcech přemýšlí, ale pak jsou tu i ti konzervativnější, od nichž často slýcháme argumenty jako, když jsme to přežili my, přežijí to i naše děti…

Obvykle si vyberete to, co už znáte, protože to, co neznáte, ve vás vzbuzuje strach. Základem je vzdělání a informace, to je vše, co v naší společnosti máme. Abyste se mohl dobře rozhodnout, musíte mí dobré informace. Například technologie, když budete číst články, jejichž cílem je prodat co nejvíce iPadů, možná se tak dočtete, že díky iPadům bude vaše dítě chytřejší. Všichni rodiče chtějí pro své děti to nejlepší, zároveň jste odkázaný na typ informací, které se k vám dostanou. A druhá věc je, že si možná nechcete přiznat, že něco ve vašem dětství bylo špatně, protože to je bolestivé.  Intuitivně pak pro své dítě vybíráte to stejné. Říkáte si, že když jste to zvládli, zvládnou to i děti. Moji rodiče to měli stejně.

Slýcháme také, že je dobré zjistit, že svět není vždy dobrý a že je občas potřeba něco překousnout, což vás nakonec posílí.

Musím říct, že to je zajímavý pohled na to nejranější dětství. Ale, co s tím? Lidé potřebují mít možnost volby. Problém je, že tady nemáte moc na výběr. Když si vyberete lesní mateřskou školku, stát vám ji nezaplatí, nepodporuje je finančně, takže je to vždycky otázka financí, jestli na to máte. Rodiče by v pravém slova smyslu měli možnost volby pouze, pokud by i tyto alternativní školky byly financované státem. Je to záležitost politiků, pokud chce Česká republika dát rodičům, svým voličům, možnost volby, musí se alternativní školky stát dostupné pro každého.

Jak se díváte na povinné předškolní vzdělávání? U nás se právě chystá zákon, který by měl přivést všechny předškolní děti rok před nástupem do školy do mateřských škol, případně přípravných ročníků základních škol.

V první řadě si myslím, že je dost zvláštní vytvářet zákon, který by měl pomoci někomu konkrétnímu, a udělat z předškolní docházky povinnost pro všechny děti. Jsou tu jistě děti, které potřebují podporu nebo pomoc, možná je jich dvacet procent, možná jenom pět procent, ale chtít zároveň po všech, aby se tomu přizpůsobili, je neadekvátní. Daleko lepší by bylo využít ty peníze, které to bude stát, účelně, cíleně pro ty potřebné.

Děti by měly mít nárok na tak dlouhé dětství, jak je to jen možné a nemělo by se jim zkracovat.

Jak tedy pracovat s dětmi ze sociálně nepodnětného prostředí, které podporu před nástupem do školy potřebují?

To je velmi složitá otázka, protože každé dítě je jedinečné, navíc většinou potřebuje podporu celá rodina, nejen samotné dítě. Peníze by měly být využity na podporu rodiny a zároveň je třeba začít mnohem dřív než v pěti letech dítěte. Zdá se mi, že jde daleko spíš o rozhodnutí motivované ekonomicky než ohledem k potřebám dítěte. Jako rodiče by mě to velmi rozzlobilo, vždyť mi tím říkají, že vědí lépe než já, co je pro mé dítě dobré.

 

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Helle Heckmann: Povinná školka? Je zvláštní vytvářet zákon, který má pomoci někomu konkrétnímu, povinný pro všechny"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Pěnice Skalicová
8 months 21 days ago

……je dost zvláštní vytvářet zákon, který by měl pomoci někomu konkrétnímu, a udělat z předškolní docházky povinnost pro všechny děti. Jsou tu jistě děti, které potřebují podporu nebo pomoc, možná je jich dvacet procent, možná jenom pět procent, ale chtít zároveň po všech, aby se tomu přizpůsobili, je neadekvátní…….
Totéž platí pro inkluzi.

Pěnice Skalicová
8 months 21 days ago

……je dost zvláštní vytvářet zákon, který by měl pomoci někomu konkrétnímu, a udělat z předškolní docházky povinnost pro všechny děti. Jsou tu jistě děti, které potřebují podporu nebo pomoc, možná je jich dvacet procent, možná jenom pět procent, ale chtít zároveň po všech, aby se tomu přizpůsobili, je neadekvátní…….
Totéž platí pro inkluzi.

wpDiscuz