Co se dá zachránit ze státní maturity

Publikujeme stanovisko EDUin k letošnímu ročníku státních maturit, které vyšlo v červnovém čísle časopisu Řízení školy. Text, který vznikal v první polovině června, se snaží pojmenovat příčiny jednotlivých problémů, zvažuje, co všechno je možné a rozumné ze současného maturitního modelu zachovat, a navrhuje kroky, které by mohly vést k vylepšení veřejného obrazu státních maturit a většímu uživatelskému komfortu pro školy i studenty. Zároveň upozorňuje, že i po případných úpravách se současný maturitní model velmi pravděpodobně během několika let přežije a bude nutné hledat cesty pro modernější maturitu. Žlutě označené pasáže byly aktualizovány.

Od druhého ročníku státní maturity si odborná i laická veřejnost slibovaly stabilizaci, větší profesionalitu a předvídatelnost, celkové uklidnění poměrů. Realita? Nevyzkoušené testy, které hrozí zapříčinit další pokles už tak velmi slabé motivace studentů zvolit těžší maturitní úroveň. A především chaos okolo centrálního hodnocení písemných prací, které poškodilo i excelentní studenty a způsobilo vlnu nevole a lavinu žádostí o přezkoumání zkoušky. V reakci na to odvolal ministr školství Petr Fiala ředitele CERMATu Pavla Zeleného. Nemá-li být druhý ročník maturity tím posledním, je třeba analyzovat dosavadní průběh maturit a pojmenovat, co je ještě možné zachránit.

Veřejnost a politici změnili názor během jediného týdne. Už v polovině června byly hlasy požadující zastavení státních maturit zcela běžné, premiér mluvil o tom, že státní maturity jsou v současné podobě mrtvé a nejsmířlivěji působili ti, kteří žádají „jenom“ redukci maturity na státní testy ze tří hlavních předmětů.

Je ale třeba připomenout, že takhle se s veřejnými penězi nezachází. Více než miliardovou investici nelze zrušit jen na základě rozhořčení nad neprofesionalitou CERMATu. Je tedy dobře, že ministr se rozhodl provést finanční a procesní audit maturity a jím jmenovaná komise má posoudit její další možnou podobu.

Tento text se snaží rekapitulovat pochybení v dosavadním průběhu Nové státní maturity, ale především chce pojmenovat jejich příčiny, případně naznačit, jakým směrem by bylo možné hledat řešení.

Cermat nezohledňuje adresáta

Pokud se podíváme, jak se během dvou ročníků státní maturity vedla odborná debata o korektnosti jednotlivých úloh (loni bylo například odbornými posudky shledáno vadnými devět úloh v lehčí češtině a studenti kvůli tomu podali žalobu ke správnímu soudu), nelze si nevšimnout jednoho stále se opakujícího momentu. Pracovníci Cermatu zjevně trpí sníženou schopností dívat se na zadané úlohy z hlediska adresáta.

O pravdě nerozhoduje hlasování

Pro lepší pochopení problému uvádím konkrétní příklad. Jedna z úloh v letošním lehčím maturitním testu z češtiny vycházela z textu v černé kronice, který popisoval, že policie zadržela mladého muže a obvinila ho z vandalství. Z textu ale bylo jasné, že žádné přímé svědectví policie nemá, jen přiznání jeho kamaráda, který nadýchal promile alkoholu. Student měl rozhodnout, zda platí výrok, že zadržený se dostal do rozporu se zákonem. Každý absolvent občanské výchovy v takovém případě musí odpovědět, že NE, protože jasný důkaz o vině není v textu zmíněn a policie i soud musí ctít presumpci neviny.

Jenže „správná“ odpověď byla ANO a Cermat na výtky argumentoval, že student má vycházet výhradně z informací uvedených ve výchozím textu. A podle novinové zprávy se zadržený do rozporu se zákonem dostal. Jenže maturitní test vždy obsahuje i čtenářskou úlohu, kterou lze vyřešit jen s doplněním znalosti, která přímo v textu není. Loni to byla ona „slavná“ úloha s rabínem – judaistou. Pracovníci Cermatu samozřejmě dobře vědí, která úloha je ta, v níž musíme vycházet jen z daných informací, a která ta, kde musíme doplnit znalost odjinud. Ale jak to má vědět student, který onen test z lehčí češtiny vyplňuje?

Cermat argumentuje, že validační komise neshledala vadnou konstrukci úlohy. Toto posouzení se ale dělá především statisticky. Sleduje se, kolik studentů vybralo tu kterou položku odpovědi. Pokud špatně odpovídá příliš vysoké procento studentů, úloha se kontroluje. To je jistě důležité, ale o samotné korektnosti a pravdivosti úlohy to neříká nic. I kdyby odpověď NE nevybral žádný student, u soudu by takové porušení presumpce neviny neobstálo. To je právě rozdíl mezí uzavřenou školní realitou a skutečným životem. Protiargument proti názoru validační komise je jednoduchý. O pravdě se v normálním světě nerozhoduje hlasováním, ale důkazem, i když se nás o tom Cermat snaží už druhým rokem přesvědčit.

Povaha chybných úloh

Nedůslednost a nezohledňování komu vlastně je maturitní zkouška určena, se projevuje na více rovinách. U letošní těžší matematiky Cermat nezkontroloval náročnost testu, následkem bylo rozhořčení odborné veřejnosti, která konstatovala, že ve vymezeném čase se test nedal zvládnout. Cermat reagoval tvrzením, že byl těžký záměrně, protože byl určen pro elitu. A že se nic neděje, protože výsledky lze „harmonizovat“, tedy přizpůsobit, aby nepropadlo tolik maturantů. Tento nepoučený argument vůbec nezohledňuje, že maturita není soutěž elit, ale prostředek ověření výsledků studia a známka výrazně ovlivňuje další pracovní a životní osudy studentů. Nelze tedy experimentovat s obtížností a nastavením testu. Ještě horší je, že Cermat se za své chyby neomluvil. Omluvy jsme se dočkali až od nového ministra Petra Fialy, který nakonec ředitele Cermatu odvolal.

Důvodem tohoto stavu, podivné kombinace diletantismu a přepjaté odbornosti, pravděpodobně je, že většina pracovníků a spolupracovníků Cermatu jsou bývalí či současní středoškolští učitelé s velmi omezenými zkušenostmi při tvorbě testů a ještě nezkušenější v mediálním provozu, diskusi a schopnosti obhajovat své názory. Jen tak se dá odůvodnit častá reakce hodnotitelů, kterým přišlo veřejné rozhořčení zbytečné a hysterické. Podle jejich názoru se stačí odvolat a didaktický test či písemná práce budou znova posouzeny. Pravděpodobně jim nedochází, že mnohým jinak excelentním studentům takové zdržení znemožní přijetí na zahraniční vysokou školu, což nelze považovat za banální pochybení maturitní zkoušky.

Proč selhalo centrální hodnocení

Zásadní problém se projevil ve finále maturity, když se do škol začaly vracet hodnotící protokoly písemných prací, jež letos opravovali nezávislí hodnotitelé vyškolení Cermatem. Asi se dalo čekat, že míra hodnocení bude dosti subjektivní, protože písemky se píší z celého spektra „slohových útvarů“, které si jednotliví hodnotitelé přes všechnu snahu Cermatu pohledy sladit vysvětlují každý po svém. Už proto nebyl nápad odebrat hodnocení školám šťastný.

Mnohem horší je ale fakt, že možnost zjistit důvody případného subjektivního hodnocení jsou velmi malé. Cermat totiž neumožňuje studentům nahlédnout do „opravené písemky“, tedy listu papíru s textem, opravenými místy a připsaným hodnocením. Prostě proto, že hodnotitelé text opravovali velmi různým způsobem, výsledek je uložen v Cermatu a je fakticky nepřístupný. Jediným zdrojem informací je hodnotící protokol. Nedá se tedy zpětně dohledat, co bodovým hodnocením přesně mysleli a co konkrétně písemné práci vytýkali. Navíc s hodnotitelem se nelze nijak spojit, je anonymní a Cermat vydal oficiální stanovisko, že podle jeho názoru studenti mají dostatek podkladů k podání odvolání.

Jenže co měli v ruce? Jeden list papíru s číslicemi u pro ně nepříliš srozumitelných hodnotících kritérií typu Koheze textu či Rozsah mluvnických prostředků. Rubrika Komentář obvykle byla prázdná, nebo obsahovala jednu dvě věty. Některé školy studentům navíc odmítly vydat z archivu i jejich neopravenou písemku. Pokud se na základě takto omezených informací odvolali, krajské úřady požádaly o nové zhodnocení opět Cermat, což u mnoha rodičů a studentů vzbudilo rozhořčené reakce.

Je do značné míry nepochopitelné, že Cermat tuto situaci způsobil vědomě. Tady nejde o nečekané pochybení, stalo se to, co se dalo předvídat. Pracovníci Cermatu se hájí tím, že jim šlo o větší objektivizaci hodnocení, odstranění zjevného „přidávání bodů“ studentům, kteří se ocitli na hraně propadnutí. Nicméně skok v jinak plynulé křivce se na stejném místě objevil i letos a jak naznačuje uniklá mailová korespondence, pracovníci Cermatu žádali jednotlivé hodnotitele, aby znova otevírali písemné práce „za dvanáct bodů“ s pokynem, „aby tam zbytečně nehledali bod navíc“. Takové ovlivňování výsledků je nepřijatelné a dál výrazně snížilo důvěru veřejnosti v kvalitu hodnocení.

Nejhorší je ztráta důvěry

Výsledkem dvouletého procesu realizace státní maturity je naprostá ztráta důvěry v její funkčnost. A to nejen u jejích letitých odpůrců, tam to žádné překvapení není, většina jejich výtek se potvrdila (příliš mnoho požadavků na jednu zkoušku, nejasné cíle, malá užitečnost pro vysoké školy), ale i u jejích zastánců, kteří si od jednotné maturity slibovali zlepšení kvality výuky. Výsledek je velmi rozpačitý. Státní maturita sice dokáže nastavit spodní laťku, co ještě jsme ochotní považovat za maturitní vzdělání, ale ve zbytku očekávání selhala a celý proces je provázen příliš velkým množstvím chyb a jasných faulů, které poškozují studenty. Proto se dnes od státní maturity distancují i její dřívější zastánci, velmi často z řad ředitelů středních škol.

Jeden jednoduchý argument. Jak například mohou maturitní písemky zlepšit výuku psaní na školách, když stát odebral učitelům jejich hodnocení a oni se ani nedozvědí, co přesně je jejich žákům vytýkáno. Jak to mohou u příštích absolventů zlepšit? Výsledkem tedy není motivace ke zlepšení, ale frustrace z nulové komunikace, nejasnosti kritérií a nespravedlnosti celého procesu.

Vinu nenese jen Cermat. Studenti, a to i ti výborní, kteří se ocitli kvůli podivně opraveným písemkám v nečekaně těžké situaci, zjistili, že pomoc státu, aby se mohli kvalifikovaně odvolat, je prakticky nulová. Vzorové formuláře a návody na odvolání nenašli ani na stránkách Cermatu, ani ministerstva školství, ani jednotlivých krajských úřadů, kam se měli odvolat. Pocit nespravedlnosti a nulového zastání, to je jen další vedlejší efekt nezvládnuté státní maturity.

Otázky její nákladnosti a efektivity vynaložených prostředků tentokrát zcela vynechávám, byť zásadní pochybení v tomto směru shledala nedávná zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu.

Cesty pro příští maturitu

Diskuse o tom, jak současnou tristní situaci napravit, již probíhá. Navrhuji realizovat velmi rychle minimálně tři kroky.

Zachraňme důvěru v maturitu – protože její ztráta je ten nejvážnější problém. Vyžaduje to rychlou změnu vedení Cermatu, jeho profesionalizaci a hlavně posílení schopnosti komunikovat s veřejností. Pokud se nepodaří prorazit autistickou bublinu, v níž Cermat žije, odstranit onen pocit, že si může dovolit jakoukoli chybu a nic se nestane, jsou další kroky zbytečné.

Nezbytné je rychle a účinně pomáhat studentům, kteří se odvolali a dostali se do potíží, protože nemají maturitní vysvědčení nutné k přijetí na vysokou školu. Velmi by pomohl metodický pokyn ministerstva pro Cermat a krajské úřady, jak v takových případech postupovat.

Udělejme drobná okamžitá zlepšení – zvyšujme uživatelský komfort maturity. Tedy metodickou podporu učitelů prostřednictvím webu i tištěných příruček, aby věděli velmi přesně, na co mají studenty připravovat a jak. Vyhněme se nečekaným krokům, jako byla neočekávaná vyšší obtížnost zkoušky z matematiky. Publikujme včas, tedy rychleji než letos, všechna testová zadání i klíče správných úloh, připravme podporu pro ty, kteří chtějí výsledky své zkoušky přezkoumat.

Jednoznačně je třeba přesunout hodnocení písemných prací zpátky na školy. Přinejmenším prozatímně. I tam samozřejmě bude docházet k subjektivnímu hodnocení, nedorozuměním a pochybením. Tam ale jsou řešitelná. Dokud nebude možné, aby student viděl svou opravenou písemku, nejlépe online, přinese každý pokus o centralizaci hodnocení víc záporů než kladů.

Snažme se, aby maturita byla předvídatelná, organizačně méně náročná a aby to byl kontrolní proces „běžící na pozadí“, ne hektický závěr školního roku, který na dva měsíce zlikviduje výuku a zaměstná ve škole každou volnou ruku.

Uvažujme o změně maturitního modelu – přemýšlet o tom, jak změnit organizaci maturit je jistě na místě. Především je ale třeba si ujasnit, co je vlastně cílem maturity, co po ní chceme a proč ji vlastně potřebujeme. Teprve pak je možné uvažovat o inovaci maturitního modelu. Nejde jen o návrh, který v současné době leží v poslanecké sněmovně, aby se státní část zredukovala jen na didaktické testy ze tří hlavních předmětů a zbytek se přesunul opět do pravomoci škol. Je třeba souběžně uvažovat, jak při takové změně zajistit komplexnost zkoušek (test, písemka, ústní), protože právě komplexnost a pojetí maturity z cizích jazyků rozhodně jsou pozitivní posun a byla by škoda o něj přijít. Stejně tak je ale na místě úvaha, zda je rozumné psát písemné práce ze slohových útvarů, jestli by na závěr středoškolského studia neměli studenti prokázat své schopnosti syntetičtějším útvarem, školním esejem na téma souvisejícím s odborností školy. To by ale znamenalo i změnu výuky a šlo by tedy o delší proces změn.

Ale i tak je jasné, že dříve nebo později se současný maturitní model založený na zaškrtávacích testech a zkoušce v uzavřené místnosti bez přístupu k informačním zdrojům přežije, protože nebude schopen ověřovat ty kompetence, které reálně každý člověk při vstupu do praxe potřebuje. Začněme tedy už teď přemýšlet, jak bude vypadat maturita za deset let. Mělo by jít o zkoušku, při níž opustíme rozdělení na předměty a začneme ověřovat to, co opravdu může studenty českých škol vybavit pro jejich budoucí pracovní a studijní kariéru. Bez syntetizujícího a komplexního pojetí maturity jako náročného „pracovního a komunikačního úkolu“ bude tato zkouška pořád kulhat kdesi vzadu za životní a pracovní realitou.

Twitter

Facebook