Lidové noviny: Mají děti potřebu hledat novou identitu a sociální vazby ve virtuálním světě? Neobviňujme technologie

ilustrační foto. by Petras Gagilas (flickr.com)(CC BY-SA 2.0)

Přinášíme článek Boba Kartouse, který vyšel 20. 3. 2015 v Lidových novinách pod názvem Junk apps: nelze nejíst. Autor v článku argumentuje, proč je obviňování technologií kvůli jejich možného negativnímu vlivu na děti alibistické.

Je vaše dítě deprivováno? Má potřebu hledat jinou identitu? Nebo má potřebu být uznáváno prostřednictvím sítě virtuálních přátel, něco jim sdělit a dostat zpětnou vazbu, byť jen povrchní? Co mu vlastně chybí, když potřebuje takovou kompenzaci? Technologie tyto potřeby nezpůsobují, pouze nabízejí jejich naplnění,“ říká Bob Kartous v článku, v němž ukazuje, že digitální technologie, dokonce i ty tzv. škodlivé, mohou být používány ku prospěchu dětí.

Taky máte divný pocit, když jste v přítomnosti dítěte zhypnotizovaného obrazovkou a mentálně odpojeného od reality? Bojíte se, že bude brzy dementní, protože se jeho mozek nechává unášet iluzemi, které vytvářejí útržkovitou, nespojitou a fantasmagorickou představivost, která syntetizuje obrazy stejně prchavé, jako jsou hry, které právě hraje? Představa, že je budete chránit izolací, je stejná jako budoucí existence přírodních kmenů, které odmítaly prvky mocnější civilizace: neudržitelná. 

Běžně se termín „junk apps“ používá k označení aplikací, které jen zbytečně zabírají kapacitu paměti. Nabízí se ale trefnější paralela s „junk food“, potravinami se zdravotním rizikem. Jsou snadno zkonzumovatelné, představují vysokou míru okamžitého uspokojení, stejně dostupné a levné. A vzbuzují obavy a snahy o regulaci. 

Mezi typické junk apps zařaďme hry a sociální sítě. Vaše dítě může stejně dobře ujet na nějaké RPG hře, tedy tzv. role playing games, kde hráči přijímají identitu nějakého hrdiny. Skvělá droga pro všechny děti, které se chtějí uchýlit do jiného světa. Nebo dávat do pěti do rána posty na FB a přes den jen dezorientovaně tápat a úzkostlivě se obávat, že nezastavitelný tok informací odplaví něco, co bylo zcela nezbytně nutné olajkovat, okomentovat nějakým duchaplným výkřikem nebo patnácti řádky smajlíků. Obojí je projev patologického chování a v takovém případě se rozhodně nebojíte zbytečně. Jeho chování ale není způsobeno samotnými technologiemi, to je jen kompenzace. 

Je vaše dítě deprivováno? Má potřebu hledat jinou identitu? Nebo má potřebu být uznáváno prostřednictvím sítě virtuálních přátel, má potřebu jim něco sdělit a dostat zpětnou vazbu, byť jen povrchní? Co mu vlastně chybí, když potřebuje takovou kompenzaci? Technologie tyto potřeby nezpůsobují, pouze nabízejí jejich naplnění. Je samozřejmě jednodušší obvinit technologie, ale je to čirý alibismus. Kořeny jsou jinde, hledejte… 

Co hry dětem dávají 

Setkávám se velmi často s případy, kdy rodiče míní, že děti lze tzv. ochránit izolací „od zla“. Izolovat můžete děti jen do určitého věku, odhadem do jedenácti dvanácti let, výjimky se přirozeně nevylučují. Pak se vám to zpravidla zcela přirozeně vymkne kontrole a jediný, kdo zůstane izolovaný, budete vy. Nevýhodou je, že pak vůbec nevíte, co vaše děti dělají, protože to principiálně odmítáte, a postrádáte elementární orientaci. Následky mohou být vážné. Své děti digitální hydře nevyrvete. Není to totiž hydra, alespoň ne nutně. Je to svět, v němž všichni společně žijeme, a v rámci dlouhodobého udržení vaší rodičovské autority je třeba to v prvé řadě konstatovat a uznat. Pak můžete své děti náležitě vychovávat, tedy když nebudete tvrdit, že Slunce obíhá okolo Země. Vyvracet dětem existenci digitálního světa nebo ho démonizovat je pravděpodobně nejlepší stimul, když na ně přijde období „vzpoury“. Pak vám budou posílat na vaše marné výchovné zprávy samé LOL a OMG a vy nebudete ani tušit, že se vám právě vysmívají… 

Je daleko rozumnější vědět. Například je dobré vědět, jaké hry jsou právě mezi dětmi trendy. Zkuste si je chvíli zahrát, fakt to není ztráta času. Pak se jich zeptejte, co je baví nejvíc. Pouhý fakt, že dokážou smysluplně popsat svůj vlastní psychický stav, je skvělý kognitivní trénink. Klidně se s nimi o tom bavte hodinu, jen musíte umět zachovat klid a postupně je vést, otázku po otázce, k myšlení. Umíte zachovat klid a klást otázky? Ne? Jak ale chcete vychovávat a vzdělávat svoje děti? 

Zkuste posoudit, co hry dětem dávají. Ono i posouvání barevných bonbonků tak, aby tvořily co největší celek, vyžaduje úvahu, a pokud to netrvá tři hodiny denně, proč ne? Ve složitějších hrách můžete velmi dobře pochopit, jakou roli na sebe děti berou, a tedy jak se cítí. Baví je dobývat, stavět, řídit, starat se o něco či někoho, zdolávat dobrodružství, závodit? To jsou všechno příliš cenné informace na to, abyste je mohli ignorovat. Téměř vždy můžete najít nějakou hru, která by splňovala nároky dětí a zároveň vyžadovala víc než jen mačkat tlačítko. Nehledě na to, že do složitějších her se můžete více zapojit a udělat z nich scénu pro to, co chcete dětem sdělit. Když třeba kope diamantovým nástrojem v kamenné chodbě v Minecraftu, stojí za to říct, že diamant je tvrdší než ostatní nerosty, nebo když se objeví sem tam nějaké to monstrum, tak zavést řeč na urbánní mýty a to, jak dávají vzniknout různým legendám podobným těm, které se vyskytují ve hrách. Angry Birds ve vesmíru?O tom se dá mluvit téměř donekonečna. Nevíte o tom moc? Máte internet. 

Ve třinácti na Facebooku 

Spousta rodičů řeší, jestli je jejich dítě ve třinácti dost vyspělé na to, aby mohlo mít profil na sociální síti. Je i není. Neumí kriticky rozlišit, kdy se ještě jedná o zábavu a kdy už o závislost, což neumí ani řada frustrovaných dospělých, stejně jako je tomu u jiných závislostí. Na druhou stranu, zkusili jste použít sociální sítě ke komunikaci se svými dětmi? Vezměme to zmiňované LOL a OMG, skvělé příklady akronymů. I toho, že jazyk je živý a sám sebe neustále mění. Pro své dítě budete určitě větší autoritou, když budete vědět, co znamená LOL, než když se budete tvářit, že žádné LOL neexistuje. 

I s třináctiletým dítětem lze prostřednictvím sociálních sítí udržovat komunikaci, notabene když většinu dne nemáte čas se s ním vidět. Možná vás nebude chtít na FB, ale prostřednictvím WhatsAppu můžete probírat naprosto všední problémy, jako je škola, domácnost, péče o psa. Pošlete mu sem tam nějakou fotku nebo odkaz na zábavné video nebo zajímavou hru. Vyberte něco, co má pro vás samotné dostatečnou přidanou hodnotu. Bojíte se odmítnutí? Tak se nebojte, ne všechno se ujme, to je ale přece zcela běžné. Zkuste prostřednictvím sociálních sítí přimět svoje dítě k psaní, naučí se pravopis.

Vyjadřuje se prostřednictvím obrázků? Tak to neodmítejte, zkuste přijít na to, co chce říct, a pokud je to plytké, zkuste ho vést tak, aby vkládalo do svých vyjádření vtip nebo složitější kód. Vůbec, vtip a humor, které můžete prostřednictvím sociálních sítí sdílet, jsou skvělé prostředky k vytváření rodinných vazeb. Ty nejlepší.
A mimochodem, na Veriod.cz najdete platformu pro vydávání tzv. open badges, digitálních odznaků. Buďte trochu „up to date“ a podpořte své dítě v tom, v čem je dobré nebo kde se dobré být snaží. Je to pro něj důkaz, že víte, že ho sledujete, máte o něj zájem, podporujete ho, fandítemu. Zkuste využít technologie v jejich prospěch.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

17 komentářů k "Lidové noviny: Mají děti potřebu hledat novou identitu a sociální vazby ve virtuálním světě? Neobviňujme technologie"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
1 year 4 months ago

Neměl jsem potřebu komunikovat se svými dětmi prostřednictvím sociálních sítí. Jsem tomu velice rád. Když jim chci něco sdělit, zvednu zadek a jdu do jejich pokoje. A když je chci pochválit, ocenit a podpořit, tak jim to raději řeknu přímo z očí do očí. Bez digitálního odznáčku. Je mi líto dětí, jejichž rodiče se budou řídit takovými radami.

