Jak jsme z výchovy vyhnali dobrodružství

Práce s rizikem je životní kompetence, kterou je třeba se učit. Celý život. To říkají organizátoři Konference DOBRODRUŽSTVÍ, kterou 18. 5. 2012 pořádá v Praze Prázdninová škola Lipnice, o. s. Chce se věnovat tomu, jestli jsou dobrodružství a s ním spojené riziko ve výchově užitečné a co se stane se společností, jež z výchovy dobrodružství odstranila. Na konferenci jste zváni, více informací najdete ZDE a k tématu přidáváme komentář, který spolehlivě vyprovokuje  alespoň ty úzkostlivější rodiče a učitele.

 

K čemu je dobrodružství ve výchově dobré? Proč riskovat? Proč vystavovat děti „nebezpečí“? Základním atributem dobrodružství je i nejistota dosaženého výsledku.  Kdo víc vsadí, víc bere, nebo víc ztratí. To platilo pro objevitele zlaté éry zámořských objevů, průkopníky vědy i prvního astronauta na Měsíci.
A dnes? Máme báječně bezpečná hřiště, která imitují les, ale jsou bez ostrých větví, špičatých kamenů a nebezpečných zvířat. Když se na školním výletě utopí dítě v rybníce, protože spadlo z hráze do vody, raději zakážeme jezdit na školní výlety. Je to tak správně?

 

Bezpečný a nudný život
Ze života našich dětí i nás samotných mizí činnosti, které dávaly možnost okusit dobrodružství v nefalšované podobě.  Lezení po stromech? Průzkum staré zrušené továrny? Ježdění na vodu? Samé rizikové a „zakázané“ činnosti.  Dětská i adolescentní hra jako nenahraditelný nástroj rozvoje osobnosti se přesouvá do polstrovaných ghett, jejichž základním principem je absolutní bezpečnost.  Přicházíme tak o příležitost ke zvyšování zdravého sebevědomí (zvládnu takovou výzvu) a ochotě podstupovat riziko (zkusím to a uvidím, jestli to vyjde).
Možnost prožívat situace, které neprovází jistota výsledku, je důležitá, protože nám dává možnost učit se z reálných dopadů našich rozhodnutí.  Když se snažíme vyhnout každé situaci, která obsahuje riziko a v níž můžeme udělat chybu, ztrácíme zkušenost s tím, že chybovat je přirozeně lidské, že se vyplatí riskovat i za cenu nejistoty, jak to celé dopadne.

 

Kdo nemůže lumpačit, dělá problémy
Přirozená a společensky přijatelná míra „uličnictví“ v sobě zahrnovala míru průběžné korekce a okamžité účinné zpětné vazby. Vymezovala tak jasně chování, které je již za hranicí akceptovatelnosti.  Netvrdím, že je správné dát dítěti sirky v suchém lese za účelem získání zkušenosti, že škrtnutím lze podpálit les. Ale je správné dát mu příležitost zapálit oheň a zjistit, že je nebezpečný a když si nedá pozor, popálí se.
Kdo nemá možnost zkoumat a osahávat svět kolem sebe, lumpačit a vyzkoušet si tak hranice, kam ještě může a kam ne, nezíská schopnost tyto hranice odhadovat. A potom se s pocitem, že se „nikdy nic nestalo“, bezhlavě pouští do skutečně nebezpečných situací, v nichž nezná míru. Od počítače vyrazí rovnou skákat padákem. Proto je důležité, abychom si včas uvědomili, že práce s rizikem je životní kompetence, kterou je třeba se učit. Celý život.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

4 komentářů k "Jak jsme z výchovy vyhnali dobrodružství"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Zdeněk Slejška
4 years 3 months ago

Výborný článek. Stručný, jasný, pravdivý, „polstrovaná ghetta“ je skvělý výraz!

Musím se vždycky smát, když vidím dítě na kole, které má přilbu, náloketníky, nákoleníky a na rukou cyklistické rukavice… protože kdyby nááááhodou spadlo, tak by se mu mohlo něco stát a nebo by ho to také mohlo – považte – BOLET!!!

Líbí se mi brilantní poslední odstavec s pointou, že člověk, který vyrůstá s pocitem, že se nikdy nic nestalo pak pouští do nebezpečných situací.

Zdraví Marek Herman

Ivana Megová
4 years 3 months ago
Velmi, velmi to se mnou souzní. Mám pocit, že děti jsou v naší společnosti samou úzkostí dušeny. Souhlasím s tím, že rozbitá kolena, občasná pořezání, zmoknutí na kost, sem tam zabloudění a jiné následky dětské zvídavosti prostě k životu patří. Je třeba dětem vrátit jejich svobodu a zároveň odpovědnost za sebe. Pouze svoboda spojená s odpovědností tvoří osobnost. Mám dvě děti 22letého syna a dvouletou dceru. Snažila jsem se u syna toto pravidlo naplňovat a velmi se mi to pozitivně vracelo. Byl samostatnější než ostatní děti a rozumnější a když měl malý problém, sám ho vyřešil a s velkým se… Více »
kamila michaela
kamila michaela
4 years 3 months ago

Dakujem za skvely clanok. Osud ma dotlacil do role waldorfskej ucitelky v MS a tam deti lezu po stromoch, pracuju s nastrojmi, obcas padnu do potoka… tiez si myslim, ze tieto zazitky aj s nejakym tym urazom potrebuju. Pomaha im to spojit sa s vlastnym telom a dobre ho ovladat. Potom v ZS sa mozu dobre ucit ovladat svoju dusevnost. Nastastie este existuju aj rodicia, ktori nam svoje deti do takejto opatery odovzdavaju :)

Ivana Bartovičová
Ivana Bartovičová
4 years 3 months ago

Výborný článok! Niektoré dnešné deti zo všetkých tých virtuálnych nebezpečenstiev, ktorých sa „zúčastňujú“ pri počítačových hrách, nie sú schopné odlíšiť to virtuálne od skutočnosti. Za počítačom sa im navonok nič zlé nestane, sú tam v „bezpečí“, no to kaličenie vnútra je oveľa dramatickejšie ako rozbité kolená.

wpDiscuz