Sdílet článek
Každoročně jsme svědky frustrace žáků, kteří se hlásí na střední školy, a jejich rodičů. Každoročně se pohoršujeme, že zejména ve velkých městech nedostačují kapacity všeobecněji zaměřených škol. A změny stále nepřicházejí.
Tomáš Matoušek 18. 4. 2025
foto: Pavel Trejbal
Letošní ročník přijímacích zkoušek na střední školy působil nadějně. Přihláškový systém DiPSy byl v provozu už rok. A exšéf Cermatu Miroslav Krejčí, kterému by měl národ za jeho heroický výkon s vytvořením digitalizované přihlášky postavit sochu hned vedle sochy svatého Václava na Václavském náměstí, sliboval, že se v systému podařilo vychytat všechny zbývající mouchy.
Aby toho nebylo málo, přispěchalo Ministerstvo školství ve spolupráci právě s Cermatem s myšlenkou Přijímaček nanečisto. Jejich cílem mělo být konečně zastavení rozevírajících se sociálních nůžek ve snaze umožnit bezplatně zkusit si testy víc „ostřeji“ než jen v přípravných kurzech (vedle přípravných kurzů existují i placené přijímačky nanečisto). Tím však pozitivní zprávy končí.
Testy v přijímačkách nanečisto, o které byl ze škol zájem, byly ve vztahu k časové dotaci na zkoušky pro děti mnohdy příliš složité. Stát je tedy namísto podpory, že rozřazovací testy na jaře zvládnou, uvrhl do depresí a úvah o tom, zda by nakonec neměly přehodnotit své ambice a zvolit si „horší“ školu. A tak po svítající naději, že děti půjdou na zkoušky ve větším klidu, zůstala jenom pachuť.
My dospělí za sebou máme nejednu vybojovanou životní zkoušku. Jedno, jestli jsme boj sváděli ve škole, v práci či soukromém životě. Minimálně jednou jsme ho svedli a zvítězili. Jenže pro žáky jde většinou o první větší životní zkoušku, nic podobného nikdy nezažili. Byť není dobré jim ve všem umetat cestičku a odklánět od nich jakoukoliv náročnější situaci, náraz do zdi v plné rychlosti taky není zcela ideálním řešením. A stejně jako označujeme maturitu za významný milník a velký test pro maturanty, pro mladší děti je jím přijímací řízení na střední školu.
A tak už ke mně po letošních přijímačkách doputovaly příběhy o žácích, kteří ze strachu, že si zavřou dveře k vysněné škole, oddalovaly během testu návštěvu WC (aby nenávratně nemusely test odevzdat), že pak už na záchod ani nemusely – zkrátka už bylo příliš pozdě… Případně se děti po zkouškách ze stresu pozvracely. Jenže ještě horší je, že na to byly některé školy připravené a vybavené, jak ukazuje příklad jedné nejmenované pražské školy.
Je jasné, že minimálně do doby, než najdeme lepší řešení, není možné jednotnou přijímací zkoušku zrušit – má svá negativa, ale jistě i pozitiva. Například že ve stejný čas nám rozřazuje (nikoliv ověřuje) děti napříč republikou bez toho, abychom museli řešit, jestli v Chomutově měli žáci lehčí přijímačky než v Opavě nebo Praze. Jenže bychom měli naslouchat potřebám dětí a snažit se pochopit, co během testů prožívají. Ne se jim smát, že my v jejich věku už pomalu skládali maturitu, protože jsme byli tolik vyzrálí.
Komentář vyšel v názorové rubrice Seznam Zpráv 17. dubna. Celý text čtěte zde.