Lidové noviny: Jak najít školu pro hyperaktivní dítě

Přinášíme text, který vyšel v úterních Lidových novinách pod názvem Prvňáčci, o které není zájem. Redaktorka Tereza Čapková v něm popisuje nesnadné hledání vhodné školy pro svého hyperaktivního syna. Potíž je jednak v tom, že první třídy jsou vinou populačního boomu zcela plné a také ve stávajícím způsobu financování. Spravedlivější financování navrhuje novela školského zákona, která by zrušila podporu na základě diagnózy a umožnila školám poskytnou podporu i dětem, které jsou „hraniční“. Více informací najdete v tiskové zprávě ZDE.

Usměvavé učitelky, ochotní žáci vyšších ročníků, básničky, na špejli nalepená zvířátka a lehce nervózní rodiče. Tak si zápis do první třídy základní školy pamatuji ze svého mládí a tak jsem si ho přála i pro svého syna.

Život nám ale připravil jiný zážitek. Zápisů jsme absolvovali zhruba pět. Můj syn má těžší formu hyperaktivity a to ho v podstatě diskvalifikuje z klasické výuky. Ideální školní prostředí pro syna je vzhledem k jeho diagnóze malá třída a zkušený speciální pedagog, který spolupracuje s asistentem, zároveň ale zvládne zprostředkovat dítěti běžný vzdělávací program. Protože syn sice trpí poruchou pozornosti, to však nijak neovlivňuje jeho inteligenci.

Jenže takových škol je málo. Hledání a zápis se tak pro nás stal vším jiným než pohodovou přípravou na iniciační přerod předškoláka ve školáka.

Plné třídy
Na komplikovanost výběru ideální školy pro děti s poruchami pozornosti (označované zkratkou ADHD) upozorňuje i psycholožka Eliška Kulhánková ze Speciálně pedagogického centra Arabská v Praze 6. „Současná situace bohužel takovým dětem není nakloněna,“ říká. Je to jednak kvůli silným ročníkům a také kvůli tomu, že školy, které by byly ochotné přijmout dítě vymykající se normě, musejí primárně přijímat děti ze své spádové oblasti. I proto by se rodiče podle psycholožky měli zabývat výběrem školy minimálně rok před nástupem prvňáka do školy.

To samé si myslí i Terezie Pemová, která se v rámci Institutu pro studium a terapii hyperaktivity a poruch pozornosti dlouhodobě specializuje na problematiku dětí s ADHD. „V podstatě se opakuje situace, která byla ještě nedávno v oblasti předškolní výchovy. Nastupují silné populační ročníky a mnohé školy zájem rodičů uspokojí jen těžko. Třídy jsou skutečně naplněné na maximum.“ Do takové třídy je pak takřka nemožné začlenit hyperaktivní dítě.

Nakonec jsme našli
Že nejde o planá slova, jsme pocítili, když jsme jeden ze zápisů absolvovali v naší spádové škole v Praze 5. Otevírali tam pouze jednu třídu a paní ředitelka byla ohledně přijetí, tedy spíše nepřijetí našeho syna, poměrně rezolutní. Ze školy jsme si odnesli papír: „Nepřijat.“

I vzhledem k předešlým několika neúspěchům, kdy nás ze škol vyřadili, tentokrát kvůli „nespádovosti“, jsme se o pomoc obrátili na městskou část, která se o nástup syna do školy musí dle zákona postarat. Tam jsme dostali doporučení ne sice na školu v naší městské části, protože tam žádná taková není, ale na druhý konec města, kde nakonec syna přijali. Byla to taková malá výhra v bingu.

V září syn nastoupí do malé třídy, kde bude maximálně šest dětí, bude mít asistenta a bude se vzdělávat podle běžného vzdělávacího programu. Přijala ho Modrá škola v Praze 4, která je určena pro děti s různými typy poruch.

V České republice počet dětí se speciálními potřebami začleněných do běžných tříd od roku 2006 stoupá. Podle údajů ministerstva školství navštěvuje letos základní školy 43 352 těchto dětí, což je 5,2 procenta. O rok dříve to bylo 40 888, tedy 5,1 procenta.

Mezi pražské školy, které se nebojí inkluze, patří také Základní škola Londýnská. Podle ředitele Martina Ševčíka platí u začleňovaných dětí dvojnásobně, že vzdělávání je efektivnější, když je nastartovaná dobrá spolupráce s rodinou. „Inkluze žáků s výraznějšími poruchami chování je jako na houpačce, jednou se daří, podruhé nikoliv, vždy velmi záleží na přístupu rodičů,“ konstatoval Martin Ševčík.

V letošním roce škola přijala čtyřicet čtyři dětí, z toho sedm bylo s poruchami chování. O dva roky dříve to přitom bylo patnáct dětí z padesáti tří. Podle ředitele jsou početní výkyvy jen náhodné. „Je to věc, kterou nijak neovlivníme.“ Koho přijme a koho ne, si škola u spádových dětí nemůže vybírat. U nespádových dětí se rozhoduje podle aktuální kapacity. Vybírat si jednodušší případy by ale Ševčíkovi přišlo nemorální.

Až moc komplikací
Současný systém péče o děti s poruchou pozornosti má podle Terezie Pemové obrovské slabiny. Škola, která začleňuje děti se speciálními vzdělávacími potřebami, sice může získat vyšší dotace, včetně příspěvku na mzdu asistenta pedagoga, realita ale bývá jiná. „Rozhodování o finančním příspěvku na asistenta pedagoga je v kompetenci krajů, které ale peníze přidělují bez jasné metodiky,“ kritizuje současnou praxi Pemová. Když finance od kraje nedostanou, musejí školy platit pomoc pro žáky ze svého. Odrazuje je ale zvýšená administrativní zátěž. Nakonec tak v mnoha případech záleží na řediteli školy, jak se k začlenění dětí se speciálními potřebami postaví.

Psycholožka Kulhánková zároveň upozorňuje, že pro rodiče dětí s ADHD není vhodné volit ani alternativnější vzdělávací směry, ke kterým to rodiče znechucené státním školstvím přirozeně táhne. „Z našich zkušeností se nepřikláníme k alternativním pedagogickým směrům, jako je například Montessori. V praxi nejsou pro děti s ADHD užitečné. Mají totiž potíže se seberegulací a potřebují naopak předem daná pravidla a důsledný systém, ve kterém dokážou fungovat,“ upozorňuje psycholožka.

Sice ochotní, ale říkají ne
Na zápis mého syna jsme se připravovali více než rok předem. Většina oslovených ředitelů, jejich zástupců či školních psychologů byla velmi ochotná, všechny školy nám také umožnily schůzku předem, kde jsme mohli nástup syna probrat. Na co jsme ale ve všech případech narazili, byly finanční limity zařízení a skutečnost, že školy by sice chtěly integrovat, ale možnosti mají omezené. Při současné situaci ve školství k tomu prý prostě nemají vhodné podmínky.

ilustrační foto. horizontal.integration (flickr.com) (CC BY-NC-SA 2.0)