V rámci diskuse o transformaci zvláštních a praktických škol publikujeme názor Pavla Košáka, spolupracovníka vzdělávacího programu Varianty Člověka v tísni.
Mám děti, které dorůstají školnímu věku, a proto se zodpovědně poohlížím po škole, na kterou bych rád své ratolesti umístil. Mám několik požadavků: chtěl bych mít děti gramotné a připravené pro život. Rád bych školu, která se přizpůsobí individuálnímu tempu a schopnostem mých dětí a která bude vstřícná k jejich případným obtížím. Škola by také měla být tzv. rodinná, dobře vybavená a s psychologem, či speciálním pedagogem. Ve třídě by mělo být méně dětí, ideálně asi tak 12 až 15. Hlavně bych chtěl, aby vztahy mezi dětmi ve škole byly přátelské, bez šikany, drog a násilí. Samozřejmostí jsou dobré vztahy mezi dětmi a pedagogy.
Výběr školy tady u nás v Praze, a asi nejen v Praze, je obtížný. Škol je mnoho a informací o jejich skutečných kvalitách málo. Jako rodič jsem dlouho hledal jednoduchý návod jak se orientovat a vybrat správně. Na základě sobotního rozhovoru s Jiřím Pilařem v Lidových novinách (dlouholetým byrokratickým praktikem z MŠMT, dnes předsedou Asociace speciálních pedagogů), jsem přeorientoval svou pozornost na praktické školy. To jsou totiž školy, které podle pana Pilaře všechny výše uvedené charakteristiky splňují.
Rozhovoru jsem vděčný i za to, že jasně poukázal na ty školy, kde nekvalifikovaní pedagogové nechávají bujet gangy krutých a nemilosrdných dětí, které šikanují vše, co se v jejich třídě nějak vymyká. Těmto tzv. běžným základním školám se na radu pana Pilaře na míle vyhnu. Mám jenom problém, jak u svých dětí zařídit lehkou mentální retardaci. Snad se to ale povede. Povzbuzuje mě nedávný úspěch speciální školy v Moravském Berouně, kde pan ředitel s pomocí uvědomělých kolegů a pár lékařů vytvořil systém, který kouzelným proutkem snižoval inteligenci dětí. Škola díky tomu získala vyšší normativ, chudí rodiče potřebné dávky a učitelé zachovali svá pracovní místa. Pan ředitel se pak odměňoval tím, že půjčoval peníze rodičům. Samozřejmě za solidní úrok. Takže nakonec možná nebude takový problém „natočit“ i mým dětem lehkou mentální retardaci. Zbývá k tomu akorát přemluvit mou ženu, která učí na těch dekadentních ústavech zvaných ZŠ a je tedy plná nepravdivých předsudků vůči praktickým školám.
Upřímně panu Pilařovi a celé asociaci děkuji, že mně a snad i mnohým dalším rodičům otevřeli oči. Diskriminace je pro mě a mé děti tou pravou cestou. Rodiče neváhejte, ale pozor ať při zápisech není tlačenice. Míst není bohužel zatím tolik.
Hysterické ženy jsou na obtíž, hysteričtí muži jsou na odstřel. Nic víc k vašemu příspěvku nelze napsat.