fraktik
fraktik
1 year 4 months ago
Ač platí (jak u všech silných nástrojů) „všeho s mírou“, jsem za tento článek velmi rád (a budu ho šířit po sociálních sítích). Krásně a explicitně vyjadřuje to, co cítím již mnoho let – nezáleží ani tak moc na (sdělovacích) prostředcích jako spíše na sdělení. Nadávka v angličtině je stále nadávkou – ač prostředek může být mnohdy v kontextu důležitý (třeba pokud neumíte anglicky), podstatou je stále ona in-formace. Každý nástroj je určen trochu k něcemu jinému, ale to neznamená, že jsou zcela nezaměnitelné. Jinými slovy – ano, to, že dnešní děti místo po lese pobíhají po světě „virtuálním“. Mimochodem… Více »
vittta
vittta
1 year 4 months ago

Ale já nemám zájem se s „tím“ seznamovat. Nemám zájem se motat po sociálních sítích a ve světě virtuálních her. Moje děti se s tím seznámí, ale proč já? To je jako kdybych jezdil autem nakupovat 100 m daleko, jen proto, že to tak dělá někdo jiný.(a zdůvodňoval to tím, že auto přece není zlo)
Jako rodič pak musím rozeznat, v čem spočívá vlastně to nebezpečí. To je jako drogy. Jejich nebezpečí také nespočívá v jejich samotném užívání, to je samo o sobě nebezepečné jen málo.Nebezepčí je ve stylu života jejich uživatelů.

Bořivoj
1 year 4 months ago

Pokusím se vysvětlit, proč je třeba přítomnosti vychovatele v online prostředí. Vyjděme z faktu, že se děti učí napodobováním. Samozřejmě, že nejdůležitější je, jaký příklad ve vás mají doma a ve škole. Jenže tím, jak stále více času tráví online, napodobují i to, co vidí tam. A co že tam vidí? Často bohužel to, co si nepřejeme, aby napodobovali. Z toho logicky vyplývá, že přímý kontakt nestačí, musíme za nimi jít i do světa online. Cest, jak na to, je mnoho.
Více zde:
http://spomocnik.rvp.cz/clanek/19813/
http://spomocnik.rvp.cz/clanek/19737/

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
1 year 4 months ago

I když pronikneme za dětmi do online světa, co zaručí, že budou napodobovat právě nás? Můžete nabídnout cesty, jak se do světa online za žáky dostat, ale žádnou, která zaručí, že děti budou napodobovat právě to, co my chceme. To je pouze další naivní fikce digitálního optimismu.

Auta sama o sobě nejsou špatná, špatnými se stávají v rukou lidí: proto ale máme pravidla, různá omezení, alkohol, rychlost, musíme dělat řidičáky (až v 18).

vittta
vittta
1 year 4 months ago
Podle mě je úkolem vychovatele děti hlídat před jejich vlastní přirozeností. Tedy vychovatel nedovolí dětem dělat, co by samy chtěly, v nějakých mantinelech. Výhoda vychovatele v reálném světě je ta, že se před ním děti jen těžko ztratí, vychovatel je reálně schopen děti uhlídat, má větší zkušenosti a větší fyzickou sílu. Děti se pak (dle věku) snaží před vychovatelem různě ukrýt. Ve virtuálním prostředí je uhlídání dětí velice nesnadné až nemožné a vychovatel může být prakticky element, který děti budou obcházet úmyslně a dokonce to může být jakýmsi cílem dětských her a vychovatel, aby byl alespoň teoreticky schopen děti ve… Více »
Bořivoj
1 year 4 months ago

Je to moc zlé, když si většina (dokonce učitelů) plete roli vychovatele s dozorcem. Je to stejné online, jako v reálu. Budete-li sami dělat nesprávné věci a děti násilím nutit, aby vás poslouchaly, výsledkem bude jen to, že budou stejní, jako vy.
Překvapivě mnoho učitelů má vysloveně pozitivní zkušenost s tím, jak jsou žáci ochotni dělat pozitivní aktivity online a vložit do nich vlastní invenci a práci, dostanou-li tu správnou příležitost. Pan Sotolář chce kuchařku – ta ale neexistuje. Základem je kvalifikace, ale hlavní je umění.

Zdeněk Sootlář
Zdeněk Sootlář
1 year 4 months ago

Imago. Pan Sotolář o žádné kuchařce nemluvil, jen se brání falešnému digitálnímu optimismu. který šíří pan Brdička: vstupme do online světa a žáci nás samozřejmě začnou napodobovat jako pozitivní vzory. Samozřejmě je lepší se vznášet v příjemném oparu neurčitosti a obecnosti.

Petr
Petr
1 year 4 months ago
Je velkým omylem, že všechny technologie jsou neutrální. To není jen můj názor, není problém si vyhledat odborníky, kteří to vidí taky tak. Mnoho technologií jednoznačně tvaruje způsob svého používání jedním směrem. Zde zmíněáý ironická poznámka o tom, že by jsme snad měli začít zase jezdit na koni, když nás jízda v autě odděluje od krajiny je fakticky správná. Většina lidí už vůbec není schopná pochopit, nakolik jsou oddělení od krajiny, a jaký to má vliv na jejich život a rozhodování. Nejde o to, přestat používat auta – jde o to, chápat jaké to má následky a zařídit se podle… Více »
Bořivoj
1 year 4 months ago

O digitální demenci mluvíme pořád dokola. Je nezbytné se jí vyhnout. Např. tím, že nebudeme do zblbnutí hrát pitomé hry. Pozor ale, je pravda, že skutečně v důsledku využití technologií dochází k restrukturalizaci myšlení lidí. Člověk pracující v prostředí dostupnosti informací myslí jinak, děti tzv. síťové generace mají jiné vlastnosti. S tím se dá málo co dělat. Ve vývoji lidstva to nikdy nebylo jiné. Bojíme se neznámého. Navíc rychlost, s jakou změny přicházejí, exponenciálně roste.

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
1 year 4 months ago
Já si nemyslím, že se s tím nedá nic dělat. Jako rodič omezím působení těchto technologií na minimum.Bude to pro mě více námahy – s dítětem chodit na procházky, hrát si venku, předčítat, zpívat si s ním apod. Malým dětem tak do 6 let bych opravdu je „přidělovala“ čas strávený u počítače a to ještě spíše s dozorem a nechat dítě dělat smysluplné aktivity. Později totéž ve větším časovém rozsahu. Dětem to nejen křiví myšlení,ale i postavu. Dnešní děti jsou schopné se zabít u výkonu typu kotrmelec – katastrofa. My „staří“ jsme také počítače neměli a dnes je ovládáme bez… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
1 year 4 months ago

„O digitální demenci mluvíme pořád dokola. Je nezbytné se jí vyhnout. Např. tím, že nebudeme do zblbnutí hrát pitomé hry.“

Ó, kéž by to bylo tak jednoduché! To je velice jednoduchý recept – zřejmě vytržený z velice laciné kuchařky. Digitální demence nemusí být důsledkem jen pitomých her, ale používání technologií vůbec. Nelžeme si tedy nic o blahodárném pronikání učitelů do virtuálního světa nebo blahodárném a preventivním působení jakéhosi správného užívání technologií. Poctivější je říci „S tím se dá málo co dělat.“ A zkoušejme to málo.

Bořivoj
1 year 4 months ago

Tomu, kdo poslouchat chce, sděluji, že existuje určitá přiměřená schopnost využívat technologie k prospěchu a obohacení dnešního člověka digitálního. Tento je schopnější, nežli člověk nedigitální. Naším úkolem je hledat cesty k optimu, nikoli izolovat děti ve světě minulém. Čím dříve to většina pochopí, tím lépe!

PetrKlasek
PetrKlasek
1 year 4 months ago
Tedy, já se s žádnými izolujícími rodiči nesetkávám. Setkávám se s rodiči, kteří vnímají negativní dopady virtualizace života, trápí je to, a neví co s tím. Naprostá většina toho, co děti s médii dělají – a to je to, co jim je nejvíc nabízeno – je stupidní a návyková zábava. Prosím, nemylte se – cílem velké firmy, tedy korporace, není vzdělávat ani rozšiřovat sociální prostor. Jejich cílem je vydělávat peníze a vychovat si konzumenty. Je velice zavádějící mluvit v takovém případě o schopnostech člověka digitálního. Ano, dospělí lidé umí používat technologie ke svému prospěchu a k prospěchu jiných lidí. Někteří.… Více »
PetrKlasek
PetrKlasek
1 year 4 months ago

Zažil jsem letní tábor který neměl připojení na síť. Ani 230V, ani net. Děti první týden působily jako skupina narkomanů bez drogy (vím o čem mluvím).

vittta
vittta
1 year 4 months ago

„Čím dříve to většina pochopí, tím lépe“…
No jo, hloupá většina musí pochopit chytrou menšinu.
To už říkal Antonín Zápotocký: „Po staru se žít nedá“.
Hned jste si mě získal, pane Brdička a rozhodně se nestanu tím, kdo bude chtít naslouchat.
Svoje děti budu vychovávat podle svého.

Vendula Pospíšilová
Vendula Pospíšilová
1 year 4 months ago

Děkuji za velmi pěkný článek, který poskytuje rodičům jiný pohled na věc :).

wpDiscuz