Martin Jan Stránský: Testovat je potřeba často, ale jinak, než jak to děláme

Publikujeme rozhovor s neurologem Martinem Janem Stránským o testování, vlivu sociálních sítí a digitálních technologií na lidský mozek a selekci ve školství. Rozhovor navazuje na vystoupení Martina J. Stránského na letošní konferenci Neurověda ve vzdělávání (ZDE), v rámci něhož shrnul soudobé poznatky neurovědy o procesu učení. Škola podle něj selhává, pokud učí děti biflováním, nesprávně a málo testuje a rozděluje děti na ty „chytřejší“ a „méně chytré“.

„To, co víme a co je vědecky prokázáno, je, že lidé s různými mozky a schopnostmi se mají kombinovat dohromady a všichni z toho mají benefit. Segregovat lidi na základě jejich intelektuálních schopností je primitivní a ten, kdo něco takového tvrdí, by se měl nad sebou hluboce zamyslet,“ odpovídá Martin J. Stránský na otázku, zda by se ve školách měly děti rozdělovat podle talentu.

Mluvíte o testování jako o nástroji aktivizace mozku před samotným učením. Mohl byste to vysvětlit?

Jednou otázkou je frekvence testování a druhou, co se testuje. Obecně řečeno se u nás ve školách spíše testuje to, co společnost nepotřebuje, místo aby se testovala schopnost myslet a analyzovat.

Úplně nejlepší je testovat ústně, kdy musí testovaný ukázat, jak by problém řešil. To je velice důležité. Stačí se jenom podívat na to, kde jako Česká republika jsme. Karlova Univerzita v Praze je v mezinárodním žebříčku Economistu a U. S. News & World Report bohužel na 350. místě, takže nemáme na co být pyšní. V mezinárodním měřítku Karlova Univerzita tedy propadá, neumí ani učit ani testovat to, co naše moderní společnost potřebuje. Zůstává obrovskou fosilií, ve které funguje nepotismus a staré struktury. Nenabízí téměř žádné praktické zkušenosti, nicméně v těch ostrovech světa, kde je nabízí, studenti vynikají. Celkově to vypadá tak, že profesoři jsou mnohokrát nedostupní a přednášky jsou vedené tak, že se přednáší, učí se dálkově a všichni se učí na to, aby udělali nějakou zkoušku a nikoliv proto, aby skutečně něco uměli.

Je to opravdu tak špatné?

Učím na lékařské fakultě tady a v USA a rozdíl mezi klinickými schopnosti studentů u nás a v Americe je velký. Zdejší studenti to dohoní teprve poté, co promují, odejdou z lékařské fakulty a začnou dělat medicínu. Samozřejmě jsou výjimky, ale obecně řečeno nemají v žádném případě integrovaný přístup k pacientům. V Americe se učí modulárním přístupem. Hned od začátku se učí nejen základní předměty, jako například anatomii, ale účastní se i léčby pacientů a učí se, jak s nimi komunikovat a jak o nich přemýšlet.

Při výuce je důležité připravit mozek na to, aby mohl informaci vstřebat rychle a zároveň jí propojovat, tedy integrovat. To lze posílit i tak, že to hned na začátku otestujeme – předložíme mozku to, z čeho ho budeme zkoušet. Je to stejné, jako kdybych vás vzal na stadion a řekl vám: tady máte dráhu a za tři měsíce dostanete známku za to, jak rychle jí proběhnete. Nejdřív vám ale řeknu, ať ji oběhnete hned teď. Všechno, co se pak ode mě dozvíte jako od trenéra, bude vztažené už k této zkušenosti, už budete mít s čím to porovnávat. Veškeré další výkony v atletice měříte s touto první zkušeností. Tím testem si váš mozek vlastně zarámuje a připraví prostor, do kterého může vkládat myšlenky a zkušenosti. Tak získá objektivní parametry, podle kterých může posuzovat. Čím častěji to děláte, tím je to lepší.

Jakou roli hraje hodnocení testu?

Záleží na tom, z jakého hlediska se na to díváte. Když přijímám studenty ke studiu, samozřejmě předpokládám, že mají nějaké základní znalosti z oboru, nemůžou mít pětky z biochemie. Jinak mě ale zajímá převážně to, kde byli, jaké mají životní zkušenosti, a co se naučili mimo medicínu. To totiž ukazuje, že jejich mozek je pružný, iniciativní a „bohatě sestavený.“

A co stres, který to testování vyvolává?

Obecně se dá říct, že pokud máte jeden nebo dva testy na semestr, tak ten stres je obrovský. Když to rozporcujete tak, že každý týden máte test a každý ten test platí na deset procent a máte jich deset, získáte mnohem pružnější systém. A ještě lepší je, když to rozdělíte tak, že část známky je z psaného testu, část je z i ústní interakce mezi vámi a učitelem nebo mezi vámi a třídou a ta poslední část je stanovena na základě vašich dalších aktivit, které děláte mimo daný, rigidní, program libovolně, ale které souvisejí s tím, co jste se učili. Každá výuka by totiž měla mít určitou část, kterou mohou ovlivnit sami žáci, poněvadž úspěch je především o iniciativě. Ta iniciativa by měla vést jak k dosažení nových faktů, ale rovněž i nových kontaktů. To, co totiž nejvíc souvisí s úspěchem, nejsou faktické znalosti, ale vlastně to, kolik lidí ve vašem okolí a oboru znáte. A právě to by měla škola hned od malička podporovat – kontakt a komunikaci.

Takže myslíte, že by ve škole měly být daleko více zohledňovány mimoškolní aktivity…

Mělo by být zavedeno, že nemalou část hodnocení budou tvořit mimoškolní aktivity, které souvisejí s výukou. Například v rámci výuky biologie můžete jít do zoo, podívat se na zvířata a promluvit si s někým, kdo se tam o ně stará. To je to, co tvoří úspěch v dospělosti.

Jaký v tomto smyslu vidíte rozdíl mezi českými a americkými školami?

Amerika má ty nejlepší i ty nejhorší školy na světě. Je to obrovská země. Bohužel, stejně jako my, klade velký důraz na diplom a ne na to, co za ním stojí. Obecně řečeno je úroveň výuky na našich gymnáziích vyšší, než je ve Spojených státech, alespoň, co se týká přírodních věd a matematiky. Ale to, v čem krok nedržíme, je schopnosti obhajovat vlastní názor a myslet laterálně. Tedy prosazovat. Američan nemá třeba tušení, kde je Evropa, ale mnohem rychleji než Čech vám řekne, když s něčím nesouhlasí a myslí si, že by se to mělo dělat trochu jinak. Když bude chtít obhájit svůj názor, dá vám k tomu legitimní fakta, udělá to rychleji a dotáhne argumentaci do konce. My jsme stále zatížení habsburským a komunistickým školstvím, kde je učitel či profesor nedotknutelný.

A co MOOC, jaký je jejich přínos?

Asi je to lepší než se koukat na televizi. Když člověk čte a učí se, tak přeci jen přemýšlí, ale je otázka, jak je to efektivní.  Způsob, jakým učíme, a to, co učíme, je nepochybně to nejdůležitější, co jako společnost můžeme udělat pro sebe. To se tu absolutně podceňuje, z hlediska vlády je to totálně ignorováno. Kosmetické kroky, jako například dát tablet každému dítěti, jsou nejen populistickým nesmyslem, ale i vědecký potvrzené jako nežádoucí. Mezinárodní pediatrické společnosti varují před tím, aby děti nadměrně používaly technologie.

Dlouhodobě také kritizujete příliš časté používání sociálních sítí. Je jejich vliv opravdu tak destruktivní?

To je opačná strana mince, když se člověk posadí před počítač a nedělá nic užitečného, protože tam vlastně jen režíruje vlastní divadlo.

Zároveň se tam ale taky dostáváte do interakce s ostatními, i když to samozřejmě někdo může brát jako možnost sebeprezentace. Někdo jiný na základě komunikace na sociálních sítích může rozšiřovat své sociální vazby i v reálném světě…

Ta interakce je plochá, falešná a neupřímná, poněvadž je režírovaná. Vy toho člověka nevidíte, neřeknete mu, co si skutečně myslíte. Když s lidmi mluvíte, díváte se na jejich výrazy v obličeji, a podle toho regulujete diskusi. Je to legitimní výměna názorů, která reflektuje naší biologickou a psychologickou skutečnost.

A není to ve skutečnosti tak, že i v běžných vztazích člověk používá nejrůznější nástroje, jak vyjádřit například svůj názor a v jistém smyslu režíruje svoje jednání? Na sociálních sítích je to samozřejmě okleštěné o řadu faktorů, které je potřeba vzít v běžném prostředí v potaz…

Ano je to podobné, ale život a mezilidské vztahy fungují simultánně na různých úrovních. To, co reprodukuje realitu nejlépe, je realita samotná. Když můžete editovat, když to filtrujete, když to píšete pod vlivem emocí či alkoholu a podobně, dáváte to do úplně jiné režie, než když se s někým posadíte do kavárny a bavíte se spolu. Zdá se mi, že tuhle druhou schopnost už dost nedovedeme – dnes přijde pět lidí do kavárny, všichni vytáhnou své mobilní telefony, do kterých čumí a vůbec nic si mezi sebou neřeknou.

Může mít masivní používání digitálních technologií vliv na dlouhodobé změny v mozku? Jak se to odrazí v příštích generacích a ve společnosti vůbec?

Věřím, že jako vše ostatní, společnost vytvoří protiproudy. Shodou okolností jsem nedávno byl ve Spojených státech na promoci. Hlavním řečníkem byla prezidentka největší nemocnice ve Filadelfii a ta studenty varovala před používáním sociálních sítí, počítačů a internetu vůbec ve chvílích, kdy to opravdu není nutné.

Pokud to bude pokračovat jako dosud, bude pokračovat totální homogenizace lidstva. Všichni budou napojeni na stejnou společenskou síť, která bude vše režírovat. Budou nosit stejná reklamní trička, budou mít stejné varianty názorů a chtíc nechtíc, budou propagovat zboží a myšlenky ostatních.

Ale tendence většiny kopírovat vzorce chování a myšlení od sebe navzájem, tu můžeme sledovat napříč generacemi. Stačí, když se podívám, jak trávila svůj čas generace mých rodičů, když byli mladí, v jistém smyslu to byla také homogenní společnost, daná i tím, že například hranice byly uzavřené…

V tom s vámi nemůžu souhlasit. Jednotlivé kultury byly homogennější, ale teď máme něco, čemu se říká západní civilizovaná společnost, ve které není žádný rozdíl mezi Italem, Němcem, Američanem a Čechem. Možná máme nějaké šarmantní přebytky kultury, ale nosíme transglobální oblečení, jíme transglobální jídlo, a pokud ne, tak se mu musíme úmyslně vyhýbat, abychom jedli to, o čem si myslíme, že je naše. Naši předci kvůli rozdílům ve společnosti začali několik světových válek, my teď chceme všechny ty rozdíly vymazat a stát se jedním a tím stejným. Sledujeme stejné umělce, filmy, naše celá kultura je v jednom kotli, náš úspěch se měří podle jediného měřítka, a tím je, kolik kamarádů máme na Facebooku.

A nevede to ke snižování konfliktů ve společnosti?

Zdravé konflikty jsou to nejlepší, co se může ve společnosti dít, poněvadž znamenají konkurenci. Nezáleží na konfliktech samotných, ale na tom, jakým způsobem se řeší. Právě rozdíly jsou tím, co posouvá skutečnou civilizaci a kulturu dopředu.

Myslíte si, že lidé jsou schopni ty konflikty vyřešit jinak než použitím agrese a snahou o eliminaci toho, kdo není tím stejným, jako jsem já? Kdo je jiný?

Dá se říct, že jsme se ocitli na důležité křižovatce. Máme nadnárodní instituce, jako je Evropská Unie, které byly založené proto, aby předešly těm nejhorším možným konfliktům.  A to se skutečně podařilo! Otázkou je, co bude dál. Jakmile nás dohoní islámský svět ze 14. století a Afrika, která žije v 10. století, což nebude zase tak dlouho trvat, dojde k další í homogenizaci. Otázkou je, jak to bude vypadat. Zda se lidstvo začne dělit do různých ekonomicky „kastovních systémů“, či se znovu vynoří rasismus a nacionalismus, jak jsme dnes svědky, anebo jestli se vytvoří jakýsi vzácný a žádaný model, který bude na jedné straně podporovat rozdíly a nezávislost a na druhé zajistí rozumnou redistribuci bohatství a s tím i rovnost.

Každopádně, vždy budou lidé, kteří budou vymýšlet a vlastnit a pak ti ostatní žijící v nějaké naivní představě, že stále mají určité možnosti, určitou naději. Právě proto se současný stav udržuje, i když nůžky mezi těmi, kteří mají a nemají, se drasticky rozšiřují. To, co vše spojuje, jsou právě sociální sítě a technologie. A když pak někdo, metaforicky řečeno, vypne proud, nastane konec. Ostatně už Einstein řekl, že to bude technologie, která zničí lidstvo. A nemyslel tím atomovou technologii. Myslel závislost na technologii.

Co si myslíte o zavádění technologií do škol? Máme tu strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, která počítá s tím, že využívání digitálních technologií se stane součástí výuky ve školách.

Je to nevyhnutelné. Přirovnal bych to k tomu, že každý bude muset mít řidičák. Jsou ale někteří lidé, kteří auto nebudou potřebovat, někteří jej budou potřebovat jen na určité věci a někteří se budou živit řízením vozu. Digitální technologie je víceméně to stejné. Nějaká základní potřeba vyznat se v ní a umět ji používat tu je, ale pak je velmi důležité rozhodnout se, pro které lidi je důležitá a k čemu. Využívat digitální technologii se dá naučit. Ale naučit se, jak přemýšlet a jak používat digitální technologii, aby měla co největší praktický, ale dá se říct i filosofický, přínos, to se jen tak naučit nedá a rozhodně nikoliv přes digitální technologii. Digitální technologie má být to poslední, co se má nabízet, nikoliv to první. Nejdřív je třeba umožnit dětem mezi sebou mluvit a debatovat.

Nemají i digitální technologie nějaký potenciál rozvíjet myšlení?

Můžou být používány jako pomocník k tomu, aby se člověk naučil „přeskakovat“ mezi jednou a druhou myšlenkou nebo mezi různými procesy. Ale je to naprosto nepřirozené. Z hlediska pěti bilionů let existence Zeměkoule je nepřirozené, aby se biologická masa začala řídit elektronickou technologií během jedné generace. To je antievoluční. My jsme především, a budeme vždy, vedeni geny, které nosíme v sobě samých. Naše geny nezajímá digitální technologie, pokud nám neumožní mít větší potenciál.

Na závěr ještě jedna poslední dobou velmi diskutovaná otázka. Selekce nebo inkluze, co je pro společnost prospěšnější?

To, co víme a co je vědecky prokázáno, je, že lidé s různými mozky a schopnostmi se mají zkombinovat dohromady a všichni z toho mají benefit. Segregovat lidi na základě jejich intelektuálních schopností je primitivní a kdokoli to tvrdí, by se měl nad sebou hluboce zamyslet.

Ten, kdo v něčem vyniká, si vždycky najde to, co potřebuje. Ten, kdo je pomalejší, jiný nebo slabší v té dané věci, ten se naopak inspiruje tím druhým a může svůj potenciál realizovat přes něj. Nejlepší je vzít tu hendikepovanou osobu, věnovat se jí trochu intenzivně a pak ji dát hned do toho mainstreamu. Uznávám, že je to finančně a časově náročné, nicméně je to ale optimální scénář, protože vzbuzuje empatii. Tím se lidi naučí, že musí korigovat své názory a své aktivity, hry a výuku podle všech. Člověk si totiž mnohokrát něco uvědomí teprve poté, co se s tím dostane do kontaktu. Podstatně lepší, než abychom přednášeli o empatii a pak šli na návštěvu do dětského domova, je dát jedno dítě z  dětského domova do každé třídy, aby i ti ostatní byli konfrontováni s tím, že jsou lidé, kteří žijí úplně jinak, kteří nemají jisté schopnosti, ale zase mohou mít jiné. Má to v sobě tolik vrstev, je to velmi bohatá zkušenost. Takováto integrace je velice žádoucí a měla by se agresivně podporovat.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

137 komentářů k "Martin Jan Stránský: Testovat je potřeba často, ale jinak, než jak to děláme"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz