Kreativita je základní lidská potřeba. Nejlépe ji dokáže rozvíjet, stejně jako jiné oblasti, empatický učitel (1.část)

ilustrační foto. by spare parts (flickr.com)(CC BY-NC 2.0)

Přinášíme první část rozhovoru s Teresou M. Tipton, americkou vědkyní, konzultantkou a učitelkou, jejíž specializací je rozvoj kreativity a design vzdělávacích systémů. Teresa ukazuje, jak lze efektivně kreativitu rozvíjet, co je pro její rozvoj důležité, ale také, jak docílit systémových změn a co jim brání. Nabízí také řadu odkazů na zajímavé studie a výzkumy v oblasti vzdělávání. Celý rozhovor vyšel na Britských listech, vzhledem k jeho délce jsme ho rozdělili do třech částí, které postupně publikujeme.

Druhý díl rozhovoru můžete číst ZDE.
Třetí část rozhovoru najdete TADY.

Disonance jako metoda učení kreativitě. Kreativita jako vědecky prokázaný stimulant myšlení. Dvě výchozí premisy pro to, aby se rozvoji kreativity věnoval zvýšený důraz při vzdělávání. Všechny strategie vzdělávání něco takového předpokládají, žádná ovšem neříká, jak to udělat. Teresa M. Tipton, vědkyně a učitelka, která se na rozvoj kreativity specializuje, poukazuje na její velký vliv na schopnost hledat nové cesty řešení problémů, opustit mechanicky naučené algoritmy uvažování, což v době prudkých sociálních změn představuje největší naději na pozitivní budoucnost.

Dobrým signálem v tomto směru je, že Harvard zvažuje návrat k četbě klasické literatury jako předpokladu pro studium ekonomických oborů. Posiluje to empatii a akceptaci jiných úhlů pohledu, což brání fachidiocii. Singapur spolupracuje s MIT na komplexní reformě vzdělávání tak, aby vyprodukoval více kreativních řešení. Mimo jiné se to ekonomicky vyplatí. Proti tomu jdou konzervativní útoky na financování veřejného školství patrné v celém světě. Nejde zdaleka jen o vzdělání. Teresa Tipton mimochodem poukazuje na fakt, že evoluční změna, jakou je např. změna v přístupu ke vzdělávání, vyžaduje souvislou a silnou iniciativu zespodu. Shora lze pouze nastavovat parametry, zdola je možné měnit podstatu. 

Tereso, vaše pole působnosti jako vědkyně a učitelky je kreativita. To je oblast, která je neustále předmětem diskuse v souvislosti se vzděláváním. Zejména v tom smlyslu, zda lidé, hlavně mladí, mohou takovou dovednost získat. Je možné někoho naučit kreativitě?

Já věřím, že to možné je. Měla bych to uvést na pravou míru, kreativita není něco naučeného, to je přirozený potenciál každého člověka. Je tedy přesnější říct, že kreativita může být rozvíjena prostřednictvím autentických výukových strategií, které ovšem nespočívají  jen v zadávání instrukcí. Spočívají také v experimentálních postupech, které se může každý naučit tím, že se do nich pustí.

Kreativita se vyučuje už pár desítek let v rámci programů zaměřených na průmyslový design. Z nějakého důvodu jsme ale její výuku nerozšířilo do oblasti obecného vzdělávání, omezuje se pouze na design a umění.

Tradičně spojujeme kreativitu s uměním. Od 80. let víme, díky výsledkům Project Zero realizovaného Harvardskou univerzitou, že děti na základní a střední škole, které měly během dvanácti let jejich vzdělávání jednu hodinu uměleckého vzdělávání denně, neexcelovaly pouze ve schopnosti uměleckého vyjadřování, ale jejich celkové výsledky vzdělávání, včetně výsledků testů, byly významně lepší. Pozitivní vztah mezi kreativitou a činností mozku byl během posledních 25 let prokázán tisíci výzkumnými projekty v oblasti psychologie a neurovědy. Ptám se, proč těch výsledků nevyužíváme ke změnám v pedagogice? Z mého hlediska je to proto, že v 90. letech byl na základě politického rozhodnutí posílen důraz na kvantitativní, nikoliv kvalitativní měření výsledků vzdělávání k ekonomickým účelům. Toto nepochopitelné rozhodnutí jde proti všem výsledkům výzkumů, dokonce I proti těm, které si nechala vypracovat byznys sféra.

V současnosti, kdy je umění ze škol vytlačováno a kreativita je vychvalována bez toho, aniž bychom věděli, jak ji učit, potřebujeme znovu poznat a definovat, co to vlastně kreativita je. Měla bych zmínit, že během posledních 50 let byly v oblasti uměleckého vzdělávání velmi důkladně zmapovány prospěšné důsledky kreativity v nejrůznějších souvislostech, které v mnohém překračují to, zda lze kreativní vyjádření učit a víme, že děti získávají rozvojem kreativity více než jen schopnost ji vyjádřit. Věřím, že diskusí o učení umění a kreativity můžeme pomoci vrátit vzdělání v této oblasti zpět do obecné vzdělávací praxe.

Jakou matérii, případně médium obvykle používáte k učení kreativity? Umění, případně něco jiného?

Odmala ráda kreslím. Dnešním jazykem řečeno bych mohla říct, že ráda vytvářím obrazové světy, nejen vizuálně, ale provázáním obrazů a slova. Samozřejmě používám umění jako nástroj rozvoje kreativního myšlení studentů a učitelů. Ne každého baví sebevyjadřovat se vizuálně, nicméně každý se může vyjadřovat prostřednictvím nástrojů ovládaných rukou a podílet se tak na vizuálním vyjádření. Stejně jako předpokládáme, že se děti budou učit matematiku, přírodní vědy nebo nějaký jiný druh gramotnosti.

Užívám také tzv. storytelling (učení prostřednictvím příběhů, pozn. překladatele), pohyb a hudbu. Pomáhají stimulovat mozek k učení. Častěji používám video a další digitální média, abych zapojila a odhalila tvůrčí myšlenky a modely. Děti třeba nechtějí kreslit samy, ale vést je prostřednictvím tvůrčích zkušeností, v nichž mohou objevovat a konfrontovat sebe sama, k tomu lze užívat různá média. Dewey, Cizek či Montessori svým výzkumem potvrdili, že je to je velmi prospěšný postup.

Musíme skutečně „sledovat dítě“ a nechat jej vést nás k tomu, abychom mu mohli poradit a podpořit jeho vlastní zájem. Míváme obavu, že se nebude učit to, co si myslíme, že je pro něj ze školního vzdělávání dobré získat. Musíme dojít k závěru, že školní vzdělávání je méně otázkou učení a více prostředkem sociální kontroly. A to je pro tuto debatu podstatné: čemu věříme, že je podle nás dítě schopné a jaká je naše role při rozvoji jeho potenciálu?

Máte nějaká tipy a triky, jak vést lidi k rozvoji jejich kreativity?

Ve světě se toho děje mnoho v oblasti rozvoje kreativity, jenže učení elementárním aspektům kreativity a zapojení učících se lidí do kreativního procesu jako žádoucí pedagogická disciplína v rámci vzdělávacích institucí obecně chybí.

Vytvořila jsem otevřený prostor pro zapojení s mnoha možnostmi. Klíčovým elementem je disonance, jisté narušení rovnováhy tím, že dáte někomu za úkol vyřešit zdánlivě neřešitelný problém nebo mu zadáte nějaký problém vytvořit. Dát dohromady dvě věci, které spolu „logicky“ nesouvisí, syntetizovat je nebo mezi nimi vytvořit vztah, nutí mysl přijít s řešením, které učí mozek hledat cestu mimo obvyklé, zavedené postupy a algoritmy. K rozvoji této představivosti nabízím řadu vizuálních experimentů. U dětí je důležité stavět jejich komplexní rozvoj na jejich vnitřní motivaci. Proto nejprve zhodnotím jejich potřeby související s učením a sleduji míru jejich dovedností, abych pro ně vybrala tu nejlepší strategii.

To, jak přemýšlíme o dimenzích kreativity ve vzdělávání, se stalo do značné míry různorodé a interdisciplinární. Učme se nacházet cestu. Třeba humor je dobrá strategie, např. pro skupiny studentů na školách. Třeba dětem, které mají pracovat na kresbě domácího mazlíčka, položím hloupou otázku „Nosí váš pes tenisky?“. Tímto způsobem se snažím studenty inspirovat k tomu, aby přemýšleli, co vlastně chtějí tvořit. Podle toho, jak děti odpovídají, mohu sledovat způsob jejich vizuálního vývoje a mohu jim zprostředkovat odlišný způsob představivosti k tomu rozklíčovat nový způsob myšlení i nový způsob nonverbálního vyjadřování. Nechávám studentům svobodu výběru a rozhodování, pokud to nevede k destrukci jejich práce nebo k ohrožování jejich okolí.

Snažím se modelovat, jak být kreativní, to je také nástroj učení. Nechávám studenty otevřít jejich imaginaci. Mluvíme o nápadech ještě před tím než začneme s prací a dávám jim prostor k tomu vyjádřit jejich vlastní nápady, snažím se jim radit, jak maximalizovat výstup z možností, které se jim nabízejí.

Jiná věc: dětem, které si myslí, že nemohou kreslit, sdělím, že kreativní jsou všichni, že všichni mohou být umělci. Posléze jim pomáhám, aby uvnitř sebe sama našli tuto část své osobnosti. Pro mě je vytváření nákresů důležitým nástrojem společné koordinace mysli, oka a ruky. I mladým dospělým říkám, že pokud jsou schopni napsat své jméno, jsou schopni kreslit. I těm nejmladším dávám kresbu jako domácí úkol a učím je považovat umění za jeden z dalších předmětů jejich vzdělávání. Jednou za týden si nad pracemi sedneme a povídáme si o nich. Učí se tak hodnotit a sebehodnotit. Kreslení se pro ně stává nástrojem zhmotnění kreativních nápadů.

Měla bych zmínit, že je důležité, aby osoba, která učení kreativitě zprostředkovává, byla náležitě připravena. Dnešním nebezpečným trendem je zbavovat se ve školách specializovaných učitelů kvůli převažující potřebě připravovat děti na standardizované znalostní testy. Sama sebe připravuji dle záměru a požadovaného výstupu, pokud to ovšem s danou skupinou nefunguje, přizpůsobuji se během výuky podle potřeb studentů a situace. Mohu přejít z individuální výuky na skupinovou, abych zvýšila zapojení do práce, pokud studenti např. vyrušují nebo nejeví zájem. Snažím se přijít na kloub tomu, proč jsou nemotivovaní a nechám je, aby mi poskytli nějaký jiný nápad na to, co by chtěli tvořit a na to, co můžeme tvořit společně. Jedná-li se o teenagery, ráda používá videa o kreativních nápadech, o umělcích při práci, případně rozhovory umělců o jejich tvorbě. Diskutujeme o tom, co vidí, co si o tom myslí a jak by na to sami odpověděli. Beru je s sebou do komunity umělců, aby viděli současné umění naživo. Design mé výuky tak odpovídá jak potřebám lidí, které učím a situaci tak tomu, abych poskytla pokud možno komplexní obrázek kreativity a vyvolala v nich uvědomění si toho, jak u nich samých kreativita funguje a jak funguje v rámci komunity. V praxi to lze uskutečnit a adaptovat na jakýkoliv předmět.

Jak důležité je naladění lidí, kteří se učí užívat vlastní kreativitu? Jaké naladění, jaký stav je ideální?

Příprava k učení je základem pro každého, v jakémkoliv věku. Cítit se dobře je rozhodně primárním motivačním faktorem pro učení čehokoliv, nicméně i to, co považujeme za negativní, může mít svou funkci v procesu učení, ačkoliv to má své limity. Obvykle jsou v každém učení přítomny oba aspekty. Neřekla bych, že jde pouze o naladění člověka, byť endorfiny mozku pomáhají. Kreativita vyžaduje určitý stav, kdy se člověk cítí bezpečně, aby mohl uvolnit svou představivost. Tato myšlenka vzešla z výzkumu, jenž proběhl v 60. letech v komunitách, v nichž děti chodily do škol bez snídaně, protože jejich rodiče byli příliš chudí. Tyto děti si ve škole nevedly dobře. V prvé řadě se nabízí jednoduchá korelace mezi uspokojením základních potřeb (jídlo) a připraveností k učení. Dnes víme o mozku a jeho fungování mnohem více, víme více o tom, jak mozek interaguje s okolním prostředím, abychom mohli proces učení optimalizovat. Můžeme tak snadněji ovlivnit „připravenost k učení“ tím, že tomu přizpůsobíme prostředí, v němž se učení odehrává. Tuto myšlenku ovšem přinesl už Komenský, když pracoval na svém díle Orbis Pictus, první vizuální učebnici pro děti z roku 1658.

Pro studenty obecně i pro učitele a dospělé studující používám individuální práci a následně skupinový proces, abychom mohli sdílet výsledky našeho snažení a ukázat je ostatním. Učím své studenty, aby věnovali pozornost svým myšlenkám, vjemům, emocím vyplývajícím z kreativních zkušeností a experimentů. Následně je v diskusi sdílíme a vytváříme k nim reflexi, říká se tomu metakognice. Učím touto metodou studenty ve věku od 12 let výše. Umožňuje to rozvíjet jejich autonomii a schopnost interpretovat mínění prostřednictvím různých forem, třeba dialogem, experimentem, reflexí či metodou art-practise-as-research. Zjednodušenou metodu lze takto učit i děti v předškolním věku.

Nedávná analýza metadat, zaměřená na to, který faktor nejvíce ovlivňuje učení, ukázala, že zdaleka nejdůležitějším faktorem je učitel, zejména to, jakou péči a empatii s učícím se člověkem má a jakou míru entusiasmu dává do jeho podpory při učení. To platí napříč kulturami a pedagogickými školami, dokonce i v těch oblastech, které vnímáme jako autoritativní nebo mechanistické. Pokud je učitel dělá svou práci s takovým nasazením, s vášní, dává najevo radost z toho, že učí a vyjadřuje respekt k individuu, jsou děti mnohem více motivovanější se učit a najít zálibu v předmětu učení. S ohledem na to bych ráda řekla, že běžným hodnocením, kterého se mi při mé práci dostává, je, že učím s chutí. Snažím se každé dítě přivést k porozumění sobě samému prostřednictvím umění.

V položené otázce je obsažen ještě další faktor, a ten se týká zapojení rodičů. Rodiče, kteří dětem čtou, je zároveň podporují v tom, aby samy četly. Učitel a rodič jsou dva zásadní faktory ovlivňující to, jak jsou děti naladěny k učení a tedy i k podpoře kreativity. Četla jsem článek o tom, že Harvard University zvažuje vrátit četbu klasické literatury mezi předpoklady pro studium ekonomických oborů, a to kvůli tomu, že literatura ovlivňuje způsob vnímání jiných lidí a ukazuje úhly pohledu, které nám nejsou vlastní. Důležité je, že tyto dovednosti nás učí být emfatičtí vůči ostatním kulturám, jiným způsobům myšlení, učí nás akceptovat způsoby chování, které nám nejsou vlastní. Stanford University zahájila v roce 2012 experiment, interdisciplinární umělecký výukový program pro neumělecké obory, v němž chce měřit dopad zkušeností získaných v tomto studijním programu na myšlení, vnímání, víru, hodnoty a inovace. Vzpomínám, že až do pozdních 70. let byl takový studijní program běžnou součástí studia během prvních dvou let vysoké školy, dokud se nestalo módou vzdělání místo diverzifikace specializovat. Nyní můžeme vidět, že tento obrat byl chybný a vracíme se zpět k humanitním oborům jako k nástrojům výuky kreativity na všech úrovních.

Teresa M. Tipton

Dr. Teresa M. Tipton je ostřílená výzkumnice, konzultantka a učitelka s třicetiletou zkušeností z USA, Afriky, Číny, Japonska, Brazílie, Řecka, Itálie, Portugalska a České republiky. Pracuje jako konzultantka pro vzdělávání ve společnosti Inovations by Design, zaměřené na profesionální služby v oblasti vzdělávacího vývoje, facilitace, vzdělávání učitelů, designu kurikula, programového vývoje, hodnocení a grantových prostředků. Působí zároveň na Anglo-American University v Praze, kde vede studijní program zaměřený na humanitní, sociální a kulturní problematiku. Mimo jiné je konzultantkou Montessori mateřské školy  Zvoneček v Karlíku. V roce 2013 byla zařazena do publikace Kdo je kdo (nakl. Intellect, UK) do sekce Vzdělávání pod hesly vizuální umění a mezikulturní sektor. Je aktivní komunitní dobrovolnicí a podporuje mezinárodní projekty v uvedených oblastech.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz