Montessori v běžné ZŠ? Proč ne…

ilustrační foto by Dangik (flickr.com) (CC BY 2.0)

Přinášíme rozhovor s Monikou Vokřínkovou, předsedkyní spolku Montessori centrum Hlučín o tom, jak může vzniknout stálá lokální aktivita podobného typu a jak je možné domluvit se s běžnou školou a propojit ji s veřejným vzděláváním.

„Odnášíme si z něj především spoustu radosti z různých zdařených drobností, která nás dobíjí silou k dalším plánům. Tak třeba radost z dojemných historek paní učitelky o situacích, které se dějí ve třídě. Z tvořícího se kruhu dětí a rodičů kolem Montessori, který je charakteristický výraznou vzájemnou solidaritou, ochotě přispět společnému projektu, z rostoucího zájmu rodičů o tento program,“ říká předsedkyně spolku Montessori centrum v Hlučíně Monika Vokřínková o zkušenostech z prvního roku spolupráce s veřejnou ZŠ, do které se podařilo „infiltrovat“ odlišný pedagogický přístup…

Jak vzniklo Montessori centrum v Hlučíně? Kdo jeho vznik inicioval a proč, s jakým záměrem?

Z dnešního pohledu je to vlastně takový úsměvný příběh. Bylo to pět let zpátky, kdy mě můj starší, dnes 7 letý syn přivedl k Montessori. Moc jsem o tom předtím nevěděla. Kdykoliv jsem se pokoušela s ním účastnit nějaké skupinové aktivity, jakéhokoliv kroužku, odmítal to. Nechtěl dělat to, co ostatní, ani nespolupracoval s lektory. Na prvním Montessori klubu se mi před očima proměnil v soustředěné a pro svou zvolenou aktivitu zapálené dítě. Dodržoval pravidla práce s pomůckami. Nestačila jsem se divit. Začali jsme tedy dojíždět na hodinový klubík do Ostravy. V Hlučíně takováto nabídka nebyla. S lektorkou klubu jsme se dohodly, že bychom to změnily a něco takového místním rodičům nabídly. Oslovila jsem pár maminek, zda by měly zájem. Šlo mi skutečně jen o to, aby syn a další, kterým by to mohlo vyhovovat, měli možnost navštěvovat tento kroužek a pravidelně nedojíždět kvůli jedné lekci. Okamžitě se mi dostalo tolik odpovědí, že by počet zájemců dal tak na 4 skupinky. Otevřely jsme 3. Bylo to o nadšení, ale také o náročných, naprosto nevhodných podmínkách. Lektorka si k nám vozila vždy 2 obrovské pytle pomůcek, které rozkládala před kroužkem a po něm zase dlouze sklízela. Jenže převozem se pomůcky kazily, její chuť k takovéto spolupráci logicky klesala, navíc se v té době vrhla do zakládání Montessori soukromé školy (Pianeta v Bohumíně). Zároveň ale v Hlučíně po Montessori kroužcích rostla poptávka. Tak jsme s kamarádkou daly hlavy dohromady a rozhodly jsme se aktivity kolem kroužků formalizovat. Sepsaly jsme si poslání, vize a cíle, přizvaly další členy a před 3 lety se formálně zrodilo občanské sdružení Montessori centrum Hlučín. Velmi milé a úsměvné nám dnes připadá, když vzpomínáme na naše první schůzky na zahrádce jedné restaurace, kde sedělo prvních 12 nadšenců s ručně vyrobenými prototypy pomůcek, a kde jsme mezi dlouhodobými cíli uvedli založení Montessori tříd na základní a mateřské škole. Myslím, že se nám to tehdy nejevilo vůbec reálně.

Přesvědčili jste vedení ZŠ Dr. M. Tyrše, tedy veřejné školy, aby vám dala k dispozici jednu třídu, v níž byste mohli vzdělávat podle principů Montessori školy. Jak se vám to podařilo.

To byla docela pozvolná cesta. Z původních několika kroužků se postupně naše činnosti rozšířily na celotýdenní provoz. Měli jsme klubíky pro děti od jednoho roku do 7 let, i pro předškoláky. Začali jsme s dopoledními „miniškoličkami“, které částečně suplovaly školku. Chodilo k nám týdně přes 80 dětí. Zaměřili jsme se i na osvětu, začali pořádat nejrůznější přednášky a besedy o vzdělávání.  Čím více jsme se v tématu vzdělávali a více chápali souvislosti, tím méně se nám dařilo opustit myšlenku na založení Montessori třídy či školy. Velmi nás opět motivovala poptávka rodičů po dalším pokračování tohoto stylu výchovy. Dojednávání o Montessori škole bylo zpočátku neúspěšné. Přemýšleli jsme o různých variantách. Bavili jsme se se všemi řediteli Hlučínských škol, se zástupci města. Se všemi, s kým se dalo. Nenarazili jsme na zájem o spolupráci okamžitě. Tak dlouho jsme ale všemožně rozsévali semínka, až jednou vyklíčila. Partnera jsme nakonec našli v ZŠ Dr. Miroslava Tyrše, škole s nejmenším spádovým okruhem v Hlučíně. Po několika jednáních jsme zjistili, že paní ředitelce se systém líbí, a že by byla ochotna takovou třídu na své škole mít. Zhostila se tohoto s takovou odpovědností, že jsme koukali. Měli jsme velké štěstí, protože jí tato změna stála a stojí obrovské úsilí. Škola vyčlenila pro Montessori jedno patro, kde společně s městem Hlučín investovala nemalé prostředky do jeho přestavby. Na stejné patro jsme přestěhovali Montessori hernu a provozujeme zde i kroužky a postupně i další aktivity, které navazují na program školy.

Myslím si, že vytvořit podhoubí pro tuto změnu bylo jedním z klíčů k možnosti přerodu Montessori systému do formálního vzdělávání. Postupně jsme získali zkušenosti, jak organizační, tak lektorské, mohli jsme z našich řad nabídnout kvalifikovanou Montessori učitelku, což výrazně ulehčilo počáteční rozjezd. Delší dobu jsme pracovali i s rodiči, byli již zasvěceni do tématu a mohli si systém a jeho výhody osahat v malém. V neposlední řadě jsme se už pár let věnovali tomu, aby děti tento styl výchovy zvládly. A byly na něj připravené.

Máte za sebou rok zkušeností. Co jste si z něj odnesli? A jak to ovlivnilo váš záměr, jakým směrem chcete pokračovat?

Máme za sebou rok spolupráce se školou, která otevřela třídu s Montessori prvky. Od příštího roku se současná první třída rozdělí, některé děti půjdou do klasické druhé třídy na této škole a některé do Montessori třídy. Tady už se budou učit společně s novými prvňáčky, budou mít k dispozici 2 paní učitelky, více svobody a zodpovědnosti za své vzdělávací pokroky, i koutků a pomůcek. Odnášíme si z něj především spoustu radosti z různých zdařených drobností, která nás dobíjí silou k dalším plánům. Tak třeba radost z dojemných historek paní učitelky o situacích, které se dějí ve třídě. Z tvořícího se kruhu dětí a rodičů kolem Montessori, který je charakteristický výraznou vzájemnou solidaritou, ochotě přispět společnému projektu, z rostoucího zájmu rodičů o tento program. Mě osobně také těší dařící se spolupráce. Není to samozřejmostí, aby se na společném cíli dohodlo město, škola a nezisková organizace. Moc si toho vážím. Té odvahy do něčeho nového jít a něco měnit na takto malém městě. Riskovat nezájem rodičů a nevoli veřejnosti, která samozřejmě při vzniku nových věcí je přítomna vždy, zvláště když novinky doprovází investice z veřejných rozpočtů. Spolupráci obecně bych určitě vyhodnotila jako věc, na které je třeba a chceme i do budoucna stavět. Ať už na té naši se školou nebo té s rodiči. V neposlední řadě také s mateřskou školou. V Hlučíně obdobným způsobem vznikla třída s Montessori prvky na místní veřejné MŠ. Rádi bychom, aby systém na sebe navazoval, lektorky i učitelky si vzájemně pomáhaly, měly možnost spolu diskutovat. Veškerou zmíněnou spolupráci bychom chtěli udržovat či prohlubovat. Dále bychom chtěli spolupracovat na vytvoření podmínek pro druhý stupeň a postupně se bavit také se zástupci středních škol.

Pokud jde o práci s dětmi, chtěli bychom organizovat ve spolupráci se školou více neformálních setkávání rodičů a dětí. Podporovat dobročinné projekty, například navštěvovat seniory v domově důchodců či organizovat společné výlety pro děti a rodiče, třeba chodit po horách.

Mimochodem, co děti? Vidíte na nich nějakou patrnou změnu?

Řekla bych, že je na nějaké zásadní zhodnocení ještě brzo. U svého syna, který tuto třídu navštěvuje, vidím, že se do školy těší, nové informace stále absorbuje jako houba. Kudy chodí, a to doslova, tak čte, počítá, píše vzkazy, popisuje papírky nebo se mě ptá, jak se věci řeknou anglicky, jak fungují. Do takové míry, že už musíme spoustu věcí dohledávat mimo mé znalosti. Je nešťastný, když kvůli nemoci nemůže do školy. Takže za mě osobně se povedlo to, co jsem od školy chtěla především. Neodradit od přirozené touhy poznávat. Zároveň se mi líbí, že se dětem nebrání iniciativě. Například samy přišly s tím, že by chtěly hrát divadlo. Nacvičily si text, rozdělily role, a ti žáci, kteří nechtěli hrát, tak namalovali kulisy, vytvořili pozvánky a přichystali čaj pro rodiče, kterým divadélko předvedli. Pak jej hráli dětem z Montessori miniškoličky.

Myslím, že se díky důrazu na sociální kompetence u dětí daří paní učitelce pracovat se skupinou a vytvářet příjemnou atmosféru. Že se děti velmi posouvají sociálně. Rozhodně se v jejich skupině objevuje vysoká míra solidarity. Vzájemně si pomáhají, podporují se. Některé příběhy jsou skutečně až dojemné.

A co rodiče? Skutečně všichni se srovnali s tím, že škola může vypadat a fungovat jinak?

Jak říkala Maria Montessori, „sytém je pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče“. Někteří rodiče od školy očekávají spíše to, na co jsou zvyklí, co znají ze svých školních let nebo od staršího dítěte. Věřím, že systém, kdy pojedou obě linie – Montessori i klasika – na škole zvlášť, bude pro všechny lepší. Na ZŠ Dr. M. Tyrše se mohou rozhodnout pro oba směry. My sdružujeme rodiče, kteří chtějí, aby se jejich děti vychovávaly s větší mírou svobody a zodpovědnosti za vlastní vzdělávání. Jsou to lidé, kteří jsou připraveni přispívat k fungování školy dle svých dovedností a možností, a to zdaleka ne jen finančně. Jsou nadšeni z tohoto zrodu nové třídy. Někteří rodiče se zhostili role vedoucích kroužků, jiní se nabízí s šitím a výrobou pomůcek nebo pomáhali při skládání nového nábytku do herny. Od příštího roku budeme vybírat příspěvek na vzdělávání tak, abychom mohli škole přispět na asistentku učitelky. Byť příspěvek není tak vysoký jako např. na soukromých školách, někteří rodiče si jej ale nemohou dovolit platit, přitom jejich dětem tento systém velmi vyhovuje. Mezi našimi rodiči se našli sponzoři, kteří s financováním těchto příspěvků chtějí pomoct. Ději se nám prostě krásné věci.

Vaše iniciativa byla hodně ovlivněna změnou politického klima v obci, je to tak? Je tam nějaká kauzalita?

Dlouhou dobu jsme u zástupců města nenarazili na pochopení s naší iniciativou. Na argumenty o poptávce rodičů či nabídky alternativy ve školství předešlí představitelé města coby zástupci zřizovatele škol prostě neslyšeli. Pomoc jsme vždy ale našli u zaměstnanců městského úřadu, což bylo velmi příjemné. Dvě z našich členek se mimo jiné i proto rozhodly vstoupit do stran či hnutí, které kandidovaly v komunálních volbách. Otevřely jsme v nich otázku alternativního školství a dostaly je do programů obou stran. Volby dopadly pro nás dobře. Vyměnila se politická reprezentace a s tím i politická vůle a otevřela se možnost podpory našeho snažení. Tu největší jsme ale paradoxně získali ne z vlastních řad, ale od místostarostky města, která má pod sebou oblast školství, a měla odvahu rozvířit stojaté vody něčím takovým jako je zavedení alternativního přístupu ve škole.

Vy vlastně prošlapáváte zajímavou cestu: ze společné iniciativy rodičů a učitelů měníte školu zevnitř. Dokázali byste poukázat na důležité kroky, které je třeba udělat, a také na překážky, na které narážíte?

Mimo obrovského nadšení celého týmu a několikaleté snahy spousty lidí okolo toho bylo pořád ještě dost, co so muselo stát, aby to takhle „klaplo“. Některé věci jsme si odpracovali a některé se prostě staly jako (možná řízená) náhoda. Například jsme měli štěstí na silné osobnosti, které jsme si získali pro „věc“, a ony se pak nebály posunout věci dle svých rolí a kompetencí. Ať už mluvím třeba o paní místostarostce Blance Kotrlové nebo o paní ředitelce Ivaně Staňkové, kterých si moc vážím.

Dalším důležitým prvkem jsou lidé, na kterých naše iniciativa stojí. Dnes je jich už poměrně hodně. Rozšířili jsme tým Montessori nadšenců o lidi různých profesí, od učitelů, ředitelů, lektorů či politiků, přes organizátory, komunikátory, znalce z oblasti financí, účetnictví či manuálně zručných rodičů a nadšenců. A štědrých sponzorů. Ti všichni byli a jsou potřeba.

Začínali jsme po opravdu maličkých krůčcích. Seznamovali širokou i odbornou veřejnost s principy Montessori pedagogiky, rodiče a děti nechaly osahat tyto principy v praxi. Zažít svoje „aha“ a jéé, ono to funguje“, „on to fakt nerozbije“ atd. Myslím si, že vytvořit tohoto „podhoubí“ bylo jedním z klíčů k možnosti přerodu Montessori systému do formálního vzdělávání.

Mezi další důležité kroky a zároveň překážky patří potřeba získat kvalitního pedagoga. S rozšiřováním aktivit potřebujeme zapojit do programu nové učitele, kteří budou ochotni investovat svůj čas, nadšení a dále na sobě pracovat. Tito lidé se, zvláště pak mezi studenty, hledají velmi těžce.

A další méně příjemné věci? Jsou tradičně spojené s nepřejícností lidí. Často slýcháme velmi zavádějící názory o tom, co se ve škole, školce či centru děje. Mnozí lidé vnímají změnu velmi negativně. Často se jedná o pedagogy různých škol, kteří iniciativu vnímají jako kritiku vlastní práce. Což jistě naším vzkazem rozhodně není.

Mnohdy lidé také nezůstanou u šíření pomluv na sociálních sítích či „hospodského negativismu“. Někdy jsou formy vyjádření jejich nevole s našim počínáním na můj vkus zbytečně vyhrocené, třeba mají potřebu vznášet podněty k prošetření na školní inspekci vůči škole nebo posílat finanční či jiné kontroly k nám do Centra. To samozřejmě bere energii a odtahuje naše kapacity od skutečné práce. Ale i toto můžeme nakonec převrátit do potěšující zprávy: máme vše v pořádku. A taky, věříme, že „naše“ děti budou své názory vyjadřovat napřímo!

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz