Respekt: Jazyk operačních programů ministerstva školství jako nástroj moci

ilustrační foto. vassilis galopoulos (flickr,com) (CC BY-NC-ND 2.0)

Publikujeme krátký esej psychologa Zbyňka Vybírala, který vyšel v posledním čísle časopisu Respekt pod názvem Manuálem k nevzdělanosti. Vybíral v něm upozorňuje na to, jak neosobní jazyk a přílišná složitost zadání manuálu, podle kterého se mají řešit školské projekty do roku 2020, zaměstnává vědce a akademiky víc, než samotné promýšlení problému, který chtějí řešit. Texty plné floskulí a klišé přiměly Vybírala k důkladné analýze, která odhaluje strategii moci: „projektové žádosti a popisy projektů, jež nás chtějí učit nebo vychovávat“ a jež nás zbavují schopnosti o věcech přemýšlet.

V eseji Palimpsest napsal Lubomír Martínek, že není v silách rodičů „ubránit potomka před vřelým objetím zbyrokratizovaného světa“. Nejspíš ale není v silách dospělých ubránit ani sebe sama. Příkladem je příprava nového operačního programu pro podávání projektů ve školství, která loni vyvrcholila v kancelářích Evropské unie. Použila se opět slova výzkum, vývoj a vzdělávání (neboli VVV) a slon porodil OP VVV.

V České republice rozevřel novorozenec svou byrokratickou náruč v dubnu tohoto roku, kdy Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR zveřejnilo návod, jak se nechat novým programem vést. Je to náruč tak široká, že pro ni těžko hledat obdobu. Návod, který má sloužit jako vodítko pro psaní projektů a žádostí o jejich podporu, má s přílohami 285 stran. Pro srovnání: vydání Homérovy Odyssey z roku 1967 i s doslovem a poznámkami nemá o mnoho víc – 442 stran.

Než se podíváme na jazyk návodu, připomeňme si něco z teorie neosobního jazyka. Tisíce textů vypovídají o tom, jak v padesátých až osmdesátých letech minulého století vypadala prázdná rétorika. Otevřeme-li doslov k vydání Pohorské vesnice Boženy Němcové z roku 1956, čteme tam slova V. Rzounka: „Němcová jako umělkyně řeší zobrazením základních problémů společenských i základní problém české literatury, jímž je pravá lidovost a národnost uměleckého díla.“ Byla to jen zdánlivá prázdnota. Podobné výrazy sloužily za nosiče ideového působení. Ideologové měli v termínech „pravá lidovost“ či „národnost“ skryty biče, kterými práskali nad hlavami těm, kdo ideologické požadavky nenaplňovali. Rétorikou sháněli do houfu ty, kdo dosud nemluvili, jak se mělo, vymývali mozky a naháněli hrůzu. To, co se nám může zdát jako jalový a bezobsažný jazyk, byl ve skutečnosti nástroj moci.

Podle Jeana-Paula Sartra se neautentická řeč zhusta odvolává na neosobní „se“ a její obsah je založen na sdílení banálního. Šíření banality je důležitá funkce: v neautentické triviální řeči jsme doma spolu s druhými. Jsme od nich nerozlišitelní, přihlašujeme se k nim. To nás uklidňuje. Když s druhými tlacháme o banálních věcech, kterým všichni „rozumíme“, nejsme nápadní. V předmluvě ke knize Nathalie Sarrautové Portrét neznámého napsal Sartre, že takto mluvící lidé se mohou stát „vtělením všech“. Banalita je vtělena do lidí a nikdo si jí už není vědom. Stala se vnitřní řečí, uvažováním, identitou. Tisíce učitelů, vědců, žáků si osvojilo v minulosti triviální neautentický jazyk.

Do podobné situace se dostáváme dnes. Studovat třistastránkový manuál znamená, že nemáme čas číst Odysseu nebo třeba Noama Chomského. Noví Rzounci nepotřebují, abychom se zabývali Lipovetského Érou prázdnoty. Nasákli bychom kritickým myšlením a vzdělávali se v analyzování systému, který zavedli a který udržují. Nemáme se lišit, máme splynout ve společné louži banality.

Plíživě došlo k tomu, že univerzitní vzdělávání opět řídí ideologové. Neosobní jazyk se začal rozpínat. Tlakem na přijetí nové rétoriky a na podřízení se procedurám zajišťujícím banalitě rozvoj nám projektoví manažeři zabraňují v tom, abychom se věnovali čemukoli užitečnému a, omlouvám se za složité sousloví, epistemologicky fundamentálnějšímu. Lidem je nařizována práce, která jim okupuje mentální kapacitu natolik, že se chtě nechtě vsakují do prázdných slov.

Vidíte-li chronický nedostatek času na vlastní vzdělávání a ruku v ruce s tím tlak na to, jaké procedury máte na univerzitě používat (pročítat manuály, účastnit se školení), dovede vás to k souhlasu s Konradem P. Liessmannem, který si v Teorii nevzdělanosti povzdechl: „Vědecké elity se řídí víc zadáním než skutečným promýšlením věcí.“ Zadávající úředníci, kteří kormidlují vývojem univerzit, posíleni o stovky pracovníků v odděleních projektového řízení, stavějí montovny rozpínajících se textů. A vědecké elity si to nechávají líbit.

Fráze, fráze…

Manuál, podle něhož se začaly připravovat školské projekty do roku 2020, začíná frázemi hodnými padesátých let o „globálních změnách“, „flexibilitě pracovní síly“ a „výzkumném systému“. Následují přeplácaná souvětí, kterých v textu nebylo třeba. Autoři slepenců potřebovali vykázat práci. Text mohl mít dvacet stran.

Velká část textu je promluvou o ničem. Co říká fráze, podle níž máme „zvýšit přínosy výstupů výzkumu a vývoje pro řešení společenských výzev“ – a „funkčně je provázat“? Co sugerují klišé jako „intervenční logika osy“ nebo „intenzita komunikace“ či „strategie inteligentní specializace“? Je naším úkolem je přijmout a porozumět jim? Bohužel ano. Manuál nadužívá slova „zvýšit“ a „zlepšit“: manipuluje čtenáře k představě zkvalitňování a směřování do lepšího stavu. Zavádí anglicismy („kondicionalita“), přejímá výrazy jako „technology assessment“, „prescreening“. Zkuste porozumět: „Návrh identifikuje všechny relevantní ex-ante kondicionality platné pro předpokládané intervence. Opatření pro plnění kritérií ex-ante kondicionalit, uvedená v textu programu, jsou obecně v souladu s požadavky uvedenými v Template OP75 a Guide k ex-ante kondicionalitám.“ Je to esteticky ošklivé. Není přece hezké říkat, že je potřeba „lépe zacílit koordinovanou intervenci“.

Jde přitom o jazykovou hru, která je performativní. Formulace v ní se nejen tváří jako pravidla, ale stávají se jimi: takové formulace budou řídit a prosazovat. Rozpínavé „vřelé objetí“ říká: Poddejte se. Délku textu můžeme vzít jako informaci samu o sobě. Implikuje důležitost a představuje nátlak.  Řečeno s Liessmannem, máme na stole „svébytný literární žánr: projektové žádosti a popisy projektů“, jež nás chtějí učit nebo vychovávat. Odměnou za osvojení jsou peníze.

Závěrečných sedmnáct stran manuálu doporučuje, aby vědci více popularizovali. Žadatelům o peníze se ukazuje, co mají úředníci za žádoucí. Na jedné fakultě je „komunikace vědy“ povinnou součástí doktorských oborů. Následujte příkladu, pozměňte obsah studia a odměníme vás.

V řadě humanitních věd popularizace z odborného hlediska spíše zplaněly, přizpůsobily se vkusu. Dnes představují nepřehledný prostor zaplněný polopravdami, nepravdami a laciností. Ukázkovým příkladem je psychologie, která má svou pop-verzi. Média jsou přepsychologizována, C. Lasch na to upozornil už v sedmdesátých letech. Přitom pop-psychologie dnes většinou není mediátorem vědecké psychologie; neplní funkci popularizování vědy. Stala se světem o sobě, který se dobře prodává a nabízí. Klonují se tu povětšinou jen klišé, šíří předsudky a neoprávněné, zato atraktivně znějící generalizace. Pop-psychologové vycházejí vstříc poptávce redakcí. Bulvarizující odborník se stává známým, je z něho „profesionální komunikátor“ (slovy manuálu), stává se součástí prázdnoty a hry.

