Literární noviny: Kvalitní výuka pro každé dítě v každé škole. Opravdu?

cesko_mluvi_2013-06-21

Nabízíme text Michala Komárka z Literárních novin 25/2013, který vyšel s titulkem Vzdělávání: Změna paradigmatu, a komentuje závěrečnou konferenci ke kampaním Česko mluví o vzdělávání a Strategie rozvoje vzdělávání do roku 2020 (podrobněji ZDE). V původní podobě najdete text na literarky.cz. Fotogalerii z konference najdete ZDE, videa ZDE.

 

Nepotřebujeme novou velkou reformu a změny zákonů. Potřebujeme zlepšit vyučování v každé škole, v každé třídě. A těch je zhruba 80 000, takže práce je dost. Vypadá to jako samozřejmost, ale spíš to má váhu nového paradigmatu. Shodují se v tom účastníci páteční konference o budoucnosti vzdělávání.

Ministerstvo školství a nezisková organizace EDUin bilancovaly na konci minulého týdne svoje půlroční kampaně – Česko mluví o vzdělání a Strategie rozvoje vzdělávání do roku 2020. Shodly se na české poměry až překvapivě v mnoha věcech. A mimo jiné i v té nejdůležitější: je třeba se konečně starat především o kvalitu vyučování, nikoli o „reformy“.

 

Není to magie

„Máme-li úkol zlepšit výuku v každé z 80 000 tříd, pak je dobré si na začátku připustit, že na to neexistuje žádné ‚zlaté pravidlo‘, že nemáme k dispozici žádnou magii, jak to plošně zařídit, a že nám nepomůže ani přijetí nějakého nového zákona,“ vysvětloval jeden z panelistů na konferenci, Arnošt Veselý z Fakulty sociálních věd UK. „Jde opravdu o každou jednotlivou třídu každé školy.“ 

Existují ale tři základní obecné modely, jak k řešení přistoupit. První je model „tradiční“. Vychází z toho, že shora se stanoví úkoly a způsoby, jakými se má dosahovat jejich splnění, a pak se plnění kontroluje a vyžaduje. „Tržní“ model sází na to, že schopní se prosadí a nepotřebují byrokratickou kontrolu. Svoboda je ovšem vyvažována tím, že se prosadí opravdu jen někteří, kdežto ostatní ze systému neprofitují.

A konečně je tu model „pomáhající“. „Ten má úplně jinou logiku,“ říká Veselý. „Nemusíme přece vycházet z toho, že učitelé nejsou dostatečně motivovaní nebo, že jsou neschopní, že je třeba je kontrolovat, nařizovat jim, co mají dělat, nebo je ponechat napospas konkurenci. Můžeme jim pomáhat, podporovat je, pozitivně je vést.“

Podle Veselého v praxi neexistuje žádný z těch modelů v čisté podobě a vždy jsou v nějaké míře přítomny všechny zároveň. Nicméně v zemích a regionech, jejichž vzdělávací systémy jsou dnes považovány za nejlepší, převažuje model „pomáhající“. Tak je tomu ve Finsku nebo v kanadském Ontariu, kde byl Veselý a několik dalších českých pedagogů před nedávnem na studijní cestě.

Jednoduše řečeno, jde tedy o to, aby se všichni aktéři – stát, obce, zřizovatelé, odborníci, rodiče – zaměřili na podporu učitelů, na to, aby učitel mohl každou hodinu podat takový výkon, aby si každé dítě odneslo z každé hodiny něco podstatného, důležitého, zajímavého.

„Zdá se, že je s tím spojena řada nepřekonatelných potíží: děti jsou různé, různě připravené z mimoškolního prostředí, chybí jim motivace, nemají o vyučování zájem, třídy jsou velké…,“ vypočítává další panelistka Hana Košťálová, která je učitelkou češtiny a koordinuje program Čtením a psaním ke kritickému myšlení. „Pro učitele to znamená vstupovat do rizik, nedržet se zavedených pravidel, hledat nové cesty. Ale zvládnout to můžeme. Je důležité, jestli tomu budeme věřit, jestli to vůbec začneme zkoušet.“

 

Atmosféra tahounů

Tenhle převrat v přístupu ke změnám v české škole vypadá možná jako utopie, ale je to realistický projekt. Tvrdili to v pátek Veselý, Košťálová a další diskutéři z neziskovek i ministerstva. A ukazovali konkrétní metody inspirované třeba finskou nebo kanadskou zkušeností. 

„U nás jsme zatím například stále zvyklí na frontální výjezdní školení – učitelé se sjedou do Prahy, a tam jim nějaký expert předkládá ‚zlatá pravidla‘. Jistě i to může být užitečné, ale příliš efektivní to nebývá,“ vysvětluje Veselý. „Mnohem přínosnější je setkávání učitelů a odborníků přímo v terénu – sejdou se v nějaké škole a řeší konkrétní problém, konkrétního učitele v konkrétní třídě.“

Na první pohled drobná změna, ale soubor takových relativně drobných změn může podle nově naladěných odborníků a pedagogů po čase změnit celý systém. Takových dílčích opatření vypočítali diskutující na konferenci jedenáct, mimo jiné je to třeba podpora vzájemných hospitací učitelů, zavedení studijního volna pro učitele, využívání pomocného pedagogického personálu, vytvoření platforem pro stálou spolupráci učitelů s odborníky. Opět by bylo možno vypočítat celou řadu příliš velkých „ale“, například nedostatek peněz. Nicméně, jde o úhel pohledu: zda skutečně přijmeme zlepšení výuky jako cíl a vážně hledáme cesty, jak ho dosáhnout. 

Nejdéle se probíralo téma „leadershipu“, neboli, jak to překládal Arnošt Veselý, „tahounství“. Pro stav českého školství a obecněji kulturu českých vztahů téma typické a vysoce konfliktní.

„Tahounství“ se nezaměřuje pouze na ředitele, případně jejich zástupce, ale hrají tu nepochybně důležitou roli. A v Kanadě ji hrají takto: mezi úkoly ředitele patří vytipovat talenty na vedení, kandidáty na ředitele a zástupce. Ti pak procházejí velmi intenzivním tréninkem na univerzitě, i v terénu na školách, za mentory mají univerzitní pedagogy i ředitele z jiných škol. Vzniká tak „zásobárna“ proškolených talentů, z nichž si školy vybírají své budoucí ředitele a zástupce.

Právě schopnost a ochota vychovávat si své potenciální nástupce, nebát se talentu, který se může ukázat větší než můj vlastní, nepatří v českém prostředí – a to jistě nikoli jen na školách – k běžné výbavě „tahounů“. Lze dosáhnout změny této kultury? A jak? Arnošt Veselý odpovídá opět jednoduše: „Jedině postupně. Školu po škole, třídu po třídě. Určité množství lidí, kteří budou svoji roli ‚leaderů‘ vnímat novým způsobem, pak může zažitou kulturu proměnit.“  

Kanadský nebo finský ředitel se ovšem od toho českého neliší pouze tím, že je schopen ocenit talentované pedagogy, má na své „tahounství“ také čas. Jeho hlavní úkoly jsou pedagogické, nikoli administrativní – na ty druhé má k ruce tajemníka a stará se o ně také zřizovatel. Ředitel se může věnovat „pedagogickému tahounství“ ve více než 50 % svého času. Což je poměr, o němž se českým ředitelům může jen zdát. 

Možná ale jen zatím. Diskutující na konferenci o budoucnosti vzdělávání doporučují vcelku jednoduchý model, jak se změnami začít: „Říct, že to chcete a začít to dělat.“

Tak uvidíme.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz