Jak ovládnout úspěch

Inspirativní článek Hany Čápové se zabývá otázkou, nakolik vysoká inteligence a případné zařazení do elitní školy pro nadané, opravdu rozhoduje o spokojenosti a životním úspěchu. Například výsledky a úspěšnost absolventů osmiletých gymnázií se příliš neliší od absolventů čtyř ročníků gymnaziálního studia a i o inteligenci platí, že o životním úspěchu spolurozhoduje jen v omezené míře.

 

Touha rodičů zametat dětem cestu ke kariéře se posouvá do stále nižšího věku

 

Na chodbách soukromé školy Cesta k úspěchu na pražském Břevnově přímo dýchá zjitřené očekávání. Všichni tady věří, že zdejší děti to někam dotáhnou. Tato škola je totiž pouze pro nadané. Prvňáci za sebou nemají obyčejný zápis, ale přijímací řízení. Musejí prokázat dobrý výsledek v testech IQ a potom se jim za třicet tisíc korun ročně dostane nadstandardní péče aktivních učitelů v málo početných třídách. Škola se chlubí tím, že je schopna v dětech podporovat sebevědomí, neboť právě to je předpokladem úspěchu.

Otázka, co je možné udělat pro to, aby se dětem v životě dařilo, patří k základnímu rébusu většiny rodin. A zdá se, že rodiče jsou v umetání cesty k úspěchu svých dětí čím dál aktivnější. A že palčivost této otázky se postupně posouvá do stále nižšího věku.

 

On mezi ně nepatří

Voják Pavel Šprynar chce pro své děti jen to nejlepší. Čtvrťáka Matěje a prvňačku Adélku vozí do břevnovské Cesty přes půl Prahy. Na to, že si jeho syn zaslouží zvláštní péči, začal myslet velmi brzy. „Když vám dítě v necelých třech letech začne číst, hned je vám jasné, že normální škola pro něj opravdu není,“ říká Šprynar. Lenku Eckertovou, matku desetiletého Egona, sem pro změnu přivedlo zoufalství. Měla pocit, že se její syn v sídlištní základní škole trápí. „Odmalička byl trochu jiný než vrstevníci, hloubavé dítě,“ říká Eckertová, která pracuje v neziskové organizaci. „Zatímco jiní tříletí kluci pobíhali po trávě a bušili klacky, syn koukal, jak teče voda z okapu a ptal se: Proč teče shora dolů?“

Základní škola podle matky jeho potřebu poznávat neuspokojovala. „Když dopočítal deset příkladů z malé násobilky dřív než ostatní, dala mu paní učitelka dalších deset,“ říká. „Vůbec se nepokoušela zjistit, kam až sahají jeho možnosti, dát mu složitější úkol.“ Přesvědčit ráno Egona, že má jít do školy, bylo pro matku stále obtížnější. Nakonec syna odvezla na testování do Menzy, aby se potvrdilo, nebo vyvrátilo to, co si dávno myslela. „Na základě výborného výsledku jsem se rozhodla, že musíme něco změnit, nebo se všichni zblázníme.“ Dva měsíce v nové škole si matka pochvaluje. Syn je nadšený, že „má dovoleno přemýšlet a vymýšlet“.

 

Ošidná inteligence

V Cestě k úspěchu se automaticky předpokládá, že chytré děti budou jednou úspěšné. Pro oba citované rodiče úspěch znamená, že si jednou budou umět vybrat povolání, které je bude těšit, prosadí se v něm a pak je slušně uživí. Ředitelka Jitka Svobodová se s rodiči shoduje, že školy, ve kterých vyrostli oni, k tomu zpravidla nevedou. „Děti by se měly cítit úspěšné od první třídy, mělo by se pracovat na tom, aby dokázaly prodat to, co umějí,“ mluví rodičům z duše. „Frontální výuka a direktivní řízení třídy, učitel, který má vždy pravdu a dětem nedovolí diskutovat, sebevědomí moc nepodpoří.“

Nad faktem, že tohle by podepsala každá slušnější základka a že oddělení nadaných dětí od jejich vrstevníků v tak raném věku na ně může mít i negativní dopady, protože se v běžném světě budou cítit jako cizinci, ředitelka mává rukou. „Naše děti jsou skutečnou elitou,“ říká Svobodová. „Stejně by se v běžné škole raději, tak jako já, bavily s učiteli než s dětmi. Jejich pocit nepatřičnosti mezi vrstevníky by se tam jen prohluboval.“

Možná ano, možná ne. Fakt je, že realita vystavuje přímočaré vidění ředitelky Svobodové tvrdým zkouškám. Úspěch je jednou z nejvíce ceněných hodnot dneška a vědci na celém světě zevrubně zkoumají, co k němu vede. Některé překvapivé výsledky pátrání na toto téma před třemi lety shrnul kanadský novinář a spisovatel Malcolm Gladwell v knize Mimo řadu. Anatomie úspěchu. Souvislost mezi vysokou inteligencí a úspěchem začal už v roce 1921 zkoumat profesor psychologie ze Stanfordovy univerzity Lewis Terman. Z 250 000 tisíc testovaných dětí vybral téměř patnáct set, jejichž IQ převyšovalo 140 bodů. Těšil se, že jeho „Termiti“, jak se jim začalo přezdívat, budou elitou Spojených států. Jenže když Termiti dospěli, čekalo Termana velké překvapení. Prošel si záznamy více než sedmi set z nich a zjistil, že jen sto padesát skutečně udělalo kariéru – pracovali jako špičkoví lékaři, právníci, technici či akademici. Většina, šedesát procent, si vedla jen uspokojivě. Sto padesáti dalším vysoké IQ žádnou kariéru nezaručilo, pracovali za přepážkou na poště, v knihkupectví nebo se dokonce bez práce povalovali doma na gauči. A zda z této pečlivě vytříděné skupiny géniů vzešel nějaký laureát Nobelovy ceny? Nikoli, cenu naopak získali dva kdysi testovaní muži, kteří se mezi Termity nedostali.

Od Termanových časů provedli psychologové množství dalších výzkumů. A zjistili, že souvislost mezi úspěchem a IQ má svoji mez někde u 120 bodů, další body k dobru už v reálném životě nehrají roli. Potvrdila to před pár lety studie právnické fakulty Michiganské univerzity, která se zajímala o to, jak si její absolventi vedou v praxi. Studie reagovala na kritiku, kterou univerzita sklízela za pozitivní diskriminaci. Kritici měli čím pálit, po celou dobu studia vykazovali pozitivně diskriminovaní horší výsledky než spolužáci. Jenže pohled za brány univerzity poskytl jiný obrázek. Všem, těm s lepšími i horšími výsledky, se vedlo zhruba stejně. Autoři studii uzavřeli tvrzením, že všichni adepti na profesi právníka byli jednoduše „dostatečně chytří“. Od určité „dostatečné chytrosti“ začíná úspěch záviset víc na jiných věcech než na schopnosti rozumové abstrakce. Třeba na kreativitě a sociálních dovednostech, které IQ testy moc měřit neumějí.

Ještě jiné vysvětlení pro velké rozdíly v životním úspěchu Termanových geniálních dětí předložila před pár lety psycholožka Anette Laureauová. Podrobně sledovala několik desítek rodin a zjistila dva základní výchovné modely. Bohatší a vzdělanější rodiče s potomky rozmlouvali, nedávali jim jenom příkazy a utvrzovali je ve vědomí vlastní výjimečnosti. Naopak chudší, méně vzdělaní rodiče dětem vštěpovali úctu k autoritě. Zatímco první skupina se učila, jak prosadit svou, děti ze druhé skupiny se vyznačovaly stále větší nedůvěrou k okolí a zábranami. Možná že největší devízou dětí z Cesty k úspěchu jednou bude to, že vyrostly ve světě, kde se o jejich potenciálu k úspěchu nepochybuje.

 

Bere všem

Když Jonáš přišel na konci čtvrté třídy do školy s tím, že spolužáky už brzy opustí, vysloužil si od nich přídomek zrádce. Jenže přišlo září a ukázalo se, že takových „zrádců“ bude ve třídě mnohem víc. Pro jejich 5.C totiž nastal čas odchodů na víceletá gymnázia. V české společnosti sice můžeme pozorovat trend, že čím dál více rodičů pečlivě vybírá už mateřskou školku a hledá elitní prostředí pro prvňáky, školy jako Cesta k úspěchu jsou ale přece jen výjimkou. První masové dělení na „chytřejší“ a „hloupější“ nastává právě až od šesté třídy.

„Myslíme si, že naše dítě je chytré a má velký potenciál se rozvíjet,“ vysvětluje Jonášova matka Michaela důvody, které vedly k rozhodnutí o odchodu na víceleté gymnázium. Na rozdíl od rodičů z Cesty k úspěchu v rozhodování nehrála roli nespokojenost se základní školou: ta její patří v českém kontextu k těm lepším a Jonáš tu byl spokojen. Michaela má ale pražský Porg, kam sama chodila a hlásí sem syna, ráda a domnívá se, že mezi vybranými dětmi vstřebá syn více informací a bude mít více možností s nimi pracovat. Výběrová škola sice podle ní zárukou budoucího úspěchu rozhodně není, může k němu ale přispět. Nejen sumou informací, ale také nastavením spolužáků. „Některé děti jsou tam docela ambiciózní,“ říká. „Ale takovým milým způsobem, intenzivně se zabývají tím, co je zajímá.“

Další rodiče vede k pokusu o odchod z normální školy strach, že cesta za úspěchem z devítky by mohla být těžší. Platí to především pro chlapce a příčinou je známý neduh českého školství, které neumí pracovat s jejich pubertou. Projevuje se to mimo jiné tím, že je dívky při přijímacích zkouškách na čtyřletá gymnázia válcují, zatímco na víceletých jsou ještě kluci i holky zastoupeni stejně.

A další odchody pohání obava, že nadané dítě „zkysne“ ve třídě, z níž zmizí ty nejzajímavější děti. Pro někoho to může být těžká volba, protože spousta rodičů cítí, že výběrová cesta vzdělávání je jim protivná. Především proto, že rozděluje zavedené dětské kolektivy a všem něco bere. Kromě roztržení kamarádských svazků jde o to, že rychlejší děti ztrácejí dovednost ocenit na zbytku třídy i jiné kvality než výkon a pomalejší zase přicházejí o tolik potřebný motor.

Bližší zkoumání toho, co s sebou nesou víceletá gymnázia, navíc přináší další překvapení. Fakt, že malí gymnazisté dopadají v testech lépe než vrstevníci na základní škole, je známý. Školští odborníci zároveň kritizují, že vinou odchodu tahounů ze tříd dopadají žáci na základní škole hůř, než by mohli. Protože je jich převaha, dopadá hůř i celý populační ročník. Jenže, pohled na tytéž děti o pár let později ukazuje jinou perspektivu: mezi výsledky studentů na osmiletých a čtyřletých gymnáziích už žádný podstatný rozdíl není. „Když se zohlední jejich sociální zázemí, jsou na tom stejně,“ říká Jana Straková, která se věnuje mezinárodním srovnávacím testům. Ani v přijímání na vysoké školy nejsou studenti víceletých gymnázií úspěšnější než ti ze čtyřletých (jedinou výjimkou jsou právnické fakulty).

 

Deset tisíc hodin

Další pochybnost do úvah nad úspěchem vnáší zmíněná Gladwellova kniha Mimo řadu. Připomíná třeba studii psychologa Anderse Ericssona z 90. let minulého století. Ve snaze najít odpověď na to, zda existuje vůbec něco jako vrozené nadání, roztřídil houslisty berlínské Akademie múzických umění na hvězdy s vyhlídkou stát se světovými sólisty, na dobré a na ty, kteří velkou naději na profesionální kariéru nemají. Všem položil stejnou otázku: Kolik hodin máte od chvíle, kdy jste poprvé vzali smyčec do ruky, odcvičeno? Výsledek byl zdrcující. Nejlepší z dvacetiletých studentů měli odcvičeno deset tisíc hodin, dobří osm a zbylí čtyři tisíce hodin. Ericsson nenašel nikoho, kdo by cvičil méně a byl hvězda, stejně jako nenašel nikoho, kdo dosáhl hranice deseti tisíc hodin a nebyl hvězda. „Z jeho výzkumu vyplývá, že člověku stačí jen tolik talentu, aby se dostal na hudební školu,“ píše Gladwell. „Pak už virtuosa od těch ostatních odlišuje jen ochota tvrdě pracovat.“ Gladwell zároveň míní, že pravidlo „odcvičených hodin“ platí nejen pro hudbu, ale pro jakoukoli oblast lidské činnosti.

Zatímco rodiče zpravidla uvažují jen o úspěchu vlastních dětí, tvůrci vzdělávacích systémů se snaží jít dál. Zamýšlí se nad tím, co vede k prospěchu všech. A tady je jasné, že selektivní školství to není. Možná platí, že děti z víceletých gymnázií jsou blíže k oněm 10 000 hodin práce. Obecně dnes ale převažuje názor, že vedle schopnosti řešit problémy a kriticky myslet by se děti měly učit navzájem spolupracovat, řešit konflikty a dobře komunikovat s nejrůznějšími lidmi.

A tady rozhodně není žádný prostor pro dril.

 


 

Vzdělání, konexe nebo úplatky?

Před dvěma lety odpovídali lidé ve 33 zemích na otázku, co je důležité pro životní úspěch. Jak v tomto srovnání dopadlo Česko? Většina tázaných si myslí, že prim hraje usilovná práce, vzdělání a ambice. Češi se liší tím, že vzdělání nemají za tak důležité jako ostatní. Podle sociologa Petra Matějů je alarmující, jak moc je podle Čechů pro úspěch důležité znát ty správné lidi, mít politické konexe a dávat úplatky. Víc než polovina Čechů si myslí, že bez konexí to nikam nedotáhne. Pro srovnání, stejný názor má jen patnáct procent Japonců, třetina Britů či polovina Švýcarů. Hůř než my je na tom třeba Rakousko, Jihoafrická republika, Slovensko, Polsko či Bulharsko. Dvanáct procent Čechů míní, že pro životní úspěch je důležité dávat úplatky. Tento názor sdílí méně než deset procent Portugalců a necelých pět procent Francouzů, Britů, Dánů či Norů. Úplatky hrají větší roli podle Slovinců, Poláků, Bulharů a Maďarů.

 

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Lenka Eckertová
Lenka Eckertová
8 years ago

Dovoluji si reagovat na článek paní Čápové. Motivace rodičů k vyčlenění dítěte z „normální“ školy není vedena jen (anebo především) snahou o „úspěch“. (Úspěch – to je relativní pojem.) Ono se totiž někdy dítěti sebevědomí zoufale nedostává, přestože je podle tabulek výjimečně nadané. Každý soudný člověk tuší, že tzv. nadání samo o sobě nic neznamená. Ale pokud se dítě začne chovat poníženě, nebo naopak reaguje na svoji jinakost v kolektivu agresí a zároveň spolupráce se stávající školou nevede k rozumnému výsledku, pak je čas na změnu. Nejde o umetání cesty k úspěchu. Jde o změnu výukového systému a přístupu učitele.… Více »

E.Nováková
E.Nováková
8 years ago

Zdravím, chtěla bych jen přispět do diskuze svou zkušeností. V páté třídě jsem se sama rozhodla, že chci na víceleté gymnázium. Na základní škole jsem se nudila, úlohy byly příliš lehké a z mé strany nevyžadovaly žádné úsilí, s kolektivem ve třídě jsem sice vycházela, ale často jsem měla pocit, že se spolužáky si nemůžu povídat o věcech, které mně zajímaly. Po přechodu na gymnázium jsem potkala konečně přátele s podobnými zájmy a dostala jsem prostor vyniknout v tom, v čem jsem dobrá. Na druhou stranu vím, že ne všichni jsou na víceletých gymnáziích šťastní, vím, že na jiných gymnáziích… Více »