Jak vybudovat u žáka sebevědomí? Nehodnotit a nesrovnávat, říká vítěz Global Teacher Prize CR

Publikujeme rozhovor Lucie Fialové s Tomášem Chrobákem, letošním vítězem ceny pro inspirativní pedagogy Global Teacher Prize CR. O výsledcích soutěže včetně zdůvodnění poroty se můžete dočíst v tiskové zprávě. Fotogalerii z navštívené hodiny v ZŠ Baška, kde Tomáš Chrobák působí, si můžete prohlédnout ZDE. Fotogalerii ze slavnostního vyhlášení, které proběhlo 10. 6. v Operu v Praze, najdete ZDE. Text vyšel původně na webu Rodičevítáni.cz.

„Učitelé jsou zbytečně autoritativní, protože se bojí, že se jim hodina rozpadne. Já se nebojím. Vím, že mě děcka berou, ani vlastně nevím, čím to je. Asi tím, že se o ně zajímám a snažím se je chápat,“ říká letošní vítěz soutěže o nejlepšího učitele Global Teacher Prize Tomáš Chrobák. Učí na druhém stupni základní školy Baška na Frýdecko-Místecku a porota, která měla možnost zažít jeho výuku, na něm ocenila nejvíc „využití smysluplných metod a forem práce, kdy matematika je nejen cílem, ale i prostředkem k osvojení si dovedností.“

Co na ocenění říkáte?
Strávil jsem dnes krásný den s panem profesorem Hejným, procházeli jsme se po Praze a povídali si. Mám pocit, že žiju neskutečný život, tento večer už byl jen třešinka na dortu. Je to příjemné, je to hezké, ale nepřeceňuju to, na mé práci to nezmění nic.

Co na to řeknou děti, které učíte?
Zažily se mnou kamery ve třídě, když se do mé výuky přijela podívat porota, takže to taky prožívaly. Už asi pochopily, že nuda se mnou nebude, neustále je namáčím do nějakých akcí. Určitě budou mít radost.

Ve videomedailonku z vaší výuky mě nejvíc zaujala debata s žáky o tom, jak si jedna z dívek nevěří… Bylo to ale v rámci matematiky, to může být pro mnoho lidí překvapivé.
Ke konci této hodiny jsem rozdal dětem dotazníčky o tom, co je nejvíc zaujalo. Klučina, který vedl část hodiny, napsal, že ho zaujalo, že se nemá bát, když je nervózní. Svěřil jsem se jim totiž se svojí nervozitou a povídali jsme si o tom, jak se s ní dá pracovat. Další holka – právě ta, o které jste mluvila – napsala, že se cítí chytrá, když o sobě neříká, že je blbá. Třetí chlapec napsal, že ho zaujalo, že mu pomohl spolužák, když si nevěděl rady. A čtvrtého – to je takový velmi chytrý kluk – zaujalo, jak jsou ta čtyři prostředí, v nichž se odehrává Hejného matematika, propojená. A já jsem si v té chvíli uvědomil, že kdybych jim dal pouze matematiku, oslovím jen jednoho ze čtyř. Další tři jsem oslovil něčím úplně jiným.

Ale co ta matematika?
Nechci ji upozaďovat, nechci snižovat její hodnotu, chci, aby děti uměly všechno, co mají umět. Ale matematika není cíl. Je to prostředek. Prostředek k rozvoji člověka. Dává mi nástroje, abych vybudoval osobnost, která dokáže obhájit svůj názor, diskutovat o názorech jiných lidí, přemýšlet a mít radost z přemýšlení, pracovat s chybou, získat sebevědomí… Další omyl školy je, že by děcka měla umět všechno. Matematika není středobod vesmíru. To dítě bude šťastné, i když ji nebude umět.

Jak získá sebevědomí žák, kterému matematika nejde? 
Co to znamená „nejde matematika“? Že momentálně nezvládne to, co jeho spolužáci? Dobrý učitel dokáže výuku diferencovat tak, aby tam byla výzva pro každého. Aby i slabší zažil úspěch, že něco vyřešil. Slabší žáky vyvolám, ať jdou vysvětlit ty lehčí příklady a jak se ten pojem vyvíjí, tak nastupují další žáci. Úlohy mají být gradované tak, aby každý něco vyřešil. Největší průšvih je, když dám úlohu, která je středně náročná, takže slabý ji nevyřeší a silný se nudí. Co je ale zcela zásadní je: nehodnotit, nesrovnávat – ty jsi takový, ty jsi makový. Velká výhoda Hejného matematiky také je, že se odehrává v různých prostředích. Někdo má rád autobus, někdo mříže, jiný šipkové grafy… Každý dostane příležitost.

Překvapuje mě, jak otevřené vaše děti jsou. Nikdy se nestane, že by někdo napsal do dotazníku „nevím“?
Nejdřív se musí otevřít učitel. To může být pro žáky zpočátku šokující. Já se jim třeba svěřuji, že neustále hledám cestu, jak je hodnotit. Teď jsme se v jedné hodině připravovali na test a já jsem se jich potom zeptal, co by udělali jinak, aby to pro ně bylo ještě přínosnější. Když jsem takové otázky pokládal zezačátku, byli z toho vykulení. Teď už jsou zvyklí. Nejtěžší je sebehodnocení: řekni jednu věc, která se ti dneska povedla. Když to nedokážou říct, zeptám se ostatních: co se dneska Terce povedlo? Čím vám pomohla? Od někdejších deváťáků jsem dostal kdysi sošku Oscara a nápisem „za blbý kecy“. To byly ty moje motivační řeči o tom, ať vezmou život do svých rukou. Ale je to důležité, nebojím se tomu vyčlenit čas v hodině.

Lidé s tradičním pohledem na vzdělávání by řekli: ale co ta matematika? Umí matematiku, když tolik řešíte pocity a vztahy?
Veškeré nejnovější neurologické poznatky hovoří o tom, že člověk je schopen se učit pouze v bezpečném prostředí. A to se vytvoří tím, že si sdělujeme svoje pocity. Neznamená to ale, že se 45 minut bavíme o tom, jak se cítíme. Nemusí to být každou hodinu a určitě to není celá hodina, třeba jen pár minut na závěr. Vezmu špejle, vylosuju pár lidí, položím pár otázek a oni se vyjádří. Přemýšlí nad tím a přemýšlí nad sebou. Přijde mi strašně důležité spojit učení s nějakým prožitkem a pocitem. Jedna žačka řekla krásnou větu, že ji po mých hodinách nebolí ruka, ale hlava. A já jsem rád. Tak to má být.

Nevadí takový sebezpyt introvertnějším dětem?
Nesmí být nic nuceno, všechno je nabídka. Mám žáka, který je nadaný, má matematiku rád, řekl bych, že je introvert a teď mi odmítl jít na olympiádu, protože nechce pracovat sám. Tolik si oblíbil práci ve skupině, že prý se mu vůbec nechce někde sedět a sám počítat. V jednom dotazníčku jsem se dětí ptal, čeho si na mých hodinách nejvíc cení. Naprosto všichni napsali, že to, že se v nich mluví. Že spolu mohou diskutovat, mají možnost vyjádřit svůj názor. Nikoho nenutím, pokud je někdo introvert, ať zůstane klidně sám, ale já nemám jediného žáka, který by chtěl zůstat sám. Všichni chtějí být aspoň ve dvojici s nejbližším kamarádem a společně nad tím spekulovat.

Připravujete si hodiny předem, nebo jste spontánní? Mluvil jste o losování pomocí špejlí, na fotkách jsem si všimla červených a zelených kelímků…
Kelímky jsou známá věc – pomocí červeného mi žáci signalizují, když něčemu nerozumí. Pro učitele je to cenná zpětná vazba. Ale co se týče přípravy, tak tam se zaměřuju spíš na to, jak hodinu postavit z hlediska matematiky. Nebo tělocviku. Učím i tělocvik, ale to nikoho nezajímá.

Vidíte, a mě zrovna ano. Máte i v tělocviku svůj styl?
Snažím se tam hlavně nevnášet to, jak jsme byli v tělocviku mordovaní my – pořadová cvičení, nástupy… A takové to, že jeden dělá kotoul a devětadvacet se na něj dívá, to je taky blbost. Musí to fičet, děcka musí být v pohybu. Učitelé taky bývají zbytečně autoritativní, protože se bojí, že se jim hodina rozpadne.

Vy se nebojíte?
Nebojím, protože už mám hodně zkušeností, že to zvládnu. Nevím, čím to je, ale vím, že mě děcka berou. Asi tím, že se o ně zajímám a snažím se je chápat.

Jste oficiálně nejlepší český učitel pro tento rok, máte nějaké pedagogické fígly pro méně zkušené kolegy?
Ať si hlavně nemyslí, že dodělají fakultu a mají hotovo. Je potřeba získat mnohé další dovednosti. Hledat lidi, kurzy, školení, které je mohou posunout. A mít štěstí na dobré vedení. Já o sobě říkám, že jsem inkludovaný učitel, jsem trotl na papíry, moje třídní kniha se neustále někde hledala, byla ztracená mezi svačinou. Ale paní ředitelka to tolerovala, protože věděla, že dokážu děcka nadchnout.

Co byste chtěl, aby si děti odnesly ze školy?
Aby to byly osobnosti, které mají svůj názor a nebojí se ho říct. Aby byli schopni se učit od ostatních, ale aby dokázali přemýšlet a pochybovat i o názorech autorit.

Co vám pomáhá nevyhořet? Kde berete energii?
Když učím dobře, tak to není tak náročné, jako když učím špatně. Když jsem začal učit, musel jsem si jít dvakrát týdně vypláchnout hlavu alkoholem. Když se mi něco nepovedlo v hodině, vyčítal jsem si to a měl jsem třeba i problém usnout. Jeden z mých darů, ale i prokletí je, že se mi pořád větví myšlení. Pořád mě napadají nové věci, co bych chtěl dělat, takže se musím vědomě brzdit. Pomáhá mi v tom meditace, všímavost… Neustále hledám, jak nepřemýšlet, jak si nedělat domněnky, jak neanalyzovat, co proběhlo a co proběhne. Dopracovat se k tomu, že mám čistou hlavu bez myšlenek, jenom tak si odpočinu.

Hodně se mluví o platech učitelů, vy máte rodinu, dvě malé děti – nemáte problém je uživit?
Letos ani nemám plný úvazek, protože nemáme naplněnou školu. Takže doučuju, to je nutnost. A další příjem mám z H-matu, kde spoluvytvářím učební materiály Hejného metody. Mám štěstí, že jsem zdědil dům, ale zase chci mít děcka v soukromé školce, takže pracuju víc. Ale aspoň to není kvůli hypotéce, ale kvůli vzdělání dětí, protože na tom mi hodně záleží.

Tomáš Chrobák je učitel matematiky a tělesné výchovy na druhém stupni ZŠ Baška nedaleko Frýdku-Místku. Je členem Národního kabinetu matematiky, vyučuje a lektoruje Hejného metodu. Věnuje se mentoringu, píše články o výchově a vzdělávání, vymyslel a organizuje projekt Sobotní škola hrou. V létě pořádá stanové tábory v lesích u řeky. Dříve velký sportovec, dnes především dvojnásobný táta. Zvítězil v druhém ročníku soutěže Global Teacher Prize CR pro inspirativní učitele.