Jan Zeman: Vládní program pro školství – dojedeme během příštích čtyř let sporťákem na Azurové pobřeží?

(c) gerti gjuzi, unsplash.com

S nástupem nové vlády přichází také nový vládní program, který ovlivňuje všechny resorty včetně školství. Mezi odborníky i klíčovými aktéry ve vzdělávání panuje lehké překvapení, že kroky nového vedení státu mají sledovat dlouhodobé cíle a nedojde ke změně směru o 360 stupňů. Zároveň je podle EDUinu nutné všechny aktivity v této oblasti důkladně sledovat, zamýšlet se nad jejich proveditelností a případně apelovat na změnu, aby nápady neskončili pod kobercem v Karmelitské ulici.

Program nové vlády v oblasti školství je do jisté míry ambiciózní. Lze v něm najít jasnou snahu držet se dvou hlavních cílů Strategie vzdělávání 2030+: zaměřit vzdělávání na získávání kompetencí pro život a snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání pro každé dítě. Na těchto cílech panuje dlouhodobá shoda mezi odborníky a nová vláda je přijímá a zahrnuje do svých plánů. Při pohledu koaliční program lze odhadnout jaké jeho body jsou realistické, ambiciózní, a které budou vyžadovat nejvíce aktivity a práce. 

Platí, že vláda chce do školství poslat více peněz. Bude se směřovat k průměru výdajů do školství v rámci zemí OECD, což je 5,2 % HDP (ČR podle nejaktuálnějších dat z roku 2019 poslala do školství 3,6 %, v posledních letech však tento podíl výrazněji stoupal). S tématem financí souvisí platy pedagogických pracovníků, které by se měly udržet minimálně na úrovni 130 % průměrné mzdy. V regionálním školství se chce vláda zaměřit na na zvýšení kvality výuky na 2. stupni základních škol, u středního školství klade důraz na všeobecné vzdělávání a gymnázia. Nezapomíná ale ani na odborné vzdělávání, kde mluví o uzákonění duálního systému neboli užší spolupráce škol a firem na podobě vzdělávání žáků. A dotýká se i, v poslední době často diskutovaného tématu, redukce obsahu učiva – tady se opírá o stanovení jádrového učiva a rozvoj gramotností od finanční gramotnosti až po kritické myšlení.

Jeden z bodů, který lze označit za “ambiciózní”, se týká ověřování získaných kompetencí a gramotností v uzlových bodech v 5. třídě a 9. třídě. Data, která by školám a výzkumníkům říkala, jaké úrovně dosahují žáci v různých ročnících, v různých školách a v různých regionech určitě potřebujeme. Avšak realizace plošného a skutečně kvalitního testování, představuje náklady v desítkách či spíše stovkách milionů korun. Velké ambice je vidět i na prosazení záměrů změn v legislativě či na regulacích, které doteď neexistovaly nebo neměly u minulé vlády úspěch. Patří mezi ně: kompetenční profil učitele a zákonné ukotvení podpůrných pedagogických pozic (školní speciální pedagog, školní psycholog, sociální pedagog a další).

Sporťákem na Azurové pobřeží

Pojďme se však na plánované změny podívat realisticky. Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ má za sebou první rok, kdy neexistuje pouze na papíře a probíhají reálné kroky k její implementaci. Na některých základních školách by se žáci už nyní měli například méně věnovat kancelářskému balíku office a měli by více pracovat s daty a jejich vizualizací, vysoké školy podepisují příslib k lepšímu vzdělávání budoucích učitelů s konkrétními body a objevují se nové programy, které mají z ředitelů udělat pedagogické lídry. Přestože se zdá, že se důležité změny dějí, je třeba zaručit, že rychlost vývoje vzdělávání se bude podobat nikoliv jízdě trabantem do Bulharska, ale sporťákem na Azurové pobřeží. K tomu je potřeba splnit dvě podmínky. Zaprvé mít na realizaci změn dostatek lidí a zadruhé mít dostatek financí.

Jako příklad, že na úspěšnou změnu je potřeba zajistit adekvátní prostředky, nám poslouží blížící se revize rámcových programů základního vzdělávání (redukce učiva, inovativní metody výuky, pedagogické přístupy a podobně). Na MŠMT se tomuto úkolu prozatím věnují spíše jednotky zaměstnanců a při Národním pedagogickém institutu byl vytvořen osmnáctičlenný expertní panel, který se může spolehnout na podporu nižších jednotek pracovníků podřízené instituce resortu školství. V letech 2022-2023 by se měla revize RVP dokončit s pomocí externích týmů odborníků i širší veřejnosti skrze diskuse a připomínková řízení. Podle předběžných odhadů by měly první základní školy a nižší ročníky víceletých gymnázií začít učit podle upraveného RVP od září 2024. A tady začíná “legrace”, protože změna ve znalostech, dovednostech i postojích učitelů a ředitelů se nestane ze dne na den. Ředitel musí umět vytvořit školní vzdělávací program a učitelé ho musí umět následovat. Pro učitele to je velká výzva. Podle všech záměrů by se měly obsahy učebnic znatelně ztenčit a tím se vytváří prostor pro nové typy aktivit – spolupráce, zážitkové učení, důraz na samostatnou práci s informacemi a další. Z toho vyplývá, že všech 86 140 (70 tis. plně zaměstnaných) učitelů ve sborovnách českých základních škol bude potřebovat maximální a kontinuální podporu.

Pojem kontinuální podpora si můžeme ukázat na projektu pro změnu výuky moderních dějin Dějepis+, ve kterém se komunity pedagogů učí za pomoci koordinátora, který má podporu expertů (nejlepších didaktiků) v centrálním týmu. Od září se do projektu zapojuje 300 učitelů ve 40 učících se komunitách. Nyní si představte, že při vytvoření nového RVP by téměř každý učitel měl být nějakým způsobem veden a měl by mít prostor sdílet zkušenosti ohledně svých úspěchů a neúspěchů ve snaze učit děti dle poznatků pedagogiky 21. století (Dějepis+ se týká jen jedné oblastí v jednom předmětu). Dostáváme se ke stovkám nových zaměstnanců, kteří školí, vyhodnocují, vytváří nové postupy a znovu se s nimi vrací k učitelům. Samozřejmě bychom mohli na tomto procesu slevit, ale výsledek by neměl dopadnout jako informační a metodická podpora při přechodu z osnov (ano, už nemáme osnovy) na rámcové vzdělávací programy po roce 2005.

Výzva není jen jedna

Zde výzvy pro vládu zdaleka nekončí. V současnosti se pilotuje střední článek podpory, který má usnadnit komunikaci mezi ministerstvem školstvím, zřizovateli (tedy obcemi nebo kraji) a řediteli. A hlavně se má v budoucnu rozšířit na další okresy do celé ČR. Odborné vzdělávání začíná měnit rámcové vzdělávací programy ve stejném duchu jako základní vzdělávání (od expertních skupin) a plán na snížení nerovností počítá s velkým množství podpůrných pedagogických pozic pro zlepšení situace na ohrožených školách. Potřeba navýšení kapacit v terénu je zkrátka znát téměř v každém strategickém cíli vzdělávací strategie.

Druhou podmínkou pro správný a kontinuální rozvoj je dostatek a stabilita financování. Měli bychom uvažovat o omezení využívání projektů a jejich financování, protože všechny projekty jednou končí, ale vzdělávání se mění dál. Vláda by si měla pomocí projektu vyzkoušet implementaci řešení, ale poté co nejrychleji pracovat na změně legislativy a ukotvení. Pro představu: stovky lidí potřebné k dobré implementací RVP si nesmí sbalit kufry jakmile jim skončí projekt. Změny je třeba dotáhnout do konce a propsat do systému, aby se z nich stala samozřejmost. Otálet se systémovou změnou se nevyplácí i na dalším příkladu v podobě školních psychologů. Kdo by chtěl být v kůži ředitele ve škole v komplikovaném prostředí, když mu skončí projekt financující školního psychologa, ale žáci ještě nemají vyřešené problémy s učiteli nebo se sebepoškozováním? Tolik k porovnání snadného a krátkodobého řešení oproti složitějšímu, ale dlouhodobému.

Vládu nečekají lehké roky. Země není v ideálním stavu a kdo ví, co se za 4 roky vládnutí podaří změnit. Zajistit dostatek lidí a dobře je zaplatit jsou ale rozhodnutí, která není třeba při pohledu na seznam domácích úkolů ve strategii vzdělávání složitě obhajovat.



Jan Zeman je
analytik EDUinu. Text vyšel na webu www.motejlekskocdopole.com.

Připojit se s



Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments