Soukromé školy jako obětní beránek rozpočtu? Jejich nabídka vzdělávacímu systému pomáhá, omezení financování jej může nabourat

Mé dvě děti chodí do soukromé mateřské školy a rádi bychom pokračovali v té stejné instituci i na škole základní. Ano, i já mám za sebou Sophiinu volbu, představující v tomto případě volbu mezi individuálním a celospolečenským zájmem. Dobře si uvědomuji, že svým rozhodnutím pro soukromé školství spolupomáhám rozevírat už tak doširoka rozevřené nůžky. Avšak ano, i u mě převážila touha dopřát svým dětem co nejkvalitnější vzdělání v souladu s mými hodnotami. Nechci, aby byly pokusnými králíky a čekali jsme, zda budou mít tzv. štěstí na učitelku, jak často slýchám ve svém okolí. Místo toho jsem zvolila pro mě důvěryhodnou instituci, se zavedeným a fungujícím systémem, do jehož niter na rozdíl od řady veřejných škol vidím a mohu nahlížet. Instituci, která nemá laskavost, respekt a doprovázení v touze za poznáním pouze v logu na webových stránkách. Instituci, kde nezáleží na výměně jednoho pedagoga, protože je dlouhodobě nastavena tak, že se mohu jako rodič spolehnout na jakéhokoliv zaměstnance, od ředitelky přes asistentky po kuchařku. Instituci, kde děti opravdu rády tráví čas, což v českém kontextu zdaleka není samozřejmé, jak nám v těchto dnech znovu připomněly i výsledky PISA.

Snížení normativů? Otázka přežití

Ze čtyřleté zkušenosti se soukromou školou vím jedno. Nepatří-li mezi ty opravdu elitářské, tj. nemá-li za sebou silné sponzory, kteří ji de facto dotují, spolu s rodiči, kteří si mohou dovolit opravdu vysoké školné, existuje na hranici finančního přežití téměř z měsíce na měsíc. Jakýkoliv výpadek v rozpočtu, jakým je teď skloňované omezení či zrušení normativního financování, tedy povede buď k razantnímu zvýšení školného, nebo k zániku. Rodiny, jako je ta naše, nepatří k těm, kde je peněz tzv. nazbyt. Jsou to rodiny, které si vzdělávání svých dětí stanovily jako jednoznačnou prioritu. Úspory v rodinném rozpočtu hledáme jinde. Platíme kvalitní soukromou školu, protože to je v našich očích ten nejdůležitější vklad, jaký jim můžeme do tohoto hořícího světa dát. 

Otázka školného přitom přijde na přetřes každý rok. Inflace a celkové vyšší náklady na provoz, ale také snaha alespoň dorovnat platy pedagogů na úroveň těch ve veřejných školách výši měsíčního příspěvku zvedají s téměř železnou pravidelností. Pokud by školy přišly o státní příspěvek, zvednutí by se pohybovalo minimálně v tisícikorunách měsíčně, a to už bude pro většinu rodin, které v současné chvíli soukromé školství využívají, neudržitelné. Nůžky nerovností se tak rozevřou zase o něco více a zůstanou už jen ty opravdu elitářské soukromé školy pro nejbohatší rodiny. Spolufinancování státu zajišťovalo, že školy mohou držet nižší školné a zůstávat tak dostupné širšímu spektru rodin a přispívat k různorodější nabídce.

A jen tak na okraj, z formálního hlediska přitom mají stejné podmínky jako školy veřejné: jsou podrobovány kontrole České školní inspekce, musí se držet stejných Rámcových vzdělávacích programů a vést tak děti ke stejným vzdělávacím cílům, jejich žáci absolvují stejné přijímací zkoušky na střední i vysoké školy jako žáci z veřejných škol, platí pro ně stejné zákonné hygienické a provozní standardy. A je to logické, rodiny v soukromém školství nestojí mimo systém, děti mají stejnou povinnost předškolního a základního vzdělávání jako každé jiné a jejich rodiče jsou stejní plátci daní jako všichni ostatní.

Kam s nimi?

Představa zdánlivého ušetření nějaké té miliardy na soukromém školství přestává být lákavá maximálně ve chvíli, kdy připustíme, že část těchto škol buď přestane fungovat, nebo si je rodiny nebudou moci dovolit. Děti tak převezmou školy veřejné a stát ty stejné žáky bude znovu financovat, jen se mu to prodraží – žák ve škole soukromé nyní státní rozpočet zatěžuje méně než ten ve škole veřejné. Nejen v Praze, kde je podíl žáků v soukromých institucích nejvyšší, přitom přichází problém číslo dva. Na veřejných školách dlouhodobě chybí kapacity a na řadě z nich je leckdy problém zajistit místo i pro tzv. spádové. Zblízka sleduji v posledních letech situaci jedné konkrétní městské části, kde se v minulých letech o místa v prvních třídách dokonce losovalo. Kde rodiče vozí před prací jedno své dítě do jedné a další do druhé základní školy jen kvůli nedostatečné kapacitě. Kde se po zápisu ukázalo, že jedno z dětí-dvojčat se už do první třídy nevejde a až po intenzivním tlaku rodiny (a nezměřitelné míře stresu jak rodičů, tak dotčených dětí) se situaci podařilo vyřešit.

Poslední léta ukázala, že veřejné školy možná jsou nafukovací. Nebo spíš, musí být. A tak se zřizují modulární třídy, běžná výuka se přesouvá do specializovaných učeben, protože jinde už není místo, počet dětí v jedné třídě narůstá, pedagogové jsou přetížení, o ředitelích, kteří kouzlí s nemožným, nemluvě. Prospívá to však kvalitě vzdělávání? A k tomu na zřizovatele a ředitele hodíme další žáky.

Podfinancování českého školství a kolísající kvalitu napříč institucemi a republikou nespasí obětní beránek v podobě soukromých škol. Nespasí ani rozpočet s obřím deficitem. Zdánlivá úspora přinese ve skutečnosti další výdaje. Do veřejných škol navíc pošle často i děti s nějakými speciálními vzdělávacími potřebami, jejichž rodiče zvolili soukromé školy i proto, že dokázaly jejich potřeby ošetřit lépe. Omezení dotací pro soukromé školství by vzalo běžným rodinám včetně té naší možnost volby a přelilo tisíce dětí do už tak přetížených škol veřejných.