Petr Vopěnka: Vzdělanost české mládeže upadá, protože se věnujeme těm průměrným

Doporučujeme vaší pozornosti názory matematika, filozofa a bývalého ministra školství Petra Vopěnky na současné české vzdělávání. Podle Vopěnky přispívá k úpadku českého školství pozornost věnovaná průměrným a podprůměrným žákům. Učitelé podle něj už nejsou vzdělanci, jakými bývali, ale musí se věnovat hlavně udržování disciplíny mezi nezvedeným žactvem. Řešení tohoto stavu spatřuje Vopěnka v obnovení kázně ve školách a nepodbízení se těm, kdo se učit nechtějí. Celý rozhovor, který pro přílohu Salon deníku Právo pořídil Zdenko Pavelka, si můžete přečíst ZDE.

Co dnes považujete pro Česko za nejdůležitější? 

Když dovolíte, budu se držet matematiky a jejího dnešního postavení ve školském systému.

Předválečná středoevropská pedagogika, vedená pedagogikou německou, byla zaměřena na střední a horní vrstvu mládeže, co se intelektu týče. Tak tomu bylo i u nás do roku 1948. Tehdy se ale poměrně rychle prosadil směr zaměřený na střední a dolní vrstvu. Tak je tomu dodnes a tento směr se pozvolna prosazuje v celé Evropě. Pedagogika táhnoucí střední vrstvu nahoru byla nahrazena pedagogikou strhávající střední vrstvu dolů. Předválečné středoevropské školství bylo tvrdé a někdy až nespravedlivě kruté. Avšak na druhé straně byla tehdejší střední Evropa nejvzdělanější částí světa. A byli to odchovanci tehdejších škol německého typu, kteří povznesli Ameriku na její dnešní výši.

A co byste tedy s tím negativním trendem dělal?

Zůstanu v českém prostředí. Měli bychom se pokusit o nápravu současného trendu zdejší pedagogiky. Náplň vyučování na všech stupních škol by se měla změnit. Tak například na prvním stupni by čísla – rozumí se přirozená – neměla být vykládána jen jako počty nějakých věcí, ale též a vlastně především jako samostatní jedinci abstrahovaní od svých jednotlivých výskytů. Počítat by se mělo s čísly, ne s jablíčky. Stoletá zkušenost potvrzuje, že této abstrakce jsou schopny, byť nevědomě, již velmi malé děti. I ony, tedy ty inteligentnější, jsou schopny akceptovat tento nenápadný, leč klíčový Pythagorův vklad do evropské kultury.

Ale i tak je toho dost. Proč to všechno? (dotaz následující po výčtu, co vše z matematiky by se mělo vyučovat na primárním, sekundárním a terciárním stupni)

Tohle pochopitelně není všechno, co by z abstraktní matematiky měl pochopit každý vzdělaný Evropan, to znamená úspěšný maturant na hodnotném gymnáziu. Jenže naše současná pedagogická věda a praxe je zaměřená na střední a dolní vrstvu mládeže, co se intelektu týče, takže nic z toho, o čem jsem mluvil, se studenti nedozvědí. A to má podle mne zhoubný dopad na vzdělanost českého národa.

Když porovnáme výsledky maturitních zkoušek z matematiky s uvedenými požadavky na střední školy, které by měly otevírat vstup do duševní dimenze Evropanů a které splňovala předválečná gymnázia a reálky a dosud splňují gymnázia v německy mluvících zemích, pak mi nezbývá než konstatovat, že drtivá většina našich maturantů je duševně zanedbaná.

A pokud je vzdělání obyvatel v zájmu státu, leží i na něm zodpovědnost za výuku matematiky na školách. Naše jednosměrná pedagogika má ale žalostně málo poznatků o vzdělávání nadprůměrně inteligentních dětí. Následkem toho se ani ti z těch nejnadanějších nestávají vzdělanci, ale nanejvýše geniální fachidioti. Jen ti z nich, jejichž rodiče mají doma knihovnu obsahující hodnotné spisy, se mohou stát opravdovými vzdělanci. Internet ke vzdělání nepomůže, dává odpovědi, ale neklade otázky.

Co navrhujete?

V roce 1990, po čtyřiceti dvou letech od roku 1948, bylo snad ještě možné směr naší pedagogiky změnit; po šedesáti pěti letech si to nedovedu představit. Něco se však přece jen udělat dá. Zaprvé: Žáky a studenty je třeba poučit, že skutečné vzdělání není obsaženo ve školních učebnicích, které navíc svým podbízivým provedením odvracejí pozornost žáků k barevným obrázkům, ale v primárních pramenech. Studentům je třeba dát tyto knihy, a sice komentované a nezbytně upravené. Zadruhé: protože není utěšenějšího povolání nad učení dětí, které se učit chtějí, a není odpornějšího poslání než učení dětí, které se učit nechtějí, je třeba rázně zamezit řádění pseudohumanistů, kteří mají na svědomí neuvěřitelný pokles kázně na školách. Oni jsou též zodpovědní za to, že učitelé, kteří byli před válkou často mimořádnými vzdělanci, se nyní stali umravňovateli rozpustilých a nevychovaných dětí.

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.

—

Petr Vopěnka se narodil v roce 1935. Během své profesní dráhy se věnoval filozofii matematiky, je také zakladatelem tzv. alternativní teorie množin. Pracoval na Matematicko- fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1990-92 byl ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. V současnosti působí na Filozofické fakultě UK a na Západočeské univerzitě v Plzni.