Deset kroků ministra Fialy a mediální tma

Magazines_in_Prague_DSCN5008

Publikujeme komentář Respektu, v kterém Tomáš Feřtek pojmenovává pozitiva 2×5 kroků ministra Fialy. Čtěte i rezervovanější postoj Daniela Münicha na blog.aktualne.cz, který připomíná, že tato a další opatření navrhoval NERV vládě už před dvěma lety. O tom, co podle vás ministrovu návrhu chybí, můžete diskutovat na ceskomluvi.cz ZDE.

 

Na 2×5 krocích k nápravě českého školství, které minulý týden zveřejnil ministr Fiala, jsou zajímavé dvě věci. Jejich ambicióznost a míra nepochopení, s jakou k nim přistoupila média.

 

Jedna dvě výjimky by se našly, ale většinová odezva zněla, že jde o prázdné řeči, nic nového tu není a z navrhovaných opatření se na titulních stranách novin a serverů objevilo jen více matematiky.

Jako by se potvrdila dávná teze Gregoryho Batesona, že člověk je v realitě schopen rozpoznat jen to, co už je obsaženo ve strukturách jeho mozku. Co nepasuje do této matrice, člověk „nevidí“.  Pro zdejší novináře to není úplně lichotivé vysvědčení.

S jízlivou nadsázkou by se totiž dalo říct, že biblické desatero jsou také pro leckoho prázdné moralistní žvásty, navíc bez konkrétních termínů realizace.

Komu tohle přirovnání přijde za vlasy přitažené, ať se podívá na první bod Fialova desatera, které zní: Stejná kvalita výuky pro všechny děti. A v podrobnější specifikaci se mluví o nutnosti podporovat individuální přístup ke každému dítěti, pracovat s talentovanými i neúspěšný dětmi a s dětmi se speciálními potřebami.  To je revoluční myšlenka v zemi, kde stále ještě vládne většinové přesvědčení, že pokles vzdělanosti napravíme jednotnými osnovami, jednotnou školou a jasnou laťkou, kterou ti slabí nepřeskočí a půjdou do fabriky.

Podobných překvapivě osvícených míst je tu víc. Snaha o metodickou podporu škol (jak učit, jak hodnotit, co přesně mají děti ovládat), ochota řešit zároveň financování regionálního školství i zavést kontraktové financování vysokých škol.

Stejně tak zásadní a revoluční je zavedení akreditační komise jako samostatného správního úřadu (zatím je to fakticky čestný sbor dobrovolníků), který by dělal institucionální akreditace (neakreditují se studijní obory, kterých jsou tisíce, ale školy, kterých jsou desítky).

To je spolu s kontraktovým financováním (ne podle počtu přijatých studentů, ale pevná a předvídatelná částka na tři roky dopředu) ověřená a funkční cesta k vyšší kvalitě vysokých škol.

Jestli se těm opatřením dá něco vyčíst, tak snad, že tu není zmínka o předškolním vzdělávání, kde se investice do motivace dětí vrátí nejrychleji, a neřeší se tu odborné učňovské školství. Ale možná podstatnější výtka je, že termíny a ambice jednotlivých kroků jsou větší, než umožňuje vratká pozice vlády a krátící se funkční období.

Stejně tak podstatná je otázka po financování, protože například jinak nesporně užitečné zavedení kariérního systému bude bez přidaných peněz bezzubé.

Samozřejmě, pokud se vrátíme ke zmíněné Batesonově tezi, je otázka, jestli ti, kteří ve Fialově dokumentu vidí zásadní a důležitý krok, jen netrpí zrcadlově obrácenou vadou. Tedy že přeceňují svá očekávání a vidí v ministrově textu především to, co je v jejich hlavách a co v něm vidět chtějí. To se dá snadno zjistit.

Ptejme se, co každý ten bod znamená a co všechno mají nová opatření přinést a kde na ně vezmeme. To je na místě. Ale odeslat je s lehkým pohrdáním do zapomnění, to si zcela jistě nezaslouží.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz