Hospodářské noviny: Rozdělené školství škodí všem dětem

Publikujeme komentář Jany Strakové, který vyšel 10.2. v Hospodářských novinách (ZDE). Jana Straková upozorňuje na to, že způsob, jakým česká odborná i laická veřejnost diskutuje o inkluzi, ukazuje, že otevřenost vůči představě začlenění co nejširšího spektra dětí do hlavního vzdělávacího proudu je minimální. Daleko spíš jsme podle ní ochotní diskutovat o tom, podle jakých kritérií děti rozdělovat, spíš než hledat cesty, jak jim umožnit vzdělávat se společně. Ve většině evropských zemí není princip rozdělování zdaleka tak zakořeněn jako u nás. Autorka přednáší na PedF UK a FF UK.

Česká republika je opakovaně kritizována mezinárodními organizacemi, že špatně vzdělává romské žáky. Ústředním bodem kritiky je skutečnost, že romští žáci často končí v základních školách praktických, kde jsou vzděláváni podle méně náročného vzdělávacího programu. Česká veřejnost i česká pedagogická komunita tuto kritiku většinově odmítají s tím, že děti mají v základních školách praktických výbornou péči, a že tam jsou umisťovány se souhlasem rodičů a po řádné diagnostice. Debatu o tom, zda něco neděláme špatně, v zásadě nepřipouštíme.

Pokud už na debatu dojde, točí se výlučně kolem toho, jak děti správně diagnostikovat. Jak rozpoznat, jaké výkony dětí jsou zapříčiněny mentálním postižením a jaké má na svědomí nedostatečná jazyková zběhlost či kulturní odlišnosti. Taková debata se rozpoutala kolem novely školského zákona, konkrétně o školské definici mentálního postižení. Debata jasně ukázala, že česká společnost silně lpí na diferencovaném školství a nechce se vydat cestou maximálního začlenění všech žáků do hlavního vzdělávacího proudu. Je připravena donekonečna diskutovat o tom, jak děti správně rozdělovat, ale ne o tom, co je třeba učinit pro to, aby rozdělování nebylo potřeba.

Začlenění co největšího počtu dětí do hlavního vzdělávacího proudu je však jediná cesta, jak zlepšit spravedlivost systému a zajistit co nejkvalitnější vzdělávání pro všechny děti. Zahraniční studie jasně ukázaly, že je-li v systému nabídka vzdělávacích drah s různou náročností, vždy na ni doplácejí žáci s méně podnětným rodinným zázemím. Nebyl doložen žádný příklad, kdy by diferencovaný vzdělávací systém byl schopen poskytnout všem žákům lepší podmínky a vedl by u všech k lepším výsledkům než systém společného vzdělávání. Sledujeme-li maximální užitek pro každé dítě, nevystačíme jen s vlídným a chápajícím prostředím. Musíme sledovat i výsledky vzdělávání. Tedy vědomosti a dovednosti, od kterých se bude odvíjet uplatnění žáků v dalším životě a na trhu práce. A ty je diferencovaný systém zkrátka schopen maximalizovat jen pro některé.

Je zřejmé, že ne všichni žáci mohou dosahovat stejných výsledků. Chybou je však předčasné snižování nároků. Stejně jako ochraňujeme děti v praktických školách před přílišnou zátěží, ochraňujeme žáky v hlavním vzdělávacím proudu před střetem s jinakostí, před nutností přizpůsobovat se potřebám jiných. Přílišné ochranitelství se však mnohdy obrací proti dětem. Všichni žáci by měli být podporováni k dosahování co nejlepších výkonů, kognitivních i sociálních. To zpravidla není možno zajistit jinde než v hlavním vzdělávacím proudu, kde jsou pohromadě děti s různými rozumovými dispozicemi, s rozdílným kulturním a rodinným zázemím. Dětem musíme samozřejmě poskytnout podporu, kterou ke zvládání různorodých nároků potřebují, ale neměli bychom na ně rezignovat předem.

Vždy budou děti, u kterých se rodiče, učitelé, lékaři i psychologové shodnou, že pro ně bude vhodnější vzdělávání mimo hlavní vzdělávací proud. První volba by ale pro drtivou většinu dětí měla vést do hlavního vzdělávacího proudu. A debata by se měla zaměřit na to, jak v rámci hlavního vzdělávacího proudu maximálně podpoříme všechny děti.  Z hlediska tohoto cíle bude zcela zřejmé, jaká ustanovení jsou v novele školského zákona potřebná a jaká nás od něj jen odvádějí.

Česká republika je v rámci EU zemí s třetím nejvyšším podílem dětí vzdělávaných mimo hlavní vzdělávací proud a s nejvyšším podílem odkladů školní docházky. Ve většině vyspělých zemí není princip rozdělování zdaleka tak zakořeněn jako u nás. Děti nastupují do hlavního vzdělávacího proudu v době, kdy by měly zahájit povinnou školní docházku, a škola si s nimi poradí. I tehdy, když třeba neumějí vyučovací jazyk, mají nějaký hendikep nebo jiné kulturní zvyklosti. A to by mělo být i naším cílem, neboť z takové školy budou těžit nejen děti romské nebo děti aktuálně vzdělávané v základních školách praktických, ale všechny děti se svými individuálními potřebami a talenty.

 

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

10 komentářů k "Hospodářské noviny: Rozdělené školství škodí všem dětem"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz