České učebnice mají tři systémové slabiny a čas na jejich řešení se krátí

Stav učebnic ve školách závisí i na tom, kde žijete

Uběhlo téměř půl roku od převodu ostatních neinvestičních výdajů (ONIV) ze státu na zřizovatele, který kritizovala analýza na téma učebnic v Auditu vzdělávacího systému 2025. Ukazuje se, že výhrady k tomuto rozhodnutí byly oprávněné. Ve svém dubnovém průzkumu Asociace ředitelů ZŠ zjistila, že za největší problém současného školství považuje více než čtvrtina dotazovaných členů financování ONIV (26,8 %). Jako další faktory jmenovali i ​​přílišnou závislost ředitelů na politickém vedení obcí a neodbornost zřizovatelů. Zhruba čtvrtina ředitelů uvedla, že poskytnutá částka ONIV byla nižší než požadavky školy, přičemž často dodávali, že zřizovatelé nechápou význam ONIV. Více než 84 % ředitelů se pak vyjádřilo, že by se určování výše ONIV mělo vrátit do kompetence MŠMT. Svaz průmyslu a dopravy ČR zaslal resortu školství analýzu obsahující vlastní šetření proběhlé mezi učiteli, zástupci ředitele a řediteli, která situaci reflektuje podobně a vyjadřuje „opatrnost a nejistotu školské praxe ve vztahu k budoucímu financování vzdělávacích zdrojů“. Podobně se vyjadřovali i učitelé v anketě EDUinu k roli a podobě učebnic.

Z řad učitelů, ředitelů i dalších aktérů se tak ozývá volání po navrácení ONIV pod správu státu. Mohlo by to být zároveň příležitostí k přenastavení systému. I před převedením na zřizovatele školám mnohdy obnos přidělených prostředků prostě na učební pomůcky nestačil, nebo upřednostnili jiné priority školy než obnovu učebnicového fondu. Nabízí se například účelové vázání části ONIV výhradně na nákup učebnic, případně převedení zpět pouze té položky ONIV, která se týká učebních materiálů. Ministr školství Robert Plaga se přitom nechává opakovaně slyšet, že by chtěl při nejbližší příležitosti vrátit „učební pomůcky pod platby z ministerstva“. Jenže k tomu, aby stát věděl, co přesně financovat a podle jakých kritérií, potřebuje nejprve odpověď na otázku, kterou systém dosud nezodpověděl.

Co vlastně od učebnice chceme

Bez jasné odpovědi na tuto otázku nelze nastavit smysluplná pravidla. Zmíněná anketa mezi učiteli ukázala, jak pestrá je paleta zdrojů, které dnes učitelé při výuce využívají: materiály vyráběné samotnými učiteli, sdílené v učitelských skupinách na sociálních sítích a dalších platformách, v horším případě i prodávané. Na žádný z nich se doložkové řízení nevztahuje a jejich kvalitu nelze vzhledem k jejich množství systematicky kontrolovat. 

Foto: Kateřina Lánská

A už vůbec systémově nepočítáme s vlivem umělé inteligence i na tuto oblast vzdělávání. Čeští učitelé patří v evropském srovnání mezi jedny z nejaktivnějších ve využívání AI při přípravě na výuku. Využití všech těchto materiálů sice může být potenciálně přínosné, ovšem jen za předpokladu, že tyto materiály učitel dokáže správně vybrat, kriticky zhodnotit pravost informací, které obsahují, a adekvátně s nimi pracovat. Ale stejně jako ve věci ONIV k tomu neexistuje žádná systematická záruka. Koneckonců, pokud nemáme shodu ani na tom, jak má kvalitní učebnice vypadat a jakou má pro učitele plnit funkci, nemůžeme to vědět ani o jiných dalších učebních materiálech.

Učitel zeměpisu a dějepisu z ústecké ZŠ Anežky České ve svém příspěvku vybízí k diskuzi nad tím, co od učebnice vlastně chceme, a poznamenává, že „otázek je tolik, že hledání odpovědí zaměstná mnoho lidí“. Učebnice je zdánlivě prostá věc – zná ji každý, víme, jak zhruba vypadají, každý nějakou používal – ale pod povrchem se skrývá nepřeberné množství otázek a každá jde hlouběji a hlouběji. Nakonec se dostaneme až k tomu, co to vůbec je či má správně být, to slovo „učebnice“. A k tomu, že na této základní otázce nepanuje v terénu žádná shoda.

Foto: Kateřina Lánská

Z hovorů s odborníky, pedagogy, řediteli, autory, nakladateli, akademiky, popřípadě lidmi kombinujícími více těchto rolí, i z výše zmíněné ankety se jako možná odpověď jeví, že by měla být jakýmsi pevným základem, o nějž se lze opřít. Základem, který nabízí ty nejdůležitější, a hlavně ověřené a správné informace, které by žák měl minimálně vědět, a didakticky správně nastavený rámec, na němž lze ale volně stavět a přizpůsobit si ho ve svém vyučovacím stylu. Je možné, že v tuto chvíli již mnoho dalších lidí nesouhlasí. Kolik a kdo, to nevíme, protože debata se všemi relevantními aktéry na systémové úrovni dosud neproběhla.

Učební materiály a revizi RVP nelze řešit odděleně

Nejasnost ohledně podoby a funkce učebnic se přitom střetává s dalším tlakem: blížící se revizí Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV), byť o rok odloženou. Ministerstvo školství má však zřejmě v současné době více dalších, naléhavějších záležitostí na práci, než jsou učebnice. Přitom tyto dvě věci spolu úzce souvisejí a navzájem se ovlivňují. Úspěšná implementace revize – tedy její skutečné promítnutí do každé školy a každé třídy – musí být nutně podpořena adekvátními a kvalitními učebními materiály. Pokud ale zůstávají ohledně finální podoby RVP ZV nakladatelé a vydavatelé nadále v nejistotě, logicky takové materiály prostě k dispozici nejsou. Toho si všímají ostatně i oslovení pedagogové v anketě.

Novinkou je informace, že na jaře 2027 by měla proběhnout úprava RVP ZV, se kterou by se do něj (potažmo do modelových školních vzdělávacích programů) mělo dostat rovněž doporučené učivo. Jeho absence je přitom dalším důvodem, kterým nakladatelé dosud ospravedlňovali, proč zatím nemohou vydávat nové učebnice. Otázkou zůstává, zda to bude včas. Vývoj kvalitní učebnice je velmi drahý a časově náročný proces. Je to názorně vidět na polském příkladu, co takový urychlený vývoj učebnice při příliš často měnícím se kurikulu může způsobovat: tvůrci učebnic a recenzenti mají na svou práci jen pouhých několik měsíců a chybí jim k ní přesné instrukce, což má velký vliv na výslednou kvalitu materiálů.

Všechny tři popsané problémové oblasti mají společného jmenovatele: chybí jasná, koordinovaná a transparentní komunikace státu směrem k nakladatelům, autorům, recenzentům, zřizovatelům i školám. Co je cílem chystaných změn? Proč některé nástroje stále chybějí, jako například standard kvality učebních materiálů? Jak dlouho jednotlivé kroky potrvají? A zejména, (jak) budou systémově provázané?