V této souvislosti zarazí, že třistastránková instrukce předkládá jako vzor „modul“ pořádaný Akademií věd ČR, ve kterém se účastníci „setkávají s vědeckými pracovníky zabývajícími se popularizací vědy, pracovníky mediálních a tiskových oddělení, kteří je informují, jaké účelné prostředky využít při komunikaci s médii“. Informují? Nebo se je snaží řídit?

Manažeři projektů nám vnucují, jaké „účelné prostředky“ máme využívat. K vynucování poslušnosti si vypůjčili i moralizování o společenské odpovědnosti vůči veřejnosti. Akademici a vědci si musí uvědomit, že je živí jen ochota společnosti financovat výzkumné aktivity prostřednictvím daní, zní oblíbená fráze.

Vrtěti Rzounkem

Jaký je rozdíl mezi komunistickými ideology a evropskými a státními úředníky předepisujícími odpovědnost? Spočívá v tom, co za to. Už ne vězení, ale postih finanční. Možná že tehdy i dnes vyhazov z práce.

Proč je akceptace třísetstránkového návodu nebezpečná? S frázemi a délkou bychom se vypořádali. Problémem je, že manuál nás tlačí ke změně. Ke změně myšlení. Nutí nás osvojit si hru s jazykem. V eseji O vynálezu veřejného mínění zmínil Karel Hvížďala Václava Bělohradského, který měl při jejich setkání v roce 1981 údajně zakřičet: „Musíme utéct z ptydepe.“ Hvížďala k tomu dodává: „Měl na mysli umělou řeč, která nám prosákla do mozku. Tento jazyk fungoval a funguje jako vězení.“ Uběhlo třiatřicet let. Nemáme pořád stejný úkol? Utéci z ptydepe?

Funguje-li ovšem ptydepe jako vězení, je to velmi obtížný úkol. Nové šablony k myšlení a k vyjadřování jsou jako mor (jsem si vědom nadsázky), ukládají se rychle do paměti, aby se záhy spontánně vynořovaly a začaly – používat nás. Řídící úředníci vrtí profesory a vědci. Ti musí studovat další podobné texty, jinak jim uniká kontext. A jejich vyjadřování posléze vyplodí: „V OP VVV se bude v rámci SC 4, IP 2 podporovat využití výstupů z IPn PTPO.“ Kdo se hatmatilku naučí, bude mít přístup k penězům.

Historik Matěj Spurný řekl v červenci 2012 v rozhovoru pro Respekt, že účelovým přijímáním bezobsažného jazyka projektů jakožto cesty k prostředkům, které potřebujeme, „ztrácíme obranu před tím, jak [tato volba] deformuje naše myšlení, jak v důsledku toho hloupneme. A to je přesně to, co se dělo za normalizace.“

Díky podobným manuálům hloupneme. Tomu by ale intelektuální elity měly čelit. Nebrání-li se a nechávají si toto zacházení líbit, podílejí se na úpadku vzdělanosti. Profesoři a vědci jsou možná projektově gramotní, ale postupně méně a méně vzdělaní. Musí se podřídit dalším byrokratickým procedurám, jako jsou sebeevaluační zprávy, monitorovací zprávy atd. Jde o zloděje času. Řečeno výrazem Milana Kundery, jde o „termity redukce“. Redukují svobodný prostor pro složitější promýšlení, vzdělávání, pro svobodné formulace.

O. Nezbeda, který se Spurným vedl zmíněný rozhovor, se zarazil: Jak můžete říct, že dnes jsou tlaky nebezpečnější než dříve? Spurný odpověděl: „Jsou nebezpečnější ve smyslu skrytosti. Stoprocentní lež je přece méně nebezpečná než jednoprocentní lež, protože tu první lépe rozpoznáte.“ Kdo nepřistoupí na jazyk návodů, ve vědě i ve vzdělávání druhých může také skončit.

Domnělé jistoty

Návod ke psaní žádostí do OP VVV představuje jednu z cest ke vzdělávání. Obávám se ale, že bychom nad ní měli slyšet Liessmanna, jenž varoval před „věděním, které lze jako surovinu produkovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat“, před slátaninou pseudovzdělávání, které postačí „k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces“. Vydají-li se univerzity touto cestou, budou studenty odklánět od klasického vzdělávání, jež by v nich pěstovalo „nezávislost na diktátu doby“. A bránilo jim, aby byli „na výstupu“ jen flexibilními pragmatiky, kteří papouškují slova projektů s myslí zoufale prázdnou.

