Učitelské noviny: Nejtěžší je navázat kontakt s deváťáky

foto: Kateřina Faltýnková, (C) Učitelské noviny

Publikujeme rozhovor Jaroslavy Štefflové s Radoslavem Bangou, který vyšel pod názvem Nikdo nemusí být nula v Učitelských novinách (ZDE). Radoslav Banga v něm vypráví, co ho přivedlo k tomu pořádat ve školách pro děti debaty zaměřené na prevenci rizikového chování. Rozhovor s Kristínou Česálkovou o interaktivních lekcích pro pedagogy, které jim pomohou dětem vysvětlit, jak se nedostat na šikmou plochu, můžete číst ZDE.

Drobný snědý kluk s kšiltovkou, na bradě „mušku“. Ten že dokáže nahlodat i sebezatvrzelejší negativisty, po kterých všechny domluvy sklouznou jako voda? Nějak jsem si ho nedovedla představit, jak na vážno debatuje s třídou puberťáků, kterým jsou všichni a všechno putynka. A přece ohlasy žáků i učitelů mluví pro něj. Až když se s ním dáte do řeči, zjistíte, jak je přesvědčivý. Bystrý, spontánní, člověk s rozhledem. Radoslav „Gipsy“ Banga.

Muzikant, rapper, který se svou kapelou Gipsy.cz získal řadu ocenění, mimo jiné jako objev roku 2006 prestižního Anděla. O rok později se stal dokonce  ambasadorem Evropského roku rovných příležitostí… Tady už by bylo možné vystopovat, co ho přivedlo k vytvoření programu zaměřeného na prevenci rizikového chování, který už tři roky nabízí školám a dalším subjektům pro děti a mládež.

Jmenuje se Když chceš, tak to dokážeš. Písničky ze svého repertoáru prolíná vyprávěním. Otevřenou výpovědí o sobě a debatou s žáky a studenty, protože program přizpůsobí žákům základní školy stejně jako gymnazistům. Drogy, alkohol, rasismus, intolerance, násilí… Vážná témata, která dospělí dětem tak často vtloukají do hlavy, až je od nich neberou. Gipsy je jejich. Mluví jejich řečí a mluvit umí. Je ochotný předestřít před nimi svůj příběh, zcela bez příkras.

„Dostal jsem se až na dno, v šestnácti jsem byl bezdomovec. Musel jsem sebrat všechny síly, které mi zbyly, abych se odrazil. Pomohla mi muzika, dar, který jsem do života dostal. Ale každý má nějaký, jen ho v sobě musí objevit. Tohle říkám dětem. Že mají všechno ve svých rukách, ale musejí se rozhodnout, jestli budou fetovat, nebo se zvednou. Že to, co ve třinácti prošvihnou, nemusejí ve dvaceti dohnat.“

Už se vám stalo, že vás ve škole děti nevzaly?

Někdy to chvíli trvá, ale dlouho ne. Nejotevřenější jsou šesťáci, středoškoláci jsou super. Nejtěžší je navázat kontakt s deváťáky, nechtějí se moc ukazovat. Ale paradoxně právě oni mi nejčastěji píšou. Třeba: ´Doteď jsem měl na Romy dost syrovej pohled, ale díky tobě jsem ho změnil.´ To mi udělá radost. Ale píšou taky o svých problémech a někteří to mají hodně těžké. Rodiče jsou alkoholici, kašlou na ně. Pro tyhle děti bude jednou vítězství, když se jim podaří postavit se na vlastní nohy. Ale k tomu potřebují vzdělání, vyučit se, nebo jít na střední. Když tohle pochopí, mají kde začít.

Čím to, že je mezi dětmi a dospělými tak často nastavená zeď? 

Těžko říct, doba je strašně rychlá. Rodiče jsou vystavováni obrovskému stresu, mladé páry si berou hypotéky a vstupují do třicetiletého otroctví. Chtějí dát dětem to nejlepší a protože jim na ně nezbývá čas, řeší to dárky. Nejnovější smart phone, playstation, a myslí si, že zvládli rodičovství. Nezvládli nic. Jen dítěti nějak zaplnili čas. Jenže dítě potřebuje, aby mu někdo řekl: Zajímáš mne, jsem tu pro tebe. Jinak si rychle zvykne, že dostane všechno, stačí lusknout prsty. Zlou roli v tom hrají média, která do vás dnes a denně hustí, co máte nosit, co si máte myslet. Když nemáš nejchytřejší mobil, jsi nula. Tomu děti lehce uvěří.

I o tom si s nimi povídáte?

Dokonce na to máme další program – Nenech se ovládnout. Tyhle debaty jsou mnohem těžší. Trend technologií si děti nechtějí nechat vzít. Nepřiznají si závislost. Snažím se jim vysvětlit, že život není o tom,  že doma v jednom kuse koukám na displej. My jsme tohle neměli, táhlo nás to ven, kolikrát jsme dělali děsné blbosti, ale byla přitom legrace. Zábavu jsme měli venku s kamarády, dnešní děti ji mají doma u počítače. A to jsem ročník 82.

Do školy jste vlastně chodil nedávno.

Nebyl jsem špatný žák. Od 6. třídy jsem měl vyznamenání. Některým spolužákům jsem byl tím pádem trnem v oku. Nepřizpůsobivý a má jedničky a dvojky! Kamarádil jsem spíš s holkama. Ale chodit se mnou nechtěly, že jsem cikán. To mě mrzelo. Na vyhlášenou obchodní akademii Kubelíkova jsem se dostal bez problémů, byl jsem dokonce druhý v pořadí. Dodnes mne štve, že jsem ji nedokončil. Všechno se semlelo dohromady. Odešel jsem od rodičů, stal se ze mne bezdomovec, do toho šikana. Život mi dal dardu, ale ulice mne naučila přežít. Díky tomu jsem dnes psychicky odolný. I tu střední školu si dodělávám, protože vzdělání člověk potřebuje.

Kolik vám bylo, když jste se dal na muziku? 

U nás doma byli všichni muzikanti, jenom já jsem o ni nejevil skoro žádný zájem. Bráchové hráli odmalička všechny ty krásné cikánské písničky a já nic. Až v jedenácti letech jsem si jednou zkusil vyťukat na bráchových klávesách melodii – a ono to šlo. Ve dvanácti jsem zkusil složit písničku – a do roka jsem jich měl devět. Pořád jsem psal, už jsme měl na padesát textů. Pak přišel rap a móda hip hopu. Objevil jsem, že se jeho prostřednictvím můžu vyjadřovat, že slov můžu dát svůj vztek. V patnácti jsem vydal první desku. Propadla, ale byla moje první. Kde by mě napadlo, že založím úspěšnou kapelu. Že budu jednou skládat písničky pro Lucii Bílou, Hanu Zagorovou, pro pana Karla Gotta, že si s nimi budu povídat…

Bližší informace k realizaci programu získáte na: info@azrodina.cz nebo 603 283 943

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz