Lidové noviny: Jasné jako výchovná facka

ilustrační foto by Daniele Febei (flickr.com) (CC BY-SA 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 11.3. v Lidových novinách pod názvem Jasné jako výchovná facka. Text se vrací k novele školského zákona, která minulý týden prošla Poslaneckou sněmovnou a zavádí taková systémová opatření, která povedou k větší regulaci školského systému. Bob Kartous upozorňuje na to, že v případě testování při přijímacích zkouškách na SŠ s maturitou nemá MŠMT zpracovanou studii dopadů takového kroku, zatímco v případě povinného předškolního roku takovou studii má, ale její závěry, které tento krok nedoporučují, ignoruje.

Školství vládne zdravý rozum. Kdo by se zdržoval analýzami dopadů případných změn

Decentralizace, deregulace a deprofesionalizace jsou největší problémy českého školství. Tak pravil Stanislav Štech, náměstek ministryně školství a řekněme s nadsázkou hlavní „ideolog“ úřadu v jeho stávajícím, permanentně se měnícím složení. A i když ministerstvo připomíná spíše nádraží, jistá kontinuita se vysledovat dá: sněmovnou nedávno schválená novela školského zákona, kterou vstupuje v platnost ustanovení o povinném roce předškolního vzdělávání, povinné státní maturitě z matematiky a povinných jednotných přijímacích zkouškách na střední školy, jde přesně v duchu „léčby“ výše uvedené „diagnózy“.

Stanislav Štech na úřadu ještě nebyl, když se začala novela připravovat. Stalo se tak za předchozího ministra školství Marcela Chládka, nicméně současnému vedení hraje do karet. Trojí povinnost navíc naplňuje minimálně dva axiomy údajně lepšího školství. Přináší novou a citelnou regulaci veřejného vzdělávání a maturita s přijímačkami znovu vnášejí prvek centralizace do „bezbřehých vzdělávacích programů“, jak se kdysi poeticky vyjádřil Josef Dobeš, jiný velký politik, jehož pozadí zanechalo sice po krátkou dobu, leč hluboce vysezený otisk v ministerské sesli.

Otázky bez odpovědí

Minimálně od roku 2010, v agendě ministrů Dobeše, Chládka a Valachové, můžeme sledovat snahu prosadit větší pravomoci státu do vzdělávání od mateřské po střední školu. Děje se tak vždy se stejným cílem, a to „zvýšit kvalitu vzdělávání“. Cíl je legitimní, což o to. Nezodpovězenou otázkou ale zůstává, zda cesta, která k němu má vést, není slepá. Nebo zda dokonce nevede přesně opačným směrem. Problém je, že jen málokdy je ministerstvo školství u systémových změn schopno sdělit, kam vlastně veřejné školství kráčí. Málokdy existuje analýza dopadů změn do vzdělávacího systému. A když už existuje, jako v případě povinného roku v mateřské škole, MŠMT vesele ignoruje jeho závěry.

Místo snahy odhadnout skutečný dopad se hodně věří na common sense, zdravý rozum. To je poslední dobou v české společnosti vůbec oblíbený analytický nástroj a ukazuje se, že jím vládne kdekdo. Podle zdravého rozumu tak kupříkladu povinná maturita z matematiky a jednotné přijímací zkoušky na střední školy zajistí zvýšení kvality vzdělávání na českých školách. Je to přece jasné jako výchovná facka, děcka budou mít nad sebou bič neúspěchu, budou proto muset více makat, a ne na školu okázale kašlat, říká zdravý rozum. Jo a taky to má bonus, zlenivělá děcka nebudou zlobit učitele, to je přece hrozné, co se dneska na těch školách děje.

Zkusme si nastínit rozdíl mezi zdravým rozumem a skutečností. Samotný fakt, že zavedete ve vzdělávání určitou bariéru, kterou budou muset žáci překonat, žádným způsobem nezajišťuje, že tím zároveň zvýšíte kvalitu na výstupu. Je to samozřejmě poněkud hůře čitelné, a zdravý rozum se tomu proto poněkud vzpírá, nicméně je to tak. Předně, legislativa neříká nic víc, než že od určitého roku budou žáci ucházející se o studium na maturitních oborech a posléze ti, kteří budou toto studium dokončovat, skládat povinně testy. Nevíme přitom, jaké testy to budou. Mohou to být buď testy, které teoreticky zvládne pouze omezené procento žáků, a budou tedy vysoce selektivní, nebo to budou testy na úrovni jakéhosi nepodkročitelného minima, a zvládne je téměř každý, jedno, jestli jde o přijímačky, či maturitu.

Ať už budou testy jakkoliv náročné, jejich samotná instalace nemůže mít sama o sobě přímý vliv na kvalitu předchozího vzdělávání. Na co bude mít nepochybně vliv – a odkazují k tomu četné zkušenosti z USA a dalších zemí s mnohem delší historií testování -, je přizpůsobení výuky na školách novým podmínkám. Je zcela nepochybné, že školy se budou v případě povinných přijímaček a maturit primárně věnovat přípravě na testy, což ale není totéž, co vzdělávání. Natož kvalitní vzdělávání. Příprava na testy znamená „drcení se“ příkladů a úloh typově shodných s těmi, které jsou v testech, což nemá se vzděláváním nic společného. To je jednorázové memorování, kterému se jinak posměšně říká vzdělávací bulimie: rychle toho hodně vstřebáte a pak to – dámy prominou – jednorázově vyblejete. Stopa, která po takovém vzdělávání zůstane, je v lepším případě nulová. V horším případě zůstává trvalý odpor k tomu, co jste museli násilnou metodou vstřebat a následně vyzvrátit, v tomto případě třeba k matematice. Tedy efekt je přesně opačný, než jaký je předpoklad.

Bude to chtít aspoň 20 let

Slyšel jsem poslankyni Vlastu Bohdalovou (ČSSD) mluvit o tom, že se na to myslí, že proto bude státní maturita z matematiky zavedena s odkladem, aby se do té doby stihla zlepšit samotná výuka. Prý se o tom už jedná. Nevím, v jakém časovém horizontu si paní poslankyně myslí, že se dá zlepšit výuka matematiky na českých ZŠ a SŠ, nicméně jakákoliv změna v přístupu učitelů si podle zkušeností z jiných systémů vyžaduje řekněme minimálně dvacet let. Slušně řečeno, velká část současných učitelů bude muset nejprve přirozeně odejít. Stihnout něco takového za pět let, notabene když se „už začalo jednat“, je prostě nesmysl, který snad ani zdravý rozum nepobere. Ačkoliv u nás možná…

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz