„Reforma vzdělávání potřebuje pohled těch, kteří školou právě procházejí.“ Jak vidí participaci středoškolák Kryštof Musil?

Kdy jste měl poprvé pocit, že váš hlas ve škole nebo ve veřejném prostoru skutečně něco změnil? Při jaké to bylo příležitosti nebo díky čemu a jak to vypadalo?
Na mé základní škole fungoval žákovský parlament, kam se od čtvrtého ročníku chodilo řešit s ředitelem problémy, které žáci a třídy měli. Tehdy šlo o klasická témata žákovských parlamentů jako chybějící mýdlo na toaletách, rozbitá židle ve třídě nebo snaha o „zákaz“ koprovky v jídelně. Už tehdy jsem věděl, že se chci zapojovat do rozhodování o věcech, které se mě přímo týkají. 

V době pandemie a karantén jsem si začal zjišťovat více informací o organizacích, jako jsou Česká středoškolská unie nebo krajské parlamenty mládeže. Hned po složení přijímacích zkoušek na střední školu jsem se do těchto projektů naplno zapojil. Dnes toho rozhodně nelituji. Otevřelo mi to jedinečnou příležitost získat už během střední školy zkušenosti s vyjednáváním a veřejným děním, ke kterým bych se jinak dostal nejdříve až na vysoké škole nebo v dospělosti.

Měl jste naopak někdy pocit, jako by vám byl dán hlas jen jako gesto, bez reálného vlivu? Letošní mezinárodní zpráva o vývoji občanské společnosti totiž identifikuje, že v Česku je participace často jen na formální úrovni a připomínky občanské společnosti se do konečných politických rozhodnutí propisují jen minimálně.
Měl a rozhodně v tom nejsem sám. Úkolem aktivních studentů je mimo jiné upozorňovat na nedostatky ve vzdělávání a v podpoře mladých lidí, což obnáší i občasnou kritiku legislativy nebo nastavených postupů. Jako mládežnická organizace máme tu výhodu, že nejsme okamžitě „nálepkováni“ jako jiné občanské neziskové organizace. To se však pojí s druhým extrémem – že jsme jako mladí lidé a studenti často vnímáni jen jako snadný prostředek pro vlastní PR. Všichni si nás rádi vyslechnou, vyfotí se s námi a označí se za podporovatele mládeže, ale jen málokdo náš pohled opravdu zohlední při konečném rozhodování. Bohužel to není problém jen u politiků, ale setkáváme se s tím i u některých pracovníků s mládeží, od kterých bychom očekávali největší pochopení.

Na druhou stranu mě stav české občanské společnosti nabíjí optimismem. V České středoškolské unii je spoustu funkčních a přínosných partnerství, díky kterým čerpá know-how a pohledy z jiných oborů – a my naopak předáváme dál svůj cenný pohled samotných studentů. Krásným příkladem je téma prevence závislostí a jejich dopadu na duševní zdraví, kterému se nyní intenzivně věnujeme právě díky ochotě odborných organizací nám naslouchat. Podobně se nám v posledních letech daří akcentovat témata, jako je zavedení volebního práva od šestnácti let, nebo otevírat diskuzi o zhoršující se bezpečnostní situaci na školách. Tato témata dokážeme u politiků urgovat a postupně tak prosazovat reálné změny.

Jaká témata nebo problémy mladí lidé dnes nejvíce řeší nebo je trápí – anebo by podle vás měli řešit, protože se jich nejvíce dotýkají? Co by se muselo změnit, aby se zlepšily?
Hlavní témata vedle samotného vzdělávání jsou celkem jasná. Ve středoškolském věku se člověk začíná vypořádávat s nabalujícími se povinnostmi dospělosti, a to většinou bez předchozích zkušeností. K tomu pozorujeme zhoršující se duševní zdraví u mladých lidí, přičemž s dynamickým rozvojem digitálních technologií lze bez včasných opatření očekávat další negativní vývoj. To je věc, kterou nesmíme podceňovat, a musíme posílit prevenci v oblasti duševního zdraví.

S tím úzce souvisí i fyzické zdraví. Zvětšuje se propast mezi mladými lidmi, kteří aktivně sportují, a těmi, kteří se pohybu nevěnují vůbec. Máme sice spoustu skvělých mladých sportovců, ale zároveň roste skupina jejich vrstevníků, kteří pro svou fyzickou kondici nedělají téměř nic. Škola by měla k pohybu a zdravému životnímu stylu motivovat daleko přirozenější a modernější formou – a to je směr, o který bychom se měli zasadit i my sami.

Kde by prospěl ve vzdělávání hlas mladých tam, kde nyní moc není, anebo není příliš slyšet?
Často se mluví o modernizaci výuky, důrazu na wellbeing nebo zvyšování digitální gramotnosti. V současném systému je však náročné vyučovat o tématech, kterým sami vyučující často nemají možnost plně porozumět. Souvislosti mezi digitálním vývojem, psychickým tlakem a rostoucími společenskými nároky na mladou generaci mohou být pro starší generace vzdálené. Považuji proto za klíčové do reformy vzdělávání více integrovat pohled současných studentů. Právě ten může pomoci nastavit výuku tak, aby byla pro reálný život co nejefektivnější.

Dalším místem, kde by hlas mladých měl být daleko více slyšet a kde vnímám, že se situace v posledních letech naštěstí zlepšuje, je veřejný život a politika. Mladí lidi by se o politické dění měli aktivně zajímat, ať už nepřímo přes studentské spolky a iniciativy, nebo přímo vstupem do politického prostředí. Nelze spoléhat na to, že generace padesátiletých politiků bude hájit zájmy středoškoláků. Vlastní zapojení je tak tou nejlepší cestou, jak dostat hlas mládeže přímo do rozhodovacích procesů.