Mf DNES: Dětská skupina není školka, ale buďme za ni rádi

Untitled-2

Publikujeme pohled psychologa Václava Mertina na dětské skupiny. Návrh zákona, který by jejich zřizování umožnil, postoupil před několika týdny do druhého čtení. Názory na přínos dětských skupin se však liší. Socioložka Linda Sokačová (ZDE) je považuje za provizorium, které zastírá neřešený problém chybějící finančně dostupné předškolní péče. Václav Mertin je vnímá jako přijatelnou variantu, která umožní rodinám sladit práci a osobní život a dětem poskytne sociální podněty. Článek vyšel v sobotní Mladé frontě DNES pod názvem Dětské skupiny.

Ačkoli státní instituce i politici mohli dlouho dopředu počítat s dopady dětského boomu z let 2006 až 2008, jako obvykle zaspali. Teď má rodičům narychlo pomoci zákon o dětských skupinách. Ministerstva se však o něj přou, místo aby problém řešila.

Pro dítě je po narození nejvhodnější péče zajišťovaná rodiči a v domácím prostředí. Platí to zcela určitě pro prvních šest let života. To však vůbec neznamená, že je nezbytná výlučná rodičovská péče. Už u malého dítěte pomáhají babičky, paní na hlídání, chůvy a také rozmanitá kolektivní zařízení. Pokud se pro ně rodiče rozhodnou nebo jsou nuceni se rozhodnout, nelze mít z psychologického hlediska námitky.

Jak dítě stárne, má vedle rodičů mnohem větší potřebu vrstevníků, takže písek s druhými dětmi, kroužky, tradičně i mateřská škola jsou docela vhodným místem pro jeho plnější rozvoj. Dítě v tomto věku potřebuje dostatek různorodých podnětů, aby se mohlo přiměřeně rozvíjet, dále aby bylo v bezpečí, aby mělo dostatek kontaktů s vrstevníky. Je samozřejmé, že důležitý je i pozitivní emoční vztah se stabilním důležitým dospělým. Podmínky prostředí, ve kterých se u předškolního dítěte edukace naplňuje, nejsou zcela určitě pro samotné dítě prioritou. Podstatnější je, aby někam patřilo a aby je měl někdo rád. Rozhodně bychom neměli dospět k závěru, že dítě, které neprošlo kolektivem v předškolním věku, bude nedostatečně rozvíjené a připravené na školní docházku.

Jen kvůli kariéře?
Jestliže si rodiče přejí, měli by mít možnost zřídit si jakoukoli skupinu, jakýkoli typ zařízení podle svého gusta. Ale netvařme se u toho, že jde automaticky o srovnatelné zařízení, jako jsou mateřské školy. Jsou to prostě jiná, možná i náhradní zařízení. Tím neříkám, že mateřská škola je nejlepší, i když si to v zásadě myslím.
Jen bychom neměli zapomínat na to, že kolektivní zařízení je v určitém věku dítěte pro rodiče, a ne pro dítě.

Teprve ve čtyřech pěti letech už je školka i pro dítě. Jistě záleží na čase, který zde dítě stráví – celé dny jsou nevhodné i těsně před vstupem do školy, pár hodin týdně je akceptovatelných i u dvouletého.
A jestli chce někdo zakládat kolektivní zařízení zejména proto, aby rodiče mohli lépe sladit pracovní roli s rodičovskou a aby se mohli lépe pracovně rozvíjet a realizovat, pak si kladu otázku, proč má takový člověk vůbec děti. Zde bych úlohu státu viděl spíše ve faktické podpoře kratších úvazků pro rodiče.

Dvojí metr
Jsem přesvědčený, že je třeba vždy rozlišovat dvě roviny jakékoli péče o děti. „Soukromou“, která by se měla řídit výlučně objednávkou rodičů a poskytovatelem služby a dohodou mezi nimi. Asi jako když se rodiče domlouvají s paní na hlídání. V těchto případech je možné, aby se forma péče i podmínky, za kterých je poskytována, výrazněji lišily od toho, co se v dané době pokládá za standard. Jestli tedy v tomto případě existuje v zařízení jeden záchod, na kterém se vystřídají všichni, nebo jestli je pro každých deset dětí jeden samostatný, je zcela lhostejné.

Druhá rovina je „státní“, od té očekáváme i naplnění formálních standardů. Stát stanovuje a vymáhá naplnění podmínek, za kterých má edukace probíhat. Vzhledem k tomu, že výchova a vzdělání jsou nejen hodnota osobní, ale i společenská, má tento postup jasné opodstatnění.

Dítě samo tyto okolnosti neřeší, přijímá svět, jaký je. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že nesplněná norma pro počet toalet ohrozí tělesné a psychické zdraví dítěte. Přesto podporuji toto rozlišení. Analogii spatřuji v řadě dalších oblastí života, ve kterých doma v soukromí můžeme postupovat úplně jinak, než smí postupovat instituce. Zatímco doma si mohu vzít z ledničky a ohřát i čtyři dny staré jídlo a riskuji jen zažívací potíže, ve veřejném zařízení očekávám, že k podobné variantě nikdy nedojde a že jídlo bude čerstvé.

V obou případech je však důležitý informovaný souhlas, což znamená, že rodiče se pro konkrétní péči rozhodnou na základě maxima informací, které jim poskytovatel sdělí. Když jim podmínky nevyhovují, snaží se je změnit, nebo se obrátí jinam. Takže určité standardy musí splňovat jakákoliv forma péče o děti. Jestliže předcházející politické garnitury zaspaly, rychlé řešení neexistuje a vzniká tak ve společnosti závažný problém, je třeba hledat okamžitá řešení, a ne zase čekat, až to nějak samo dopadne. Z tohoto hlediska zřizování alternativních forem péče o předškolní děti pokládám za nutné.

Pro přechodnou dobu bych proto zcela určitě podpořil dětské skupiny, svépomocné skupiny či firemní školky. Je naprosto jasné, že kapacity mateřských škol se tak rychle navýšit nepodaří, a až se to podaří, tak už asi zase nebudou zapotřebí. Myslím, že by je stát měl podpořit i finančně.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz