Libor Tománek: Sami jsme zvědaví, jak dopadne Třída 8. A

foto zdroj: ceska televize

Publikujeme rozhovor s Liborem Tománkem, zástupcem ředitelky ZŠ a MŠ na náměstí 28. října v Brně, kde Česká televize natáčela reality show Třída 8. A. V rozhovoru vysvětluje, jak pořad vznikal, nakolik mohla škola ovlivňovat jeho podobu a jak jsou s ním spokojení učitelé, žáci i rodiče. Jednotlivé epizody pořadu můžete zhlédnout ZDE, blog Tomáše Feřteka k tématu čtěte ZDE, blog Libora Tománka k tomuto a jiným školským tématům čtěte ZDE.

Od kdy do kdy se natáčela ve vaší škole reality show Třída 8. A?

Natáčení ve škole probíhalo ve druhém pololetí školního roku 2013/14, tedy od od února do června 2014.

Jak a podle jakých parametrů jste vybrali právě tuto třídu?

​ Česká televize převzala v licenci úspěšný formát švédské televize. Podle švédského vzoru se natáčelo i jinde v Evropě, mimo jiné i na Slovensku. Pro brněnskou  ČT natáčel slovenský štáb, který stejný pořad na Slovensku realizoval.

Třída byla vybrána na základě požadavků televize. Měla to být osmá třída, a zároveň třída problematická. V roce 2013/14 jsme v osmém ročníku měli pouze jednu osmou třídu, čili jasná volba. Jednalo se o třídu sloučenou ze dvou paralelních sedmých tříd a třídu s vyšším počtem žáků se specifickými vzdělávacími potřebami. Tolik k „problematičnosti“.

Dětí se specifickými potřebami je v té třídě hodně. Je to ve vaší škole běžné?

Ano je to běžné, přičemž se dá říci, že tato třída nepatří k edukačně nejsložitějším. Komplikovanější, s ohledem na šíři a hloubku problémů, které je nutné individuálně vyrovnávat, bude zcela jistě 1. ročník, navíc s průměrným počtem žáků 24 na třídu. V číslech a s použitím moderní terminologie lze konstatovat, že ve třídách máme v průměru více než 90% žáků s potřebou podpůrných opatření. Tato čísla jsme schopni kdykoli doložit.

Jaký byl autorský záměr?

Cituji ze smlouvy s Českou televizí:  Principem pořadu je do konkrétní třídy školy implementovat televizí vybrané nové učitele českého jazyka, dějepisu a matematiky, kteří se budou jedno pololetí snažit zlepšit přístup žáků ke studiu, jejich prospěch a motivaci. I pro vedení školy  a učitelský sbor by tito tři nově příchozí měli být přísunem nové energie a rovněž i důležitého pohledu zvenčí.

Zasahovalo vedení školy do natáčení?

Veškerá zodpovědnost za vzdělávání žáků, jejich bezpečnost a podobně zůstala samozřejmě stále na škole. Naším zájmem bylo udržet rovnováhu: nerušit dokumentaristy při práci – mít pod kontrolou realizaci projektu organizačně a s ohledem na výstupy vzdělávaní. Komunikace se štábem probíhala bezproblémově.

Jak jste „televizní“ učitele seznámili s prostředím, do něhož nastupují? 

Nové učitele jsme zařadili do existujícího systému řízení a metodické podpory. Každý externí učitel měl „k ruce“ kmenového učitele (toho, kterého ve výuce vystřídal), třídního učitele a asistenty pedagoga. Pracoval v rámci příslušné předmětové skupiny, měl k dispozici podporu školního poradenského pracoviště a stále otevřené dveře k vedení školy. „​Ideově“ jsme do natáčení vstoupili zhruba po měsíci realizace projektu. Přišli jsme s nabídkou natáčení výuky našich kmenových učitelů ve třídě 8. A, případně jejich výuky v jiných třídách a také natáčení dalších akcí školy.

Proč jste to nabízeli?

Naše nabídka vycházela z obavy, že veřejnost bude nahlížet realitu školy optikou reality show České televize, tedy pouze skrze práci tří externích učitelů, kteří se navíc ve svém profesním životě nikdy nesetkali s takto strukturovanou třídou. Dalším rizikem pro nás byly možné dopady prezentace obrazu nezvládnuté třídy s převahou romských žáků na romskou komunitu obecně. Ve společnosti, v níž dle výzkumů mají kladný vztah k Romům jednotky procent majoritních občanů, jsou rizika zjevná.

A pak jsme si také mysleli, že bychom mohli nesestříhaný materiál použít jako metodickou pomůcku pro práci s učiteli – našimi i externími, a nejen v rámci tohoto projektu. Jednalo by se vlastně o videotrénink  prostřednictvím záznamů celých vyučovacích hodin, hospitačních či mentorských pohovorů a podobně.

Pokud by na to štáb přistoupil, nejspíš by porušil podmínky licenčního pořadu. Přijali filmaři na tuto nabídku?

Ani v tomto případě jsme „svou“ neprosazovali nijak agresivně. Rozuměli jsme tomu, že seriál není a nemá být o nás. Nicméně filmaři naši nabídku přijali. Probíhalo natáčení neformálních akcí školy. Například festival Amari Kereka, setkání s bývalými absolventy školy, prezentace oborů středních škol, návštěva fotbalistů, setkání žáků školy s dětmi z Kociánky, to je naše spolupracující škola, Olympijský den školy a další. Proběhlo i natáčení v hodinách našich učitelů, při dramatické výchově nebo matematice. Spolu s televizním štábem jsme uskutečnili zajímavý experiment – naše paní učitelka, která ve třídě 8.A neučí a nikdy neučila, před kamerami předvedla dvouhodinový blok práce s těmito dětmi v centrech aktivit v knihovně školy.

Kolik z toho natočeného se v pořadu objevilo a objeví?

Opakovaně jsme tázáni na to, zdali se v dokumentu objeví i nějaký záznam z hodin našich učitelů. Na tyto otázky neumím odpovědět. Před odvysíláním dokumentu v televizi jsme žádný natočený materiál neviděli. Na scénáři jsme se nepodíleli. Aktuálně jsme ve stejné pozici jako všichni diváci. Viděli jsme šest dílů. Takto to bylo od začátku nastaveno, čili žádný problém. Se štábem jsme sice byli domluveni na tom, že obdržíme v průběhu natáčení nějaký materiál k „posouzení“.  Že se tak nestalo, jsme ovšem nevnímali nijak úkorně, čili také žádný problém.

Jak reagují na už odvysílané díly žáci a rodiče?

Reakce rodičů jsou spíše odmítavé. Někteří jsou pobouřeni. Žádají zastavení vysílání reality show, zvažují podniknout právní kroky. Zdůvodňují svůj postoj tím, že vyznění pořadu ubližuje Romům. Především tím, že hází všechny Romy do jednoho pytle. Žáci, ti spíš řeší, jak v televizi vypadají, ale ještě mnohem více řeší, jak „vypadají“ v rámci sociálních sítí.

Jako divák nemám pocit, že by pořad házel všechny Romy do jednoho pytle. Je zjevné, že rozdíly jsou mezi žáky velké.

Otázkou je, jak dokument nahlíží většinový divák. Do onoho zmíněného jednoho pytle se dostáváme například zjednodušením „vzdělávací“ rovnice na Rom + vzdělávání = neřešitelný problém. Mnohem milejší by mi byla rovnice: žák + vzdělávání = řešitelný problém.

O zjevných velkých rozdílech mezi žáky můžeme vést debatu, ideálně v odborných kruzích. Jedním takovým odborným kruhem byl kruh vzniknuvší u příležitosti natáčení dokumentu. Toho se účastnili pedagogičtí pracovníci, externí i interní včetně vedení školy.

Velmi se potýkáme, nejen u našich rodičů, ale i u jiných diváků, dokonce diváků z odborné veřejnosti, s nepochopením nastavení formátu dokumentu.  Zjednodušený pohled pak říká: Takto probíhá vzdělávání žáků ve škole. Nikoli, takto probíhá vzdělávání žáků ve třídách vedených externími učiteli očima tvůrců programu. Nejjednodušší otázky, např. „jak je možné, že dovolíte dětem ve vyučování žvýkat (jíst)“, se nám pak složitě zodpovídají.

Dá se popsat reakce vrstevníků na sociálních sítích?

Asi bychom museli hovořit s jednotlivými žáky a doptávat se na jejich konkrétní zkušenosti. Sociální sítě, v našem případě především facebook, jsou velmi privátním prostorem žáků, kam často nevidí ani sami rodiče. Z toho, co vím a co si domýšlím, nikdy nebude chybět hodnocení fyzického vzhledu, reflexe postavení té které osoby ve skupině vrstevníků a reflexe fungování toho kterého žáka směrem ke školské „moci“, tedy k učitelům ve třídě.

Jak to vidí učitelé?

Učitelé přijímají seriál rozpačitě. Mají pocit, že dokument sklouzl od původního zadání – vybraní externí učitelé budou pracovat se třídou, kterou edukačně posunou, tedy výstup bude hodně o výuce, metodách práce externích učitelů, ale i práci školy, jejích učitelů.

Tohle je zajímavé. Opět jako divák ten pocit nemám. Je to možná první televizní pořad, který zblízka ukazuje učitele v hodině, a zároveň jeho přemýšlení o tom, jak učit. V čem tedy vidíte posun od původního zadání?  

Počkejme na zbývající díly a poté se k této otázce vraťme. Abych se ovšem otázce zcela nevyhnul. Seriál měl být primárně o učitelích a jejich práci v novém prostředí. Zatím je hodně o dětech a jejich schopnostech či ochotě zapadat či nezapadat do představ učitele o tom, jak má žák „vypadat“, aby byl učitel spokojen.

Nevíme kolik škol a kolik učitelů bylo osloveno s nabídkou točit tento dokument. Zároveň nevíme, na základě jakých kritérií byla vybrána právě naše škola, respektive jak byli vybráni hostující učitelé. Dále nevíme, jaké měl kdo z nich vstupní informace. Velmi oceňujeme učitele za odvahu do experimentu jít a jejich upřímnou snahu přemýšlet o tom, co dělají.

Existuje ovšem něco jako pedagogické řemeslo. Nedostatky ve zvládnutí řemesla se projeví často až v interakci učitele s realitou nespolupracujících žáků, navíc v prostředí, kde chybí pojistka v podobě spolupracujícího rodiče.

Můžete upřesnit, co myslíte zvládnutým řemeslem?

K řemeslu snad pouze následující poznámka. Ve chvíli, kdy třídu řídím, mohu ji i vzdělávat. Jinak řečeno, například metody kritického myšlení mohu efektivně používat ve chvíli, kdy mám pod kontrolou nespolupracující rušivé, ale i nespolupracující nerušivé chování žáků. Výše uvedený příklad se žvýkačkami není o tom, zdali žákům povolit či zakázat žvýkání ve vyučování, ale zdali jako učitel umím zařídit, aby žáci nežvýkali, pokud se rozhodnu pro variantu nežvýkat. Já sám bych v dokumentu rád viděl více reflexe metod práce ze strany učitelů, namísto hodnocení žáků nebo sebezpytných monologů. Z dokumentu téměř vypadla zpětná vazba školy k práci učitelů. Reflexe z pozorování vyučovacích hodin ze strany kolegů a vedení školy byly sestříhány do nesmyslna. Březnové hospitační pohovory obsahovaly právě náměty k přemýšlení, jak učit, včetně nabídky široké podpory ze strany školy.

Sestříhány do nesmyslna? Můžete být konkrétnější?

Někdy máme pocit, že se trochu stříhá proti nám, popřípadě našim dětem. Natáčení skrytou kamerou ve třídě – dejme tomu. Proč ale pouze u učitele matematiky a proč právě u něj. Jeho kolegové byli přinejmenším zkušenější. Samostatnou kapitolou je prezentace komunikace mezi školou a externími učiteli. Mám na mysli především „ostříhanou“ komunikaci v rámci předmětových skupin.

Takže komunikace mezi hostujícím učitelem a jeho místním kolegou či kolegyní probíhala mnohem víc, než jak to zatím z pořadu vypadá?

Ano. Zajímavá spolupráce probíhala například v češtině. Paní učitelka byla na pozorování v hodinách našich češtinářů a naopak. Vím, že probíhaly rozsáhlé rozbory hodin odučených externí paní učitelkou – v rámci předmětové skupiny, v rámci mentorské podpory a na úrovni vedení školy. Rozumím tomu, že se materiál do dokumentu nemusel hodit.  Jenže výsledek  je z mého úhlu  pohledu hodně tlačen do polohy „kdo z koho“. Přitom právě v češtině probíhala spolupráce velmi dobře a paní učitelka z Karových Varů velmi vstřícně a aktivně reagovala na podněty ze strany školy.

To je z hlediska tvůrců dokumentu obvyklý problém. Hodně toho natočíte, ale nakonec použijete jen větu dvě.

Pokud z jakýchkoli důvodů, např. licenčních, nebylo možné použít materiál z vyučovacích hodin našich učitelů, případně se nehodil materiál z pohovorů s učiteli v celistvější podobě, bylo možné ho využít jinak.  Třeba ho použít jako zpětnou vazbu televizních učitelů k tomu, co viděli v jiných hodinách, v nichž se byli na naší škole podívat. Pak by takový pořad mohl lépe podpořit „přemýšlení o tom, jak učit“

Ještě něco vám v pořadu vadí? 

Další kapitolou jsou komentáře. V jednom díle jsem zakopl o komentář, který jsem si přeložil následujícím způsobem: učitel vezme osud do svých rukou tím, že odmítne metodickou podporu zkušenějšího kolegy. Myslím si, že pouze ve školství je něco podobného možné.

Lapidárně, s použitím vlastního příkladu „účinkování“ v dokumentu. Napříč díly opakuji jednu větu, abych ji směl v pátém díle doříci alespoň v nějakém kontextu. Jinak je naše účast v seriálu poněkud pantomimická. A na závěr, existuji indicie, ze autorský tým nesledoval pouze cíle zmíněné v úvodu rozhovoru, ze sledoval i cíle jiné, cíle, které nás jako firmu evidentně poškozují.  Seriál ma sloužit k tomu, aby Romové dávali své děti na jinou skolu, i takto komunikovali tvůrci programu s našimi rodiči, samozřejmě bez nás.

Jako diváci vidíme z celé školy jen tuto třídu, podle ní to ale vypadá, že se jedná o segregovanou školu. Převážně romskou školu. Přijde vám v pořádku, že i ve velkém městě, kde je škol a možností mnoho, může taková škola vzniknout?

Seriál neměl být nástrojem desegregační propagandy, neměl být ani nástrojem k informování rodičů. Pokud takovým nástrojem byl, pak bez našeho vědomí a v rozporu se smlouvou. Jestliže autoři chtěli seriálem říci – komukoli – dávejme děti do jiné školy, pak přece, z logiky věci, musíme přinejmenším připustit, že prezentace školy nemusí být zcela objektivní.

Možná není třeba brát snahu informovat rodiče o tom, že je možné nebo dokonce žádoucí, aby děti chodily do školy, která bude nabízet přece jen trochu heterogennější prostředí, jako útok na vaši školu, nebo na vaši práci s nimi. 

Homogenní vzdělávací prostředí není ideální, resp. je výhodné pouze v systému vzdělávání, které je orientované na znalosti a výkon. Neboli, ani etnicky segregační prostředí není v pořádku, stejně jako segregační prostředí vytvořené na principu nadání (např. víceletá gymnázia) apod. Patříme ke školám, které dlouhodobě prosazují principy inkluzivního vzdělávání. Samozřejmě odmítáme zjednodušit problém inkluze na etnickou desegregaci. ​

Máte tedy pocit, že pořad podává o vaší škole zkreslený obraz?

Uvedu to na zcela konkrétním příkladu. V posledním odvysílaném, tedy šestém díle jsme byli jako diváci filmovým štábem pozváni na festival Amari Kereka. Festival naše škola pořádá už sedmým rokem za účasti několika škol z celé republiky. Nejedná se o žádné improvizované tanečně hudební setkání Romů, ale o velmi důkladně připravovanou celostátní akci. Televize točila přípravu festivalu i celý festival. Z výsledného střihu i komentáře není zcela jasné, co chtěli autoři divákům sdělit. Z vlastního programu jsme neviděli nic, závěrečné chaotické hemžení je již mimo program. Komentář nám říká: „Když se tančí a zpívá, tak to jde“. Přijde nám to naivní a nepoučené.

Existuje nějaký televizní pořad či dokument, o němž si myslíte, že vystihuje školní realitu a učitelskou práci lépe? Nebo máte alespoň představu, jak by mohl vypadat?

Dovedu si představit následující formát. Parafrázuji citaci ze smlouvy k aktuálně vysílanému dokumentu – principem pořadu je do konkrétní třídy školy implementovat NIKOLI TELEVIZÍ, ALE ODBORNÍKY vybrané nové učitele, kteří se domluví a něco zkusí se třídou, třeba „problematickou“. Zkusí hodinu kooperativního učení, projektovou výuku, zkusí blok zaměřený na rozvoj čtenářské gramotnosti, zkusí cokoli, co není frontální výuka, anebo, proč ne, zkusí i frontální výuku. Myslím si, že v České republice existuje mnoho škol, v nichž vzdělávání probíhá jinak, než jak je známe z knih Jaroslava Žáka nebo seriálu My všichni školou povinní. Stejně jako si myslím, že i na naší škole probíhá vzdělávání jinak, než jak je známe z právě vysílané reality show. Zároveň ale říkám, že i na naší škole jsem viděl hodiny podobné těm, které v sestřihu viděli diváci.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

1 komentář k "Libor Tománek: Sami jsme zvědaví, jak dopadne Třída 8. A"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Ladik
Ladik

Kdo s koho, proboha!
Zkrácení zaniklého rčení „kdo s koho, ten toho“ s významem „ten, kdo je dosti silný na jiného, ten na něj útočí“.Patří k několika málo případům, kde se dochovala předložka s s akuzativem.

wpDiscuz