Nové koště špatně mete

Představme si jednoduchou situaci. Chceme zjistit, kdo z našich deseti desetibojařů je nejlepší. Na pořádný závod ale nemáme čas a peníze, tak je místo deseti disciplín vyzkoušíme jen ze tří a to ještě někoho necháme skákat, jiného běhat a jiného házet oštěpem. Pak to přepočítáme do jednoho čísla a na jeho základě s velkou slávou sestavíme žebříček desetibojařů od nejlepšího k nejhoršímu. Bral by takové pořadí někdo vážně, i kdyby shodou okolností byli na prvních dvou místech jako obvykle Dvořák a Šebrle? Asi jen těžko.

Přesto přesně takový žebříček sestavený na základě výsledků státní maturity veřejnost nejen bere vážně, ale dožaduje se jeho plného znění včetně neúspěšných škol a považuje ho – jako Miloš Čermák zde – za způsob, jak konečně zavést do školství pořádek, trh a konkurenci. Jenže je to jako u těch desetibojařů. Státní maturita umí ověřit jen velmi málo z důležitých kompetencí maturanta (tak zhruba těch 20 – 30%, dvě tři disciplíny), navíc i to ověřovala na základě didaktických testů zatížených chybami a odbyté písemné práce. Takže není divu, že proti takhle zadávané maturitě protestují především ti, co uspěli. Nevěříte?

 

Úspěšní protestují

Stačí se podívat do tabulky, která zveřejňuje deset nejlepších škol v republice a tři nejlepší v každém kraji. Srovnáte-li ji s podpisovými archy otevřených dopisů, v nichž si stovky učitelů a tisíce studentů stěžují na nekvalitu nové státní maturity (pod peticí maturantiproti.cz je už 14 000 podpisů), najdete tam stejné školy. Je to jen zdánlivě nelogické. Právě oni nejvíc vnímají omezenost nového modelu státní maturity a shodně říkají, že u lepších škol výrazně snížila laťku náročnosti. Například Ivan Smolka, ředitel pražského Waldorfského lycea, které s náskokem více než sta míst skončilo jako první mezi odbornými školami, konstatuje, že nová maturita mu říká jen to, že jeho studenti umí „také dobře vyplnit státní testy“. Se smyslem vzdělávání, jak ho s kolegy chápou, se tato maturita zcela míjí. Pokud se stát rozhodl ověřovat základní znalosti v jednotlivých předmětech, ať tak činí, ale nenutí školy, aby se vracely ke vzdělávání typu „cvičená opice“. Což mimo jiné znamená nechat podstatnou část maturitní zkoušky opět na školách. Umí ji udělat lépe než Cermat.

 

Proč Praha a Brno uspěly

Hlavní důvod, proč v téhle věci souhlasím s ministrem Dobešem a jsem proti zveřejnění celého maturitního žebříčku, je nekritický přístup veřejnosti, která ho téměř jistě bude považovat za skutečné pořadí nejlepších a nejhorších škol. Jenže se na něj stačí podívat podrobněji a uvidíme například, že nejslabší výsledky mají školy v Karlovarském a Libereckém kraji. Znamená to, že tam jsou školy nejhorší? Nemyslím si to. Ty výsledky vypovídají spíš o dětech, které tam chodí. Jde o kraje, kde je dlouhodobě nejnižší počet vysokoškoláků a lidí ochotných investovat do vzdělávání. Když se jejich děti dostanou na střední školu, mají problém, i když se možná učitelé snaží. A naopak první místa pražských škol jsou ovlivněná tím samým mechanismem, jen opačného znaménka. Vzdělaní rodiče, vysoce motivované děti, velké investice do vzdělávání. Pokud tedy už žebříček zveřejníme, neberme ho, proboha, doslova. Vypovídá opravdu víc o dětech než o školách. Rezervovanost je na místě a v tomhle smyslu byl Čermákův článek docela dobrý návod – abych jen nekritizoval.

 

Vzdělávání pro konkurenci

Je zvláštní, že právě zastánci konkurence, trhu a racionality se spokojí s nástrojem tak nedokonalým. Maturitní žebříček navíc skrývá ještě jednu zradu. Představme si, že bude zveřejněn a způsobí nával na školy v první stovce, zatímco ty na chvostu pelotonu o děti přijdou.

Zlepší se tím vzdělávání? Ne. Problematické děti v problematických regionech půjdou jen na jinou školu a po pár letech se problém projeví zase tam. Novým maturitním koštětem budeme honit vodu po dvoře v představě, že z ničeho nic zmizí. Že ty slabé děti vůbec nemají maturovat a mají jít na učnák? Jistě, i to je možné. Ale pak se nedivme, až za další tři roky propadneme v mezinárodních šetřeních o dalších deset bodů.

Ona tolikrát zmiňovaná PISA totiž kašle na to, jestli chceme zvyšovat kredit maturity, nebo chceme víc soustružníků. Nerozlišuje typ školy, zajímá ji výsledek u celé žákovské populace. Dokud nerezignujeme na žebříčky a nenaučíme se podporovat právě ty slabší, protože přesně tak to dělají už dvě desetiletí ty úspěšné evropské vzdělávací systémy (ano, zase to tolik omílané Finsko), tak se nezlepšíme. A žebříček škol je přesně ten nástroj, který nás naopak posílá na cestu dolů.

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments