EDUin: Souhrnné hodnocení státní maturity

Po hodnocení státní maturity v podání Lidových novin zveřejňujeme na toto téma také starší text, který vyšel v srpnu loňského roku v časopise Řízení školy. Článek se snaží hodnotit očekávání, která měli od státní maturity její zastánci, a konstatuje, že největším nedostatkem tohoto projektu je neexistence nezávislého hodnocení a jakékoli souhrnné zprávy na ze strany ministerstva školství. Text je oproti tištěné verzi v některých detailech aktualizován a doplněn. Tato místa jsou žlutě označena.

 

Pokud chceme zhodnotit první ročník projektu státní maturity, musíme se odděleně věnovat dvěma problémům. Za prvé, co jsme od zavedení státní maturity očekávali a co se ukázalo jako reálné, a za druhé, nakolik jsme schopní otevřené diskuse, která by mohla napravit její slabá místa. Ani v jednom případě není odpověď příliš optimistická.

 

Pokud bychom se vydali zpět do poloviny devadesátých let, kdy myšlenka zavedení státní maturity v České republice vznikla, byli bychom překvapeni, jak velká očekávání tehdy pedagogové i politici měli. Nebyly nijak výjimečné hlasy, které předpokládaly, že kvalitní a náročná státní maturita vlastně pomůže napravit a reformovat celé základní a střední školství. Představa to byla trochu naivní a mechanistická a předpokládala, že nároky a moderní postupy použité při konstruování maturity inspirují středoškolské pedagogy ke změně práce a přístupu ke studentům. Jejich moderní způsob výuky promění nároky na přijímané středoškoláky, těmto nárokům se přizpůsobí základní školy a svěží dech moderně pojaté „zkoušky z dospělosti“ tak postupně pronikne až do prvních tříd.

Už v té době měli oponenti projektu státní maturity dvě hlavní výhrady – centrálně zadávaná maturita je příliš silný nástroj, a pokud ji uděláme špatně, zdeformuje celou podobu středoškolského vzdělávání. V případě, že bude realizována prostřednictvím zaškrtávacích testů (a to bylo už tehdy téměř jisté), způsobí, že se budou učit především testy a ne to, co studenti reálně v životě potřebují. Tehdy i dnes totiž platí, že testy mohou ověřovat jen malou část studentových kompetencí. Zatímco očekávání zastánců státní maturity během let v mnohém zeskromněla, výhrady odpůrců jsou v zásadě stále stejné.

 

Velká a nereálná očekávání

Vynechejme dalších patnáct let přípravy centralizované maturity. Její klopotný a v mnohém trapný příběh byl formován příliš mnoha vlivy, které tu není možné všechny pojmenovat. V aktuální podobě roku 2008 znovuoživený projekt Nové státní maturity (NSM) startoval s tímto očekáváním:

  • NSM zvýší objektivitu maturitní zkoušky

  • NSM zvýší kvalitu a respekt maturit

  • NSM zajistí vyřazení podprůměrných maturantů

  • NSM umožní srovnávat úroveň středních škol

  • NSM zvýší kvalitu středoškolského vzdělávání

  • NSM bude vstupenkou na vysoké školy

Co z toho se splnilo? Samozřejmě je nerealistické čekat, že hned první ročník státní maturity by mohl změnit kvalitu středoškolského vzdělávání. Navíc je třeba dodat, že kvalitu vzdělávání závěrečná zkouška sama o sobě zvýšit nemůže. V lepším případě je schopná tu kvalitu ověřit.

 

Vstupenka na vysokou? Možná příště.

Stejně tak bylo nepravděpodobné, že by hned zpočátku vysoké školy zahodily své vlastní přijímací testy a použily výsledky státní maturity. Nebylo to ani možné, maturitní vysvědčení byla k dispozici příliš pozdě, aby na ně mohly vysoké školy brát zřetel. Ale i v případě, že se maturitní kalendář změní – ministerstvo školství už tuto změnu ohlásilo – o respekt vysokých škol bude muset státní maturita teprve bojovat. A nebude to mít v konkurenci s po léta zavedenými Národními srovnáními zkouškami společnosti Scio jednoduché. Mnoho vysokoškolských fakult zohledňuje jejich výsledky, nebo si naopak připravuje vlastní specializované přijímací testy. A není ani v příštích letech příliš pravděpodobné, že by například katedra historie zohledňovala výsledky státní maturity z dějepisu. To je pro ni příliš hrubý a nepřesný nástroj. O něco pravděpodobnější je to u skóre z matematiky či češtiny, ale tady bude zase záležet na kvalitě státní maturity. S půlročním odstupem lze konstatovat, že několik vysokoškolských fakult sdělilo, že pokud si student zvolí náročnější verzi maturitního testu, především z matematiky, vezmou výsledky státní maturity v úvahu. Pořád se ale jedná jen o okrajový jev a v dohledné době výsledky státní maturity nebudou sloužit jako vstupenka na vysoké školy a náhrada za přijímací testy.

 

Kvalita a objektivita? Spíš horší.

Nejnadějnější se zdála státní maturita, pokud jde o zvýšení objektivity. Logicky, zadávat a kontrolovat bude stát, ne samotní učitelé. Ale paradoxně právě v této oblasti se na novou maturitu sneslo nejvíc kritiky a to i od těch pedagogů, kteří jsou jinak jejími jednoznačnými zastánci. Po úsporách a úpravách počtu hodnotitelů nakonec písemné práce a ústní zkoušku vyhodnocovali opět především pedagogové školy, kterou student po čtyři roky navštěvoval. Učitelé maturitní zkoušce měli za zlé, že z hlediska objektivity hodnocení se nezměnilo prakticky nic, jen byla celá zkouška mnohem organizačně náročnější a nákladnější. Mimo školu se vyhodnocovaly pouze maturitní „didaktické“ testy, v tomto smyslu výsledky maturit objektivnější byly. Testy ale byly kritizovány pro nekvalitní a sporné úlohy. Přesněji, nejméně kritizované byly zkoušky z jazyků, nejspíš proto, že byly připraveny podle vzorů mezinárodních jazykových zkoušek a to, co jsme ověřovali – porozumění mluvenému slovu, schopnost rozumět psanému textu a srozumitelně odpovídat na kladené otázky – se do značné míry blíží těm jazykovým kompetencím, které od maturanta v této oblasti očekáváme. Tady maturita přes některé výhrady k organizaci jazykové zkoušky zafungovala dobře.

Největší díl kritiky sklidila maturita z češtiny, protože sama povaha tohoto předmětu (na rozdíl třeba od matematiky či fyziky) se nejvíc brání strukturovanosti a jednoznačnosti, kterou vyžaduje centralizovaná maturita a didaktické testy zvlášť. Ostatně učitelé češtiny, velmi často právě z úspěšných škol, protestovali vlastní peticí.

Převládající hlas především mezi učiteli gymnázií je, že první ročník státní maturity její kvalitu a respekt spíše snížil. Následující citace pochází z pomaturitního semináře s řediteli středních škol moravskoslezského kraje. Ti svůj postoj formulovali takto: Státní maturita ano, ale nesmí škodit vzdělávání. Respektujeme, že stát chce ověřovat některé znalosti a dovednosti žáků, ale ať to dělá způsobem, který nebude snižovat kvalitu dosavadního modelu maturity. Letošní maturitní model kvalitu maturit zhoršil.

Ostatně i velmi široce podepisovaná petice brněnských gymnaziálních studentů, kteří si stěžovali na nekvalitní testy (14 400 signatářů), kritizovala především to, že takovéto maturity si vážit nemohou.

 

Žebříček ano či ne?