Vše nasvědčuje tomu, že návod platný od dubna tohoto roku pro české univerzity bude měnit myšlení ve školství a vědě. Konrad Liessmann ukončil Teorii nevzdělanosti tvrzením, že dříve „vzdělání souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty doby jsou iluzivní“. Neměla by vzdělaná elita ukázat na nové domnělé jistoty? Například na to, že manuály, které už jen svou délkou okupují mentální kapacity akademiků, šíří nový typ normalizace, který univerzitnímu vzdělávání škodí?

 

O autorovi: Zbyněk Vybíral (52) je profesorem psychologie na Masarykově univerzitě. Vede katedru psychologie. Jako vědec se zabývá psychoterapií, slovní komunikací a kritickou psychologií. Je autorem několika knih o psychologii, například Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

5 komentářů k "Respekt: Jazyk operačních programů ministerstva školství jako nástroj moci"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
l.snirch
l.snirch
1 year 9 months ago
Ideologické ohlupování společnosti za minulého režimu bylo všudypřítomné, ale nebylo skryté a bylo jednoduché – stačilo větě dát opačné znaménko. Co bylo zakázané bylo hodnotné, co bylo vnucováno,…. Dnes ve velké většině neideologické působení jazyka (i když i to ideologické se zcela nevytratilo), ale marketing, bulvár, jazyk státních úředníků a politiků vytváří na člověka neustálý často skrytý tlak, aby přemýšlel, řešil jen to podstatné, nenechal se zatáhnout do zbytečnosti, nenechal se napálit. Dneska je všudypřítomnost informací, jen je jich taková přehršel, že jen rozlišit podstatné a nepodstatné zaměstnává člověka víc než je mu libo. Důležitost svého místa se dnes často… Více »
Jan Černý
Jan Černý
1 year 9 months ago

Skvěle napsáno

Jan Černý
Jan Černý
1 year 9 months ago
v navaznosti na nas uvodni email tykajici se kontroly projektu c. CZ.1.04/3.1.02/86.00208 s nazvem „Jinou cestou „, kterou realizujeme spolu se zprostredkujicim subjektem OP LZZ, Vam posilam v priloze oznameni o kontrole projektu a vzor kontrolniho listu. Zaroven prosim o zajisteni veskere dokumentace zminovane v predchozim emailu potvrzujici termin kontroly (viz. vycet nize), a to i v priprade, ze je projekt realizovan v jinem miste nez probehne kontrola na miste. Pozadovana dokumentace: Pri kontrole na miste je kontrolovana osoba povinna predlozit originaly nasledujici dokumentace     pravni akt o poskytnuti podpory vc. zmen,     monitorovaci… Více »
Jan Černý
Jan Černý
1 year 9 months ago
Poslední komentář z pera Douglase Adamse, který lobotomizovaný systém tak nějak tušil: Cvak, hm. Ohromná šedá průzkumná loď Grebulonů se tiše pohybovala černým prázdnem. Přestože letěla neuvěřitelně závratnou rychlostí, oproti blikajícímu pozadí z miliardy vzdálených hvězd se zdálo, že stojí na místě. Byla to jen nehybná tmavá tečka v nekonečné zrnitosti třpytivé noci. Na palubě lodi bylo všechno stejné jako už několik tisíciletí, úplně tmavé a tiché. Cvak, hm. Tedy skoro všechno. Cvak, cvak, hm. Cvak, hm, cvak, hm, cvak, hm. Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, hm. Hmmm. Hluboko v polobdícím, polospícím robomozku lodi probudil nízkoúrovňový kontrolní program další program… Více »
Martin Tomášek
Martin Tomášek
1 year 9 months ago

V Iluminátské trilogii od R.A.Wilsona se vyskytovala postava, Trpaslík, který byrokratické texty chápal jako druh poezie, po nocích se vkrádal do firem a do úřadů a zlomyslně se bavil úpravami předpisů. :)

Tady je ukázka (anglicky): http://www.rawilson.com/illuminatus.html#midget

wpDiscuz