Podobně komplikované je to se srovnáním úrovně škol. Ministerstvo rozumně odmítlo zveřejnit kompletní maturitní žebříček, byť se o jeho užitečnosti a výpovědní hodnotě rozproudila živá mediální diskuse. Ta byla odstartována tím, že ministr nakonec zveřejnil TOP 10, nejlepší školy v republice a v každém kraji a média po tomto soustu hladově skočila. Ale i kdyby byly zveřejněny kompletní žebříčky, nejspíš bychom nezjistili nic překvapivého. Ostatně to dokládají souhrnné výsledky jednotlivých typů škol. Nejlepších výsledků dosahují gymnázia, průměrných odborné školy, nejslabší jsou učiliště a nástavby, kde si doplňují maturitu absolventi nematuritních oborů učilišť. Regionálně si nejlépe vedou velká města (velký podíl vysokoškolsky vzdělaných rodičů), nejhůře na tom jsou „sudetské“ regiony, kde je naopak dlouhodobě podíl vysokoškoláků velmi nízký. Ani v jednom případě maturita nepřinesla nic, co už bychom nevěděli, žádnou informaci, která by byla výrazně překvapivá. Když během září ředitelé dostali zpětnou vazbu od CERMAT, obvykle konstatovali, že se nic nového nedozvěděli. Děti, které už u přijímacích zkoušek projevovaly lepší studijní předpoklady, dosáhly lepších výsledků i u maturity, a studenti z oborů na té samé škole, kam jsou přijímáni ti s horšími předpoklady, dopadli hůře. Ředitelé toto vyjádření mínili jako umírněnou kritiku maturity, ale výsledek dokládá jeden varující fakt. Přidaná hodnota těchto škol je velmi malá. Učitelé neumí vytáhnout slabé žáky blíže průměru, fakticky jen reprodukují studijní předpoklady, které mají žáci už na vstupu do školy. Ty jsou ale ze všeho nejvíce podmíněny rodinným zázemím studentů a sociálním statusem. Znamená to tedy, že i maturita potvrdila největší slabinu našeho vzdělávacího systému – bezradnost v zacházení se „slabší polovinou“ studentského ročníku.

 

Co jsme dostali za jednu miliardu

Nakonec tedy jediným parametrem, který se podařilo víceméně naplnit, je vyřazení podprůměrných maturantů. Opět platí, že většina z nich je z učilišť a nástavbového studia, kterým si vyučení doplňují maturitu. Po podzimním kole maturit se potvrdilo, že maturitu v nové podobě nesložila téměř pětina studentů, skoro dvacet procent. A učitelé často zmiňovali, že pokud by hodnocení bylo objektivnější a o něco zvedla kritéria náročnosti, toto číslo by dramaticky vzrostlo.
Ze šesti očekávání se tedy naplnilo jediné. Za velmi částečné naplnění lze považovat zvýšení kvality zkoušky u cizích jazyků, lehké zvýšení objektivnosti zkoušky (centrální hodnocení testů) a případné budoucí zohlednění výsledků maturitních testů některými vysokými školami. Mnohý výsledek státní maturity je naopak spíše paradoxní. Celková úroveň maturity se spíše snížila, než zvýšila, a pokud by nová maturita ovlivnila způsob vyučování na středních školách, tak spíše negativně. Například u písemných prací z českého jazyka došlo spíše ke snížení nároků. V obou případech to platí především o gymnáziích a je to daň za to, že fakticky jednu podobu centralizované maturity uplatňujeme na celý systém, který zahrnuje velmi rozdílné střední školy.

Má tedy asi smysl se ptát, jaký je u tohoto projektu poměr cena/výkon. Co jsme dostali za investovanou miliardu (odhadovaná částka za patnáct let příprav), respektive za oněch zhruba dvě stě milionů, které stojí a bude stát jeden ročník maturity? Zvýšení maturitních nároků pro nejslabší studenty a snížení nároků (obzvláště v písemných pracích z češtiny) pro gymnazisty. K tomu smrtící organizační náročnost a velmi vysoké náklady. Je tohle to, co jsme od Nové státní maturity očekávali?

 

Změny jen nevýznamné

Hlavním zklamáním ze státní maturity ale není nepříliš vysoká kvalita testů a zadání písemných prací (naopak pokud jde o logistiku a zabezpečení, státní maturita uspěla), ale opravdu mizerná úroveň následující diskuse. Bylo by přece logické, že takto zásadní projekt bude podroben detailní nezávislé analýze, výslednou zprávu politici i odborná veřejnost prodiskutují a z toho, co se (ne)podařilo, budou odvozeny změny pro příští léta.

Cermat se veřejnou diskusi hned zpočátku pokusil znemožnit tím, že se rozhodl utajovat zadání maturitních testů. Když (logicky) zadání uniklo hned první den maturit na internet, vyhrožoval žalobami, byť přímo ze školského zákona a příslušné vyhlášky ministerstva vyplývá, že testová zadání jsou veřejná okamžikem, kdy je zkoušející předá studentům. Ministr Josef Dobeš nakonec přikázal zadání zveřejnit zhruba s měsíčním zpožděním, bohužel příliš pozdě na to, aby je mohli využít studenti, kteří si chtěli na nekvalitní maturitu stěžovat. Čtrnáct tisíc podpisů pod stížností na adrese maturantiproti.cz ministr ignoroval a v závěrečném oslavném hodnocení maturity je ani nezmínil.

Za klad lze považovat, že v podzimním kole zveřejnil CERMAT všechny didaktické testy ihned poté, co je studenti vyplnili. Jejich kvalita se zvýšila, testy z češtiny už neobsahovaly podobné chyby jako ty v jarním termínu. Problém byl ale se zveřejněním správných odpovědí. V tomto smyslu by bylo rozumné požadovat po CERMAT, aby v příštích kolech maturity testy a správné odpovědi i s případným komentářem k jednotlivým úlohám zveřejňoval automaticky a najednou. Jen to může studentům poskytnout dostatek podkladů ke zvážení, zda si mají na vlastní výsledky u státní maturity podle zákonných pravidel stěžovat.

Vzhledem k zaznamenaným problémům by určitě bylo na místě mluvit o možných změnách maturitního modelu. Varianty se nabízejí. Měl by mít stát pod palcem jen didaktické testy a zbytek maturit zase nechat na školách? Nebo by bylo rozumné, aby státní maturita měla jen jednu úroveň a hlídala opravdu jen „maturitní minimum“. Pak by mohla být vstupenkou ke školní a náročnější části maturity. Je rozumné dělat na přípravu náročné a nákladné maturitní testy z tolika předmětů (často je vyplnilo jen několik desítek studentů), nestačily by testy jen z matematiky, češtiny a cizího jazyka?

Ministr Dobeš ale byl ochoten připustit jen některá organizační pochybení, o obsahu státních maturit debatovat odmítl, stejně jako ředitel Cermatu Pavel Zelený. Ministerstvo připravilo změnu maturitního kalendáře a organizační zjednodušení, jinak by ale novela školského zákona měla fixovat současnou podobu státní maturity na další dva roky.

 

Potíže s diskusí

Podobně plochá je zatím i odborná debata o kvalitě testových zadání. Cermat se nebyl ochoten vyrovnat s argumenty z odborných recenzí (recenzenti Botlík, Hausenblas, Lippmann, Podzimek, Böhm). Ty konstatovaly v několika testech sporné nebo vadné úlohy (nejvíce jich, devět, tedy více než čtvrtinu, recenzenti shledali v testu z češtiny základní úrovně). Kvalitu debaty a relevanci argumentů můžete posoudit sami na stránkách eduin.cz a novamaturita.cz.

Zástupci Cermatu na tiskové konferenci konstatovali, že nejvíce kritizované testy byly zcela bez chyby (uznali čtyři pochybení v méně frekventovaných testech a později jednu vadnou úlohu v testu z fyziky), ale vlastní recenze, na jejichž základě byly úlohy zařazeny do testů, nezveřejnili. Příslušný odbor ministerstva rozeslal stěžujícím si studentům, kteří se odkazovali na oponentní recenze, dopis, že jejich stížnost je nedůvodná. Přitom i jinak velmi vstřícná recenze maturitního testu z češtiny od pedagoga Jiřího Kostečky, o níž ho požádal sám Cermat, konstatovala dvě vadné úlohy. Tento zcela zjevný rozpor mezi realitou a stovkami dopisů rozeslaných ministerstvem ale prošel fakticky bez jakéhokoli veřejného komentáře. Odborná debata o testech, kterou ředitel Cermatu Zelený slíbil realizovat v červenci, se nekonala.

Sedm studentů během září podalo ke správnímu soudu žalobu na průběh státní maturity. Žaloby byly přijaty, ale soud se jimi zatím ještě nezabýval. Asi nejvážnější vada je, že ani po půl roce po skončení maturity neexistuje nějaká souhrnná zpráva o tom, co nám státní maturita přinesla, v čem byla úspěšná a v čem méně. Nehledě na to, že u tak nákladného projektu by se slušelo vyzvat k posouzení nezávislého auditora, který by kromě kvality zkoušky posoudil, nakolik efektivně byly v tomto případě vynaloženy státní peníze.
A co je vůbec nejhorší, ministerstvo školství nijak nereagovalo na fakt, že u maturity propadlo tak velké množství studentů. Dalo by se očekávat, že ministr analyzuje výsledky a jeho úřad navrhne, co mají střední školy udělat, aby v příštím ročníku nedošlo k takovému propadu, případně aby se všeobecně zlepšila příprava středoškolských studentů a hlavně práce s těmi „slabšími“. To vše ale zůstalo na školách, ministerstvo jim v tomto směru žádnou metodickou podporu neposkytlo.
Obecně jsme jako společnost po podzimním termínu státní maturity konstatovali, že je dobře, když tolik studentů neuspělo, protože ti půjdou „makat do fabriky“ a nebudou kazit svými neznalostmi kredibilitu maturitního vysvědčení. V moderní společnosti je to mimořádně neinformovaný postoj ke vzdělávání, protože i v dělnických profesích jsou samozřejmě potřeba právě ty kompetence, které má slušná střední škola studentům poskytnout. Základy praktické matematiky, schopnost psát česky bez chyb a číst s porozuměním, elementárně se domluvit v cizím jazyce. Samotným zaháněním stále větší části populačního ročníku do fabrik vzdělanost národa opravdu nezvýšíme, ač si to pravděpodobně velká část veřejnosti dodnes myslí.

 

Státní maturita ano, ale…

Jakou bychom tedy měli chtít příští maturitu? Vyhranění kritici centralizované maturity tvrdí, že tento způsob ověřování znalostí při dlouhodobé aplikaci sníží úroveň našeho středoškolského vzdělávání a totéž hrozí i na základních školách po zavedení plošných testů v páté a deváté třídě. Jinak je ale nejčastější postoj vyjádřen slovy: Centrálně zadávaná a vyhodnocovaná maturita rozhodně ano, ale ne takto. Měla by být kvalitnější, objektivnější, možná různá pro gymnázia a odborné školy atp.

Je otázka, zdali je to za současné situace realistický postoj. Nejde ani tak o to, že Cermat po léta dokazuje, že je pro něj problém připravit kvalitní testové sady – jak už bylo řečeno, podzimní testy už neobsahovaly faktické chyby. Mnohem horší je, že o nedostatcích zkoušky, a to je daleko obecnější téma než chyby v testech, odmítá diskutovat. A když, tak kdesi za dveřmi, mimo dohled veřejnosti a s „opravdovými odborníky“. Masivní kritika ze studentských i učitelských řad, která směřovala na obsahovou stránku maturit, se od ministerstva odrazila. Vzalo na vědomí jen stížnosti na složitou organizaci. Ale slíbené změny ve skutečnosti žádné zlepšení nepřinesou. Například přesun písemek a testů na začátek maturity, což je jinak rozumné opatření, znamená, že studenti dostanou maturitní vysvědčení o pouhé dva dny dříve než letos. Připravit funkční centralizovanou maturitu je velmi složité a vyžaduje to ochotu reagovat na potíže a průběžně je odstraňovat. Hlavní zpráva z letošních maturit zní, že k ničemu takovému současné vedení ministerstva a Cermatu není ochotné. Nebo to alespoň úzkostlivě tají. Za takových podmínek by ale parafráze věty z titulku zněla: Vodu ano, ale raději suchou.

 

Pozn: Toto hodnocení státní maturity je názorem EDUin o.p.s., jakákoli alternativní a polemická hodnocení uvítáme a rádi zveřejníme